Vztah, který si zaslouží naší vzpomínku

Titul odkazuje k osudové otázce, kterou Harold Pinter položil Fraserové, když ji zadržel na odchodu z jednoho večírku, po němž se do sebe zamilovali. Tato věta získala smutnější význam až ve chvíli, kdy v prosinci roku 2008 Pinter umírá na rakovinu. V útržcích, zaznamenaných především těsně po jejich setkání, Fraserová líčí veřejné drama - jejich tajné schůzky, které se odehrály v době, kdy v obležení paparazzi opouštěli svoje partnery, aby mohli být spolu. Fraserové, která byla matkou šesti dětí a chotí Sira Hugha Frasera, konzervativního člena parlamentu, v té době bylo čtyřicet dva let. Čtyřiačtyřicetiletý Pinter byl ženatý a měl syna s herečkou Vivien Merchantovou.

Fraserová nám ukazuje zákulisí tvorby Pinterových her a vzpomíná na chvíle, kdy nová díla teprve získávala tvar. Společně s protagonisty se ocitáme na romantických návštěvách Paříže a Benátek, na kulturních návštěvách východní Evropy před i po pádu komunismu, v místech, kde se točily filmy na motivy Pinterových scénářů. Zároveň s tím na jevišti historie - v letech vládnutí Thatcherové, v irácké válce, při nepokojích v Kosovu, kdy jeho hlas zesiluje v přesvědčení, že umělec by se měl vyjadřovat k politickým otázkám. A nakonec jsme svědky hrozných sedmi let, kdy Pinter odolával nemoci, která ho oslabila natolik, že nemohl v roce 2005 v Oslu převzít Nobelovu cenu.

Kniha Must You Go? měla v Británii velký úspěch a je natolik poutavá, že dokázala předat svoje poselství. Čteme-li něčí deníky, může nás z toho mrazit po těle. Už od dětství nám totiž říkají, abychom něco takového nedělali. Milostný příběh si nad to užije každý, obzvlášť když milenci jsou slavní, nevěrní, talentovaní a krásní.
Dlouhá přehlídka slavných přátel a známostí od Samuela Becketta, Meryl Streepové po Steva McQueena, knihu obohacuje o miniaturní medailonky. Současně s vlivným párem jsme svědky historických událostí - prvního týdne, kdy byla na Salmana Rushdieho uvalena fatwa, masové demonstrace v Londýně proti invazi do Iráku. V Buckinghamském paláci se zúčastníme oslavy u příležitosti zvolení nového českého prezidenta Václava Havla.

V knize se často objevuje přímo faktografický výčet z různých setkání - co měli hosté na sobě, co jedli a pili. Ukazuje nám, jaká legrace je účast na recepcích a večírcích, aniž byste se na to museli házet do gala a vést zdvořilou konverzaci. Literární výpověď Fraserové je roztomilá a výřečná. I v místech, když líčí období starostí a smutku v jejím hlase cítíme závazek zůstat optimistkou, být věrná a nesentimentální. I náročnější pasáže vyprávění, jako byl Pinterův řevnivý rozvod, kontroverze kolem dramatikova veřejného odsouzení Bushovy a Blairovy vlády, jsou zvládnuté se vkusem a taktem.

Obzvláště po zkušenostech se čtením pamětí, které vypadají jako špatně zamaskované pokusy o zásah do vašeho srdce, je sympatické slyšet o skutečném příběhu lásky. Pinterův příběh je laskavý a nesentimentální. Když mu Fraserová k Vánocům roku 1978 věnuje hrneček s nápisem: „Jsi génius", člověk by si pomyslel, že jde o ironické gesto. Přestože měl život s dramatikem své trhliny -  především vlivem nadměrného pití a kolísavých nálad, vypadá to, že stěží něco dokáže narušit jejich dokonalé domácí štěstí. Fraserová si v té době užívá úspěšnou kariéru spisovatelky (biografické tituly Marie, královna Skotů, Oliver Cromwell, Marie Antoinetta) a jakkoliv se mohla cítit zastíněna Pinterovým leskem, nikdy nevklouzla do role servilní služebné a  pouhé ženy umělce.

Pokud na konci knihy získáme pocit, že jsme se dozvěděli více o Fraserové než o Pinterovi, možná bychom mohli zvážit poznámku básníka Richarda Howarda, který řekl, že: „Chvalořečení je ten nejautobiografičtější literární útvar."

Fraserová je ve své odhodlanosti zachytit ztracený čas opravdu důsledná. Její kniha je portrétem mladšího a bezstarostnějšího já autorky, které přináší zpět, ačkoliv pouze na stránkách, ztracenou lásku.

Francine Prose pro The New York Times
úryvek přeložil Petr Soukup