Viktor Jerofejev: Encyklopedie ruské duše

Do „Metropolu“ přispěli mimo jiné Vasilij Aksionov, Fazil Iskander, Vladimir Vysockij, Juz Aleškovskij. Od té doby Jerofejeva provází skandály: byl vyhozen ze Svazu spisovatelů, dostal zákaz tisku (do roku 1988), jeho otce, dokonce, odvolali z diplomatických služeb. Pak kvůli článku „Tryzna za smrt sovětské literatury“, publikovaném v týdeníku „Literaturnaja Gazeta“, se na něj rozzuřili spisovatelé: všem vytkl oportunismus a moralizování. Vyhlásil, že teď začala nová literatura, neboť zrovna napsal román „Ruská krasavice“. O moralizování tentokrát nebylo proč mluvit: hodně slov naprosto nespisovných, hrdinkou je prostitutka, plno erotiky. Knihu přeložili do 27 jazyků, což autorovi vůbec neuškodilo – psal se rok 1990. Zřejmě největší úspěch autorovi přinesla povídka „Život s idiotem“, která se stala libretem opery Alfreda Schnittkeho.

Další knížky Jerofejeva byly rovněž provázeny skandály, leč čím dál méně hlučnými. Když před třemi lety mládežnická proputinovská organizace „Jdoucí společně“ začala akci proti spisovatelům jako Vladimir Sorokin, Viktor Pelevin a… Karel Marx, doplnila je také o Viktora Jerofejeva. „Jdoucí společně“ chtěli hanebné, pesimistické knihy těch spisovatelů vyměnit za díla povzbuzující národ na duchu. Inu, národ nepochopil. Doba se mění – tak v literatuře, jako v masmediích je slovník spíše neelegantní a ke všemu přestává zavazovat morální tabu. Na vyvolání skandálu je dneska třeba něco víc – například pošpinit svátosti či relikvie dosud nevyužité.

Jerofejev tudíž píše v „Encyklopedii“ o své zemi a krajanech vše nejhorší. „Rusové jsou hrozní. Vždy tací byli. Jsou náchylní k ničemnostem. Hodně lze vysvětlit barbarstvím našeho přechodného období, ale ne všechno. Každá ruská žena je atavistická jako náhrobní kámen, což jí někdy dodává půvabu. Nejlepších už dávno vymlátili. Poté ty víceméně slušné. Potom vymlátili umírněnou chátru. Rusko je radikálnější než Rusové.  Výtvor je silnější než tvůrci. S Rusy se ještě lze domluvit, s Ruskem nijak.“

Obyčejný ruský člověk je něčím beznadějným. „Po celý svůj život Mužik hodlal začít nový život.“ Rozpad SSSR a to, co se nyní děje v Rusku, je podle Jerofejeva stejně nestoudné jako to, co bylo předtím a jako to, co bude. „Je to život?“ zeptal se Mužik. „Jím svinstvo. Piji svinstvo. Všecko, co se dalo zničit, jsme zničili. Rodinu, Boha, tradici.“

Naděje není. „Vždyť žijeme v naprosto falešné skutečnosti. Říkají nám, pokud vůbec něco říkají, že uskutečňujeme transformaci z jednoho systému do druhého a že jsme se tím zabývali celá 90. léta. Žvásty! Z jakého systému se to dostáváme? Ze socialismu? Nikdy jsme neměli socialismus. Socialismus je ve Švédsku a my jsme měli státní diktaturu. Kapitalismus? Vždyť nemáme ani zárodky tržní infrastruktury. Objevuje se pouze zdání fungování, jakož i realita nové diktatury. Nikdy jsme si nechtěli přiznat vlastní pád.“

Popravdě řečeno, to, co píše Jerofejev, si lze přečíst v ruských novinách. Bez historických zobecnění. Ale vždyť „Encyklopedie ruské duše“ není traktát, pouze zápisky, poznámky, i když rovněž – aspoň teoreticky – literatura. Snad proto se obtížněji čte. A snad proto se mi nezdá, že by u našeho čtenáře vyvolala mimořádné pozdvižení.
Stejně jako je nevyvolala v Rusku.

autor: Miro Procházka
foto © Vojtěch Kristen