Viktor Jerofejev: Dobrý Stalin

Je rok 1979. Mladý, dvaatřicetiletý esejista, syn sovětského diplomata, jenž se má každou chvíli stát viceministrem zahraničí SSSR, organizuje necenzurované vydání literárního almanachu Metropol. K publikování přemluví mimo jiné Vasilije Aksionova a Fazila Iskandera, ale ani přítomnost těchto předních ruských spisovatelů autory neuchrání před represemi ze strany úřadů. Viktor Jerofejev odmítne podat sebekritiku a je vyloučen ze Svazu spisovatelů. Nejtěžší důsledky však snáší jeho otec – odvolali jej z postu na sovětském ministerstvu zahraničí.

Nešlo o žádného svatouška, nutno říci. Jerofejev čtenáře nešetří podrobnostmi z hýřivého života nomenklatury, k níž se počítala i jeho rodina. Šampaňské, kaviár, výjezdy do celého světa. Syn diplomata vede život libertina a vůbec se za to nestydí. Jeho otec začínal kariéru jako tajemník slavné sovětské feministky Alexandry Kollontajové a velvyslanec ve Švédsku; poté byl sekretářem šéfa ministerstva zahraničí Viačeslava Molotova. Je to tentýž strýček Slava, s nímž malý Viktorek vysedával v parku na lavičce.

Otec příštího spisovatele byl také osobním tlumočníkem Stalina do francouzštiny. Po smrti generalissima se stává pracovníkem velvyslanectví v Paříži, kde se mu na podzim roku 1956 povede přemluvit Yvese Montanda k pověstnému koncertu v Moskvě s Nikitou Chruščovem v hledišti. V těchto dnech se spisovatelův otec setkává při obědě se svým protějškem z pařížského velvyslanectví USA. Jak už to diplomaté činí, rozmlouvají o ničem. Teprve při odchodu Američan prohodí koutkem úst: „Vyřiďte to do týdne.“ Jde o sovětskou intervenci v Budapešti.

Takových vyprávění i anekdot o Stalinovi a jeho přisluhovačích je v knize nepřeberně. Do dějin literatury má šanci vejít erotická scéna s účastí nezletilého autora a pracovnic sovětského ministerstva zahraničí. Tvůrce Ruské krasavice a Encyklopedie ruské duše by nebyl sám sebou, kdyby své knize nedal formu meandrovité koláže, z níž si každý vybere oblíbená místa. Nejzajímavější je příběh o válečné cestě spisovatelova otce z Archangelska přes Londýn do Stockholmu na palubě Němci masakrovaného spojeneckého konvoje.

Největší předností prózy je však poctivost, s jakou autor představuje své rodiče. Neskrývá, že byli věrnými sluhy komunistického režimu a poživateli jeho výhod, leč také nepředstírá, že je lepším. Když jeho otec říká: „V naší rodině je již jedna mrtvola. Já.“ Načež dodá: „Jestli podáš sebekritiku, v rodině budou dvě,“ znamená to více než jakákoliv dekomunizace. Pravou mrtvolou literárního skandálu před 26 lety totiž nebyl spisovatelův otec, ani on sám, ale Stalin, jehož ti dva muži, otec a syn, byli s to konečně odstranit ze svého života.

Kéž by se totéž povedlo i ostatním Rusům.

Miro Procházka