Aharon Appelfeld: Holocaust je současnost

Zdena Líkařová: Předcházela vás pověst člověka, který má velmi specifický vztah k Praze...

Aharon Appelfeld: Narodil jsem se v roce 1932 v Černovicích, dnes je to město na Ukrajině, ale dříve bývalo součást rakousko-uherského mocnářství, později Rumunska. A Černovice, alespoň jejich podoba, jak si je vybavuji z doby svého dětství, mi něčím Praha připomíná. Právě tak, jako tady, je i tam hodně architektury, doma jsme mluvili německy, právě tak, jako se v té době mluvilo německy v Praze. Do Prahy sahá i jedna z mých raných vzpomínek. Vybavuji si, jak jsem tu jako pětiletý byl s rodiči na návštěvě. Dodnes vidím jejich ruce, jak svírají ruce moje. To je ale jen jedno z pout, která mě pojí s Prahou. Její atmosféra mě svým způsobem provází celý život. V Izraeli jsem poznal lidi, kteří mi zprostředkovali její obraz, a tím mi ji důvěrně přiblížili. Jeden můj přítel, který mnoho let trávil v mé blízkosti, přišel do Izraele z Prahy. Dodnes mám pocit, jako bych tehdy týden co týden pobýval v Praze. Slyšel jsem od něj velmi mnoho o Pražském kroužku, o Kafkovi. Další osobností, která přijela z Prahy a které jsem si velmi vážil, byl profesor Hugo Bergman. Stál v čele katedry filozofie v Jeruzalémě a byl to můj učitel. I on mi po mnoho let pravidelně Prahu přibližoval. Podobných kontaktů jsem měl víc. Byla to skupina velmi kultivovaných a velice citlivých lidí, kteří mě uvedli do Prahy, a díky nimž ji, alespoň myslím, znám velmi dobře.

Jaký byl váš válečný osud?

Jako dítě jsem byl v koncentračních táborech. Uprchl jsem v roce 1944 a žil jsem u ukrajinských rolníků. Po válce jsem byl osvobozen sovětskou armádou a jako kuchtík jsem se k ní připojil. V roce 1946 jsem přišel do Izraele. Bez rodičů, bez příbuzných, jenom sám.

Proč jste se rozhodl vydat do Izraele?

Byl jsem sirotek a uprchlík. Která země v poválečné Evropě stála o sirotky a uprchlíky? Izrael byl svým způsobem mou přirozenou vlastí, jedinou zemí, která tenkrát sice ještě státem nebyla, ale stála o mě, o to, abych tam žil.

Tam jste se naučil hebrejštinu?

Ano, později jsem se naučil ještě několik jazyků, ale hebrejština byla můj vůbec první psaný jazyk. Když jsem přišel do Izraele, bylo mi sice už čtrnáct let, ale měl jsem za sebou pouze první třídu základní školy, protože dobu, kdy děti chodí do školy, jsem strávil v koncentračních táborech. V Izraeli jsem teprve začal získávat základní vědomosti.

Napsal jste, že jste přišel do Izraele jako čtrnáctiletý, ale se zkušenostmi osmdesátiletého muže. Co bylo to nejpodstatnější, co jste se v době svého dětství a dospívání dozvěděl o člověku?

Napsal jsem od té doby asi třicet knih. Jsou to novely nebo romány, krátké povídky, eseje a dramatické texty. Napsal jsem vlastně velmi mnoho děl a ve všech si kladu otázku, kdo je to lidská bytost. A dodnes na ni nedokážu jednoznačně odpovědět. Rád bych ale dodal, že se zabývám hlavně oběťmi, mnohem méně vrahy. Pro mne vrahové neexistují. Vrazi, kteří vybudovali koncentrační tábory po celé Evropě, nepatří k lidským bytostem.

Novely Útulek a Badenheim 1939, které právě vydalo v českém překladu nakladatelství Academia, jsou situovány do Rakouska konce 30. let. Je nástup fašismu v Evropě, 2. světová válka, holocaust vaším hlavním tématem?

Většina mojí tvorby se k téhle době vrací, ale tento historický úsek je zarámován do období sta let života židovského národa. Moje psaní má nejrůznější rozmanité plošky. Všechny mají ale jeden základ, a tím je holocaust, který je centrem mého zájmu. Jistě i proto, že v době holocaustu jsem byl dítě a všechny prožitky, lidské tragédie i zoufalství, všechny zkušenosti, pocity i traumata jsem absorboval velmi hluboce a citlivě.

Máte pocit, že holocaust je dnes již důkladně probádán, anebo je to stále ještě otevřená otázka?

Mám pocit, že to, co se dělo v Evropě od roku 1939 a až do roku 1945, je něco s velmi zásadním významem nejen pro dějiny. Holocaust má co říci k pochopení mechanismů lidského bytí. A je pořád ještě otevřenou kapitolou, která je něčím víc než historickou událostí. Holocaust je otázka dneška, je to stále ještě současnost.

Jak holocaust vnímají v Izraeli generace, které ho samy nezažily a přitom téměř každé tamější rodiny se dotkl?

To je velmi složitá věc, protože lidé, kteří přišli do Izraele po období holocaustu, potlačovali své vlastní vzpomínky. Nechtěli svým dětem vyprávět, jak to všechno bylo, nechtěli jim říkat pravdu, nechtěli se podílet se svými dětmi o tu strašnou zkušenost. Mnozí z těchto lidí ztratili celé rodiny. Ženy se znovu vdaly, muži oženili... Proto lidé v Izraeli holocaust potlačili v sobě. Je velmi dojemné pozorovat, jak se prostřednictvím knih děti snaží pochopit své rodiče, kteří prožili takové hrůzy, že si je chtějí nechat pro sebe a nechtějí je předávat svým potomkům.

Nachází holocaust odraz v izraelské literatuře?

Ne. Právě z důvodů, o nichž jsem hovořil. Navíc Izrael chtěl vytvořit "nového Žida". Ne Žida, který je obětí. Jsem proto možná jediný spisovatel, který se tématu věnuje.

Jaké jsou hlavní rysy izraelské literatury?

V Izraeli žijí lidé, kteří přišli z Evropy, Asie, Afriky, Ameriky a Austrálie. Všichni jsou Židé, ale většina z nich už necítí nábožensky, takže se víc projevují jejich individuální a naprosto rozdílné mentality. Africká mentalita je zcela jiná než evropská a podobně. Tyto rozdíly se do literatury promítají na různých úrovních. Vlivy se začínají prolínat a doplňovat, takže se vytváří velmi vrstevnatý a pestrý obraz Izraele.

Jak se do literatury promítá fakt, že Izrael jako stát musel o svoji existenci bojovat?

Hlavní skupina lidí přišla do Izraele po 2. světové válce. To jsou ti, kteří budovali zemi. Ale literaturu vytvářejí hlavně ti původní, kteří se tam narodili. Jsem prakticky jeden z mála autorů, kteří zobrazují emigraci se všemi možnými dopady. Tím pojmem "emigrace" myslím lidi, kteří žijí mezi dvěma jazyky a mezi dvěma zeměmi a vlastně ve dvou světech. Je to vidět i v knize, která vyšla česky. Žiji v Izraeli, ale píši o Badenheimu, protože to je moje dětství, je to vlastně ten druhý svět, který mám také v sobě.

Co si myslíte o tom, že byl v České republice vydán Mein Kampf?

Zajímá mě to proto, že na seznamu podřadných jmen nebyli jenom Romové a Židé, ale i Slované. Nevím, kde zvědavost přechází v perverzi. To lze těžko přesně určit. Kladu si otázku, z jakých důvodů vlastně člověk přistupuje ke čtení takové knihy, jaká pohnutka ho k tomu vede. Mám pocit, že taková kniha by měla být zakázaná. Nejen proto, že to je literární a filozofický odpad, ale i proto, že je to destruktivní zásah do duše.

Připravila Zdena Líkařová
publikovaly Hospodářské noviny 28. 4. 2000