Vychází Věnováno Ráchel, prvotina Martina Amise

Kniha tak doplňuje kolekci osmi Amisových děl přeložených do češtiny. Přízeň českých čtenářů si získal již sbírkou esejů a povídek Einsteinovy příšerky, knihou Šíp času, která byla v roce 1991 navržena na Bookerovu cenu, či opusem Londýnská pole, jenž je rozsáhlou freskou západní civilizace konce tisíciletí. Jako host 8. ročníku Festivalu spisovatelů Praha také premiérově četl z prózy Noční vlak, exkluzivně tak představil knihu, která vyšla až dva roky po jeho návštěvě Prahy.

Zajímavý byl také rozhovor, který poskytl Danielu Anýžovi pro MF DNES. V souvislosti s vydáním knihy Vás může oslovit.

Daniel Anýž: Noční vlak přináší do vaší tvorby několik novinek, například vypravěčem příběhu psaného v "ich formě" je žena. Jaké to je myslet a konat žensky?

Snad jsem byl tentokrát trochu nervóznější, než jsem začal psát. Šel jsem nahoru do pracovny, abych se pustil do prvních stránek, a říkal jsem si: Takže za několik vteřin se ze mne stane žena, uvidíme. A ukázalo se, že pokud se věci daří umělecky, žádná velká propast mezi ženským a mužským chováním a cítěním není.

DA: Ještě překvapivější na Nočním vlaku je skutečnost, že ústřední postava je vám - přes všechny chyby - sympatická, že s ní máte soucit...

Já měl postavy svých knih vždy rád. Vy myslíte spíše to, jak je vnímá čtenář. Jenže právě tato otázka pro mne byla vždy záhadou. Čtenářsky nejvděčnějšími postavami mých knih byli vždy ti nejhorší parchanti. Mnohé mé práce jsou vnímány jako tvrdé, chladné knihy. Možná proto, že je mnohem lehčí psát o temných stránkách života než o štěstí. Kdo dokázal zachytit na papír čtivě, vzrušujícím způsobem pocity štěstí? Snad Tolstoj, a to je vše... Myslím přitom, že i v mých knihách lze vřelejší emoce nalézt. Je však pravda, že Noční vlak vzbuzuje jakési hlubší sympatie.

DA: Před necelými třemi lety vám zemřel otec, spisovatel Kingsley Amis. Změnil se tím autor Martin Amis?

Smrt a narození - protože se mi mezitím také narodila dcera - člověka samozřejmě změní. Ale psaní je věcí podvědomí či nevědomí, a tam se věci odehrávají a mění pomaleji, než sami reflektujeme. Takže pokud myslíte, že moje poslední kniha je laskavější, počkejme ještě, co ukáží ty další.

DA: Po pravdě řečeno se ptám spíše na váš lidský i autorský vztah k otci. Zvenčí vypadal složitě. Jak vám třeba bylo, když novinářům říkal, že vaše knihy nedokáže dočíst?

To byly jen takové drobné fauly. Souvisí to s tím, že literáti se prostě bojí číst tvorbu mladých autorů; ostatně ani já to nedělám. Ve skutečnosti jsme měli přímý a velmi dobrý vztah. Měli jsme k sobě, s výjimkou politiky, velmi blízko. Zvenku se věci prostě zdají mnohem trnitější.

DA: Bylo vůbec možné, abyste se v takové rodině nestal spisovatelem?

A proč by ne, většina literátů má děti, a z většiny z nich se spisovatelé nestanou. Zkusí něco napsat a odpadnou. Talent se dědí, vytrvalost ne. A psaní - to není nic jiného než výdrž. Pokrývat rok za rokem stovky stran slovy. Profese otců synům vždy zevšední, ať už je táta kosmonaut či horolezec. Když vyrůstáte v rodině literáta, ztratí navíc spisovatelství své romantické kouzlo. Já jsem na rozdíl od některých svých kolegů neměl o tomhle povolání iluze a také mi do značné míry chyběl pocit, že bych psaním dosahoval něčeho velkého.

DA: Bral jste to jako svou výhodu?

Asi to byla výhoda, protože po otcově smrti se děje taková zvláštní věc - najednou o sobě mnohem více přemýšlím, zkoumám sám sebe v té umělecké, nervózní rovině, jako by se ze mne konečně stávala literární primadona. Už se nevnímám jako syn Kingsleyho Amise, jedu sám za sebe.

DA: Nezačnou vás teď tedy rozčilovat kritiky, z nichž jste si zatím těžkou hlavu nedělal?

Recenze z pera mých literárních kolegů mne až na několik výjimek zatím opravdu nijak nedráždily. Tedy ne tak, že bych se v noci budil a měl potřebu se hádat a obhajovat. Zase je to dáno i tím, že už v otcově případě jsem pochopil, že i recenzenti k naší práci patří.

DA: Jenomže vy máte výjimečnou schopnost žurnalisty 'provokovat'. Už jsem o vás četl, že jste arogantní, že jste si nechal spravit zuby za čtrnáct tisíc liber, že jste se snažil zapřít nemanželskou dceru, že váš agent požadoval půlmiliónovou zálohu na vaši novou knihu...

Jak jsem řekl, tyhle novinářské hlouposti mne nijak zvlášť neiritují. Horší však je, pokud nějak ubližují mým blízkým.

DA: Vaše současná žena Isabel Fonsecová je Američanka. Vaše poslední kniha se odehrává v Americe, píšete eseje o amerických záležitostech, recenzujete knihy tamních autorů. Kdy se tam přestěhujete?

Pravda je, že Spojené státy, to není jedna zem, to je celý různorodý svět. Centrum světa. Když jsem se před nedávném zmínil na jednom autorském čtení, že se možná, až moji synové skončí školu, do Států opravdu přemístím, strhl se velký poprask. Na titulní straně Sunday Times psali, že by to byla zrada. A mně se zdá, že vlastně mají pravdu.

DA: Takže vaši Angličané vám přece jen rozumějí?

No, byli i novináři, kteří si libovali, že se mne konečně zbaví.

publikovala MF DNES 23. dubna 1998