William S. Burroughs: Počátek je zároveň koncem

Protože jsem tou zdí a tou popelnicí. Potřebuji někoho, kdo by tam seděl a na tu zeď a popelnici civěl. To znamená, potřebuji lidského hostitele. Nemůžu se dívat na nic. Jsem slepý. Nemůžu nikde sedět. Nemám, na čem bych seděl. A dopřejte mi tu možnost odpovědět mým nechutným oponentům. Není pravda, že nenávidím lidskou rasu. Prostě nemám rád lidské bytosti. Nesnáším zvířata Nepociťuji nenávist. V tom vašem verbálním smetí se tomu asi nejvíce blíží výraz odpor. A přesto musím žít na lidských tělech a v nich. Nesnesitelná situace, v tom mi jistě dáte za pravdu. Abych ji vyjasnil, představte si, že jste zůstali trčet na planetě obývané hmyzem. Jste slepí. Jste narkoman. Přijdete však na to, jak přimět hmyz, aby vám donášel drogu.
I po tisících letech života na této planetě budete stále pociťovat basální nechuť ke svým hmyzím sluhům. Uvědomíte si ji pokaždé, když se vás dotknou. Tak přesně takhle to mám se svými lidskými sluhy. Následkem toho mám v hlavě od mého příchodu před pěti sty tisíci lety jedinou myšlenku. To, čemu říkáte historie lidstva je historií mého plánu na útěk. Nechci ‘lásku’. Nestojím o odpuštění. Chci jenom odsud vypadnout.“

vyšlo v Transatlantic Review v roce 1963
přeložil Josef Rauvolf