Vassilis Vassilikos: To málo, co vím o Glafkosi Thrassakisovi

Úkolem badatele je vytvářet formy, možnosti přístupu, nástroje, klíče, stejně jako je úkolem spisovatele prokázat, že jsou zbytečné.
Panayiotis Moullas

Toto pojednání, které by se mohlo jmenovat To málo, co vím o Glafkosi Thrassakisovi, si nečiní nároky na dosažení konečného cíle, takové pátrání totiž končí až badatelovou smrtí.

U notáře můžete jen pouhým nahlédnutím do jeho poznámek říci, jaké typy lidí potkal, jaká měl jednání s rozmanitými obchodními stranami; ale u spisovatele je mimořádně těžké vystopovat skutečné příběhy, které daly zrod legendám, zvlášť, když není mnoho konkrétních důkazů, na kterých by se dalo stavět. Je to jako pole nedotčeného jetele: jelen přes ně skáče, a když proběhne, jetel se znovu zvedne a zvířecí stopy zahladí. Je pro nás téměř nemožné vystopovat život strávený na okrajích života a tím spíš na okrajích historie, ledaže bychom měli nějaký skutečný důkaz.

Moje přání psát o životě Glafkose Thrassakise vychází z mého zásadního odporu k mrtvému tichu a stagnaci, jež tehdy v Řecku vládly. Chtěl jsem odjet do zahraničí, a tak jsem studii o životě a díle Glafkose Thrassakise nabídl institucím Evropského hospodářského společenství. Téměř okamžitě mi bylo z finančních prostředků Společenství poskytnuto stipendium a podpora, díky nimž jsem mohl své bádání uskutečnit.

Ne že by Thrassakis měl k Evropskému společenství nějaké zvláště silné vazby, ačkoli jeden zdroj o něm píše jako o překladateli první delegace řeckých dělníků, která kolem roku 1955 do EHS vstoupila. Nehledě na jediný dopis, který budeme zkoumat později, on sám nezanechal o této cestě žádný písemný důkaz, ačkoli pro osvětlení jistých obzvláště temných stránek jeho díla by byl takový důkaz o této spolupráci nesmírně prospěšný. Tak například se nabízí úryvek z jednoho raného nepublikovaného textu: „Klesám do temnoty země, jako by to byla temnota lůna“ – který, napsán v roce 1956, nemůže poukazovat na nic jiného než na autorovu zkušenost v belgických uhelných dolech (pokud by to bylo ověřeno).

Domněnka, že Thrassakis by mohl mít něco společného s první skupinou přistěhovaleckých dělníků, je podpořena článkem v řecko-belgickém časopise, oznamujícím jejich příjezd. Kromě představitele Ministerstva práce článek zaznamenává i přítomnost mladého překladatele v brýlích s tlustými skly (které Thrassakis již tehdy skutečně nosil), který byl belgickým odborovým svazem požádán, aby zůstal a pomohl dohlédnout na těchto prvních tři sta řeckých dělníků, kteří, ocitnuvší se tváří v tvář italským imigrantům, znovu prožívali jednotlivé střety mezi řeckými a italskými jednotkami z teprve nedávné války. Bohužel navzdory vyčerpávajícímu pátrání nebyla o Thrassakisovi objevena žádná další zmínka, což nasvědčuje tomu, že nabídku nepřijal – v první řadě proto, jak již naznačuje časopis, že jeho tlusté brýle by mu ztěžovaly, ne-li zcela znemožňovaly, sestoupit do hlubokých šachet.

*    *    *

Do jisté míry, jak brzy vylíčím, se mi podařilo ověřit informaci, kterou nabízí encyklopedie: Ve věku 45 let stihl Glafkose stejný osud jako mladého Rockefellera – byl upečen a sněden divochy na Nové Guinei. Glafkos se náhodou ocitl na jakémsi náboženském obřadu, který se konal na počest bojovníků padlých v bitvě proti jinému kmeni. Muž, který se zčista jasna objevil na svém voru na vlnách mořské úžiny, připadal kanibalům jako dar seslaný jejich bohem. A tak – aniž by se ohlíželi na zákony džungle nebo přímluvy holandských misionářů a  nepomýšlejíce na zjišťování totožnosti své budoucí oběti a tak dále a tak dále – divoši nebohého muže svlékli, upekli a snědli, nevyplivujíce nic než jeho kosti, které nemohli spolknout.

V Delftu, městečku na severu Holandska, tak klidném a nenápadném jako tulipán, se mi konečně podařilo vypátrat biskupa, který byl v době Thrassakisovy smrti zodpovědný za všechny misijní záležitosti na Nové Guinei. Biskup mne poslal do Leidenu, kde jsem se po dlouhé době konečně setkal s farářem, jenž mi byl schopen potvrdit, že muž, kterého kanibalové snědli, nebyl skutečně nikdo jiný než sám Glafkos.

Vzhledem k vlně nacionalistických hnutí rozmáhající se v zemích takzvaného „Čtvrtého světa“ byl tento farář posledním misionářem, který opustil Novou Guineu. Od té doby, jak mi farář řekl, jeho vlast, zbavená svých kolonií, sesychala – ne však jeho víra, která žije z bohatství svých kolonií na Onom světě (a tady citoval řádek z Lorcy o básníkově rodném městě Granadě, která nemá žádný jiný přístav než ten nad sebou, utvářený nebem plným hvězd). Po tomto náhlém úbytku, když byla nenasytná tykadla odseknuta od zdrojů surovin, které kolonie poskytovaly, pokusila se Evropa sama sjednotit. To, řekl farář, bylo důvodem, proč se Evropské společenství rozhodlo mou studii o Thrassakisovi financovat: chtělo ukázat, že kanibalové jsou stále ještě divochy, a tudíž potřebují světlo civilizace, aby je vyvedlo z temnoty džungle.

*    *    *

A tak jsem musel postupovat jen jedním způsobem: začít na konci - Thrassakisovou smrtí - a pokoušet se systematicky propracovávat zpátky k začátku, jako když se vydáte na cestu od ústí řeky a stoupáte zpátky k jejímu prameni. Toto amfisemické pojetí pramenů a ústí mi bylo užitečnější, než by mi mohly pomoci přelety helikoptérou nad neznámými horskými pásmy. O konci života může mluvit kdokoli, ale jen někteří mohou hovořit o stvoření duše, o vlivech a prvcích, které kořen vstřebal, než došel ke svému důvěrně známému konci. Thrassakis, jako příslušník omezovaného národa, nebyl nikterak zproštěn obvyklého osudu svých kolegů a kamarádů: ztráta korespondence a důležitých spisů z mládí (z nichž se zachovalo jen torzo, zachráněné jistou bláznivou tetičkou), spolu s naprostým nedostatkem jakýchkoli bibliografických a životopisných údajů. Pár dochovaných fotografií z dětských let dokresluje představu, kterou jsme si o něm vytvořili, ale nenabízí žádné vysvětlení. Ukazují jej jako baculaté boubelaté děcko s dlouhými kučerami, snad proto, že jeho matka chtěla dceru, a také ho tak co nejdéle oblékala, než byl dost starý, aby začal chodit do školy. Každá fotografie je mrtvá kapka deště, mrtvá slza. Jak nad ní můžeš ty sám plakat? Cokoli jiného, co by mohlo nabídnout trochu světla, s nímž by se dalo nahlédnout dolů do studně, je pryč.

Proto jsem si jako první úkol předsevzal navštívit Brusel, kde Thrassakis strávil podstatnou část svého dospělého života; ačkoli by, jak napsal jednomu svému příteli a „životopisci“, dal přednost Charleroix, městu, které znal z obrázků v tramvajích, kterými v mládí projížděl Soluní. To, že nakonec skončil v Bruselu, se stalo pouze proto, jak napsal svému příteli, že „města si volí lidi, ne naopak“.

Thrassakis byl příkladem vykořeněného vyhnance par exellence. Důvodem jeho odchodu do exilu byla, jak jsem se již zmínil, „cholera“. (Tady bych měl vysvětlit, že „cholera“ se tehdy říkalo vojenské vládě. A Thrassakis byl anticholerický. Což znamená, že byl, řekněme, protivládní intelektuál.) Avšak dokonce ani potom, co epidemie odezněla, mu nebylo povoleno, aby se vrátil domů. V jeho nepřítomnosti totiž proti němu bylo vzneseno obvinění podle zvláštního starého zákona 509 – který měl odradit případné pachatele dalších krádeží vzácných památek jako v roce 1844, kdy anglický diplomat Elgin odvezl z Řecka rozsáhlé sbírky - dle něhož byli pokoutní obchodníci se starožitnostmi souzeni za zločin „pokusu o vývoz státního majetku“. Policie prohlašovala, že našla v jeho držení amforu z ostrova Thassos, kterou údajně hodlal vyvézt ze země, aby ji v zahraničí ilegálně prodal. Dnes není pochyb, že pozadí tohoto obvinění bylo čistě politické: policisté sami vložili amforu do jeho tašky, aby Thrassakise z Řecka vyhnali a zbavili se tak jeho vlivu uvnitř země. Věděli, že v zahraničí může hrát pouze nepatrnou roli.

Důmyslnější vláda by bezpochyby mohla najít nějaký účinnější způsob, jak jej zneškodnit, protože tím, že ho zbavili moci pouze z politického hlediska, ponechali mu to, na čem skutečně záleží, jádro věci: jeho práci.

Jenže teď je jeho práce pohřbena kdesi v Americe a on sám byl kdysi dávno zhltnut na Nové Guinei – tak co vlastně zbývá?                           

Hodně jsem o tom přemýšlel a uvědomuji si, že mapu světa lze změnit jen skutečným zemětřesením. Cesta okřídlených bohů (básníků mezi nimi) nezanechá na zdi větší stopu než smrtelný třepot křídel motýla. Co vlastně chtěl Thrassakis od života? Přeměnit víno v ducha. Duch ale odešel a zůstalo jen víno, které mu rozežralo játra. Pronásleduje svůj vlastní stín, který pronásledoval jeho, prošel životem, jako by to byl film promítaný na drolící se stěnu přírodního divadla – protože stěna nemá paměť. Stěna nemůže vzpomínat. Odešel majestátně, jako stín helikoptéry nad střešními terasami, kde se bohaté ženy vyhřívají nahé na sluníčku a helikoptéru vidí jen v ten určitý okamžik, kdy jim slunce zastiňuje. Nepřítomnost slunce značí blízkost komety, která je překrývá. A on prošel životem jako lidská kometa, zanechávaje za sebou dlouhou stopu – stopu, kterou však vítr brzy uhladil ve svou vlastní.               

Přeložila Michaela Červenková

To málo, co vím o Glafkosi Thrassakisovi / The Few Things I Know About Glafkos Thrassakis