Jedna z největších kauz, které Guillermoprieto pomohla odhalit, se odehrála počátkem 80. let v salvadorské vesnici El Mozote, kde vládní vojska povraždila více než 800 mužů, žen a dětí, nejmladšímu nebyly ani tři roky. Za zločiny nebyl dosud nikdo potrestán. 

Při rozhovoru, který vznikl na letošním ročníku Festivalu spisovatelů Praha, na kterém byla Alma Guillermoprieto hostem, mimo jiné vysvětlila, jak se na místo masakru dostala, proč byla ochotná vložit svůj život do rukou guerrill, a také co si myslí o tématu festivalu, který letos prezentovalo heslo Krása spasí svět.

Vždycky jste byla velkou odpůrkyní sociálních sítí. Proč?

Všichni si mysleli, že sociální média jsou skvělá, ale já jsem přesvědčená, že jsou nebezpečná. Dříve byly noviny zprostředkovatelem, na kterého jste mohli být naštvaní, že nereflektuje váš pohled na věc, ale zároveň jste byli ochotní poslouchat i jiné názory. Sociální média ale našla cestu, jak se dostat k informacím ve vašem mozku – když máte rádi rock, bude se vám pouštět na YouTube, pokud vás zajímají články o Donaldu Trumpovi, uvidíte je na titulní stránce v prohlížeči, když si budete pročítat The New York Times. Tím sociální média vytvořila mentální vesmír malých naštvaných vesničanů, kteří věří tomu, co jim toto monstrum předkládá a už nevěří tradičnímu reportování založenému na faktech, protože to není to, co chtějí lidé slyšet.

Sama jste je nikdy ani nezkoušela?

Ne, hned na začátku jsem se rozhodla, že nechci být součástí masového přemýšlení těchto vesničanů. Rozumím i jejich výhodám, například při informování o nebezpečí nebo přínos Twitteru v mobilizování pochodů a demonstrací. Pořád si ale myslím, že jejich výhody jsou menší než zloba, kterou s sebou nesou.

Existují v Latinské Americe nějaká témata, o kterých mnoho nemluvíme, ale měli bychom?

Ano, a rovnou ve dvou rovinách. Za prvé se nemluví o neuvěřitelném potenciálu Latinské Ameriky a kráse španělštiny a její literatury. Pozornost se nevěnuje ani překladům skvělé latinskoamerické literatury. Také dostatečně nemluvíme o obrovském rasismu, který je pochopitelně příčinou chudoby mnoha lidí. Nemluví o něm ani místní, jde o temné tajemství latinskoamerické historie. 

Další věcí, o které se nemluvilo, než jste o ní začala mluvit vy, byl masakr v El Mozote v roce 1981. Jak těžké bylo začít mluvit o něčem tak strašném?

Myslím, že jakýkoliv reportér na místě dělá to, co musí. Bylo to složité spíš logisticky. Když jsem tam byla, armáda začala druhý útok, takže jsem se obávala, že se můj příběh nedostane ven. Musela jsem přesvědčit guerrilly, aby jeden z jejich kurýrů odnesl můj článek, který jsem napsala na malý list papíru, mnohokrát ho přeložila a vložila do obalu od analogového filmu, mému kolegovi do jiného města, který ho poté po telefonu přečetl redakci amerického deníku The Washington Post, pro který jsem v té době pracovala.

Neobávala jste se o vlastní bezpečnost?

Ne, nemyslela jsem si, že jsem v nebezpečí a nemyslím si to ani teď. Doprovázely mě guerrilly, na které se dalo spolehnout, že se postarají o to, abych byla v bezpečí. Věřila jsem jim, protože byly daleko důvěryhodnější než vláda, která byla vražednou organizací. 

Jak jste se k nim dostala? 

Můj dobrý přítel Raymond Bonner, který byl mým kolegou z New York Times a společně jsme masakr v El Mozote odhalili, k mému obrovskému podráždění dostal od guerrill pozvání do oblasti. Podráždilo mě to proto, že jsem v Salvadoru pracovala daleko delší dobu než on, naštěstí byl gentleman a věděl, že jsem k pozvání měla větší právo než on, tak mi to řekl. Další pět dní jsem obvolávala své kontakty jako blázen, než jsem se dostala dovnitř.  

Vaše články nakonec vyšly ve stejný den na prvních stranách obou novin. Přesto je americká vláda v té době pod vedením Ronalda Reagana odmítla jako propagandu. Je vaše tehdejší zkušenost srovnatelná se současným trendem, kdy politici označují média za fake news?

Ano a dokážu si představit, že moji kolegové v současnosti cítí stejnou dávku zloby.

Stalo se vám to někdy znovu?

Ne, jen tenkrát. Upřímně nikdo nevěnoval mým článkům pozornost. Celé roky jsem vykřikovala o obchodu s drogami a o tom, jak to ničí Latinskou Ameriku a nemělo to žádný efekt. Je ale daleko účinnější nevěnovat článkům pozornost, než je odsoudit, protože tím na ně přivedete pozornost. 

Nyní by ale oběti masakru mohly dojít klidu, protože soud s veliteli masakru byl znovu otevřen.

Pořád ho otevírají, armáda má ale stále velkou moc, a tak i levicová vláda dokáže najít způsob, jak jim udělit amnestii. Ve chvíli, kdy dojde k rozsudku, tak většina útočníků bude už po smrti. Domingo Monterrosa, který byl za masakr přímo odpovědný, zemřel při nehodě vrtulníku. Všichni ostatní jsou staří a brzo zemřou.

Takže v tomto případě neexistuje žádná spravedlnost?

V tomto případě žádná spravedlnost neproběhla, a ani v Latinské Americe žádné spravedlnosti není. To stejné platí o Guatemale, kde proti bývalému prezidentovi Romeovi Lucas Garciovi, který byl také strůjcem mnoha masakrů, nikdy žádná spravedlnost neproběhla. Byl sice odsouzen, ve vězení ale strávil jen jeden den, protože nejvyšší soud prohlásil případ za neplatný. Nakonec zemřel v posteli.

Jak nespravedlivé počínání vlád vnímají obyčejní lidé?

Jeden z problémů je, že lidská práva nejsou velkým tématem nikde na světě. Není to na ničím programu, žádné volby nebyly rozhodnuty na základě lidských práv. Většina lidí prostě jen chce žít v míru a chce, aby je všichni nechali na pokoji. A pořád existuje představa, že ten, kdo byl zabit, musel udělat něco strašného. 

Tématem letošního Festivalu spisovatelů Praha je Krása spasí svět. Dokážete se s tímto heslem ztotožnit?

Absolutně – a mám i jeden konkrétní příklad! Skvělý mexický umělec Francisco Toledo, který zemřel letos v září, pocházel z mexického státu Oaxaca, kde žil v době, kdy se tam měla otevírat první pobočka McDonald’s. Před výlohu budoucího fast foodu postavil stánek s typickým mexickým jídlem tamales a ovocnými džusy ve velkých sklenicích, které vyráběli místní. A žádný McDonald’s se tam neotevřel. Poté, když chtěl starosta nechat hrozného umělce, aby postavil hroznou sochu Dona Quijota, Toledo se na to místo postavil a žádná socha nevznikla. Koupil domy, které přeměnil v krásné knihovny, umělecké školy a bojoval za to, aby se kasárny z 16. století mohly stát muzeem. Nyní je Oaxaca jedno z nejhezčích měst v Mexiku. Krása změnila Oaxacu. 

Rozhovor připravila Jana Václavíková.