Adolf Muschg: Soucit, ten nám chybí

Alice Horáčková: Jste prý poslední kritický intelektuál Švýcarska. Jak vidíte současnou švýcarskou realitu? Kriticky?

Adolf Muschg: Tahle otázka mě rozčiluje. Také to znáte, ne? Když jste uvnitř své země, chcete mluvit, setkávat se, a když jste za jejími hranicemi, pohled na ni se změní. A někdy jsem jednoduše šťastný, že Švýcarsko už pro mě není tím hlavním tématem. Několik let jsem se zasazoval o evropskou integraci a většina mých krajanů byla proti. A já tedy psal a psal, vysvětloval. Ale zjistil jsem, že to nemá smysl jen vám to rozbije vlastní život. Děkuju bohu, že nejsem ve Švýcarsku uzavřený, že se podívám do Ameriky, Švédska, Japonska moje žena je Japonka.

Téma Švýcarsko vás vyčerpalo?

Netrpím sebepřeceňováním, a proto netrpím přeceňováním Švýcarska. Tedy: civilizace má větší témata, než je Švýcarsko. A občas je i pro Švýcary dobré, když se těmi většími tématy začnou zabývat.

Která jsou ta větší témata?

Můžu vám odpovědět jako spisovatel, nebo jako současník.

Jako současník.

Současníkovi někdy připadá, že se člověk chová jako bezohledné zvíře. Neumíme soucítit s lidmi, kteří jsou daleko. Ačkoli se komunikace zrychlila, paradoxně se čím dál více uzavíráme ve svých doupatech. Podobně je tomu s většinou státníků, kteří se řídí filozofií: Jsem odpovědný pouze za svůj kousek koláče na talíři, ostatní mě nezajímá. Vznikají pevnosti Amerika, Evropa, Japonsko. Ale kde je spojovací most?

Proč říkáte, že Švýcaři jsou průměrný národ?

Souvisí to s národní tradicí. Nikdy jsme ve Švýcarsku neměli královský dvůr, aristokracii. Ať se v Praze podívám kamkoli, vidím doklady jedinečné kultury. To ve Švýcarsku chybí. Postrádáme osobnost, které by si všichni vážili. U nás totiž platí jedno japonské přísloví: Nos, který přečnívá, vždycky dostane ránu. U nás lidé, kteří mohli něco dokázat, byli vždy odstaveni, zničeni či zavražděni. Zkrátka účinná opatření. Ptala jste se mě na švýcarskou průměrnost? Vzpomněl jsem si na jeden příklad. Byla jste někdy v Curychu? Na břehu řeky Limmat stojí pomník někdejšímu curyšskému starostovi Hansi Waldmannovi. Člověk, který určoval historii města, byl nakonec před ním sťat.

V tom případě byste se měl pomalu připravovat...

Musel jsem hrát roli intelektuála, který je vůči moci kritický. Ve Francii to mají: Voltaire versus Borbouni, Sartre versus de Gaulle. A když Sartrovi hrozilo vězení, jen řekl: "Voltaire se také neptal." Také my potřebujeme jiný hlas, jiný názor. Protiváhu, která by vyvažovala, co našim lidem chybí: zkušenost totality. Tradici zdola, hlas lidu, který dovede být ironický.

Ale Švýcarsko je považováno za zemi, v níž hlas lidu rozhoduje. Vždyť žádná jiná země nemá tolik referend.

To ano: každý rok je vypsáno pět šest termínů referend a účast je pouze kolem čtyřiceti procent až na výjimky, jako je vstup do Evropské unie. Politiku u nás dělá majitel domu, který řekne: Tohle tady nechceme. Není tedy divu, že ženy mají ve Švýcarsku svá práva až od sedmdesátých let tohoto století parlament byl pro, a lid proti. Švýcarský lid je šíleně zpátečnický, ale myslí si, že je progresivní. Taková lež! To není republika, ale šlichta.

Tak v tomhle podle vás spočívá švýcarský komplex?

Pýcha a strach: jsme sice národ boží, ale jsme tak malí, že nedohlédneme za hranice. Zajímají nás jen ekonomické informace. Ve všech evropských zemích a pokud se nemýlím, tak také u vás, ne? se prosazuje nový politický model: na jednu stranu provinční mentalita, ale po ekonomické stránce internacionalismus a kosmopolitismus. Žádná závaznost, žádná solidarita, ale mezinárodními kontakty pro sebe vydělávat peníze.

Jak jste s takovými názory ve vlasti oblíben?

Když jsem získal Büchnerovu cenu, byli najednou všichni pyšní, říkali: Hle, Švýcar! Ale když v Praze prohlásím, že Švýcarsko mě nezajímá, cítí se hrozně uraženi. Spisovatel Max Frisch mi jednou řekl: Kdybych nebyl známý v cizině, moji krajané by mě ani nepozdravili. U mě to není tak vyhrocené, ale třeba v Männedorfu, vesnici nedaleko Curychu, kde žiju, jsou ty emoce dost silné. Obzvlášť těžké chvíle nastaly před čtyřmi lety, po vydání eseje Wenn Auschwitz in der Schweiz liegt (Až bude ve Švýcarsku ležet Osvětim). Dokonce i moji přátelé si ten titul doslovně vykládali: "Ve Švýcarsku leží Osvětim". Jednou mi přišel poštou balík a byl plný fekálií.

Považujete se za patriota?

Jsem patriotem, jak ho chápou Francouzi. Patriot římský republikán. Tento význam znovu oprášila Francouzská revoluce. Okolo osmnáctého století byl patriot ve Švýcarsku vlastizrádce, protože podporoval Velkou revoluci. Ale patriot v dnešním slova smyslu myslíte ten, kdo se uzavře proti všemu, co přichází zvenku? Tomu slovu nerozumím.

Působíte sice značně nekonformně, nicméně jste členem sociálnědemokratické strany...

Ne aktivním! Sociálnědemokratická strana jako všechny strany si musí nově definovat: Kde je vpravo, kde je vlevo, proti čemu teď bojujeme a s čím souhlasíme. Po několik desetiletí to nikdo neudělal.

Jde to vůbec k sobě: psát literaturu a dělat politiku?

Samozřejmě že ne. V politice stačí jen odpovědi. Je to jazyk, v němž se nikdo neptá, co je to život, láska, smrt. V politice je to buď tak, anebo onak; nula, nebo jedna, černá, či bílá. Kdežto takovéhle digitální myšlení je pro spisovatele katastrofou.

Proč jste se tedy politicky angažoval?

Protože jsem v ní znal lidi, kteří měli vizi Evropy nejen utvářenou rozumem, ale také srdcem. A protože na člověka doléhají některé otázky, jež jsou mu pokládány a na něž by se měl pokusit odpovědět. V polovině sedmdesátých let jsem se pustil do volebního boje. Nevyhrál jsem jenže já nemohl zvítězit, posty byly předem rozdány. A když potom docházelo k různým neblahým věcem, poslouchal jsem: Kdes byl, když se to či ono stalo? Proč jsi mlčel? Takové otázky bolí. Umíte si to představit? Máte dítě a najednou se vás zeptá: Mami, kde jsi byla, když byla Evropa v plamenech? A vy odpovíte: Sháněla jsem maso.

Co se to ve vás vlastně děje, jaká síla vás ponouká k tomu, abyste byl tak vášnivým kritikem?

Pokud mě něco rozčílí, a většinou to skutečně bývá něco z politické scény, prostě nemohu svůj nos nevystrčit. Musí to ze mě ven, přestože tisíce lidí jsou pak vzteky bez sebe. A myslím, že tahle moje napruženost je tím nejdůležitějším příběhem v mé mysli. Nestačil jsem ho celý dovyprávět. Ten příběh totiž píšete celý život, a neustále se proměňuje. Vydolujete ze sebe knihu, a ono to je jen jedno z cirkusových čísel.

Víte, co bude na programu příště?

Ano, to vím přesně. Jsem jako pes, před něhož dají kousek buřta, aby za sebou táhl vůz. Stejně jako ten pes chňapá po mase, natahuju se i já po tom, co mi voní před nosem. Někdy mě ta vůně vyžene z postele. A někdy mě přinutí k úvahám, jak je dobře, že jsem vůbec vstal.

MF DNES 7. dubna 2001