Liu Chunying vrtí hlavou. Profesorka z univerzity Jinan je zklamaná a rozčílená. Je první den symposia Univerzity Friedricha Alexandera v erlangenském E-Werku a ona má referovat o Gao Xingjianovi. Jde o recepci čínských literátů v jejich vlasti a na Západě. Drobná Číňanka opět potřese hlavou, krátké černé vlasy jí padají do tváře: „Myslím, že tomu nerozumíte.“ A odmítavě mávne rukou.

Je to tu zase, to neporozumění mezi Čínou a Západem. Moment, kdy se zdá, že vzájemné porozumění není vůbec možné. Moment se stále opakuje, ať už na Frankfurtském knižním veletrhu anebo na akci, jako je tato: jakoby neprůhledná zeď, která dělí Západ od Číny, nepřekonatelná i v době globalizace. Liu Chunying má referovat především o době kolem roku 2000, kdy Gao získal Nobelovu cenu za literaturu – jako první Číňan. A to už je první „nedorozumění” - pro Západ je Gao Číňan, pro Čínu nikoli.

V každé knize bylo mé výpůjční razítko

Gao Xingjian přišel na svět v roce 1940 v Ganzhou v čínské provincii Jiangxi. Jako dítě byl hodně nemocný, tak si čas krátil čtením. Ale Gaovo dětství nebylo nikterak  poklidné, na venkově to vřelo. Velká část Číny byla obsazena japonskou armádou. Po porážce Japonska a po konci druhé světové války začala občanská válka, která skončila až v roce 1949. V Maově Čínské lidové republice určovaly budoucnost Číňanů nacionalismus a socialismus. Jenže mladý Gao se chtěl stát umělcem. Utekl k francouzštině.

„Francouzština byl můj osobní exil“ – vypráví Gao před začátkem konference v Erlangenu. „Každý den jsem četl, co jsem mohl. Na konci studia bylo v každé knize v knihovně výpůjční razítko s mým jménem.“ A psal – deník, divadelní hry, eseje. Ale protože se jeho díla neshodovala se zadáním komunistické strany, utekl Gao podruhé, tentokrát do exilu vnitřního. Psal tajně, jen pro sebe. „Tenkrát byla žádaná pouze propaganda“, vzpomíná Gao. Mluví pomalu, klidným hlasem. To je drsný protiklad vůči době, o které hovoří, kdy z opatrnosti spálil své deníky, poznámky a rukopisy. Rudé gardy ho přesto zatkly a poslaly na převýchovu do lágru. Aby unikl represím, utekl Gao po svém propuštění zase: tentokrát na venkov, kde chtěl žít jako rolník.

Útěk je centrálním tématem v rozhovoru s ním. A svoboda. „Svoboda je pro mě vždy konkrétní. Potřebuji ji pro své kreativní myšlení, mou kreativní práci a tvorbu.“ Po kulturní revoluci dostal i Gao novou chuť a začal opět psát. Pak ho v roce 1986 zasáhla rána osobní. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu plic. Zbývalo mu málo času. A Gao opět prchl – tentokrát sám k sobě. Výsledkem je Hora duše – napůl biografie, napůl román. Kvůli němu se Gao vydal na desetiměsíční cestu podél řeky Yangtse, do srdce neznámé Číny. Diagnóza se pak ukázala jako mylná.

Nerozumíte tomu

V roce 1987 uprchl Gao naposledy, tehdy odešel do francouzského exilu. Od roku 1997 má francouzské státní občanství. Je tedy Číňan, jak ho vidí Západ? Anebo je Francouz, jak stojí v jeho pasu? Gao píše svá díla francouzsky. Ale jsou ovlivněna jeho kořeny, jeho útěky, jeho životem v exilu. V Erlangenu se všichni shodli, že Gaův vliv na Čínu a tamější literaturu je minimální. Důvod je však sporný. Západní návštěvníci to vysvětlují chybějící literární přítomností v jeho vlasti. Neboť Gao je v Číně zapírán. Na podiu zase vrtí hlavou Liu Chunying. Profesorka zdůvodňuje Gaův minimální vliv jeho západním stylem psaní a jeho samostatně zvoleným exilem ve Francii.

Když její argumenty v sále nikdo nepodpoří, odmítavě mávne rukou. Ještě je slabě slyšet, jak říká: „Nerozumíte tomu.“ Interpretace čínských a západních postojů zůstanou nadále nepřekonané. Gao sedí v první řadě, naslouchá výkladům a mlčí. Byl celý svůj život na útěku, i nyní si dopřává svobodu nezařadit se. Zkrátka je mezi východem a západem.

Autor: Michael Radunski
publikoval Frankfurter Allgemeine Zeitung (18.11.2011)

Překlad: Šárka Krtková