Světová literatura nebo kýč?

Mistrovské dílo - toto slovní spojení je zvoleno velmi trefně - v případě této knihy se jedná totiž o zcela nepřehlédnutelnou položku při mapování dějin teroru. Každodenní nevyslovitelný strach v totalitní společnosti, vězení, mučení a podivné vraždy, převedené  naprosto brilantně  do literární podoby, především v tom spočívá umění této autorky. Očima obětí se dívá na představitele režimu strachu. Ukazuje na konkrétní lidi, netají jejich skutečná jména. Je jedním z nejvýznamnějších píšících svědků naší neblahé doby.

K nespočetným obětem století totality se nepočítají jen oběti národního socialismu, nýbrž i ti kteří byli vítězi světové války paušálně prohlášeni za viníky – za spoluúčastníky viny: například všichni rumunští Němci ve věku mezi 17 a 45 lety, kteří byli v lednu roku 1945 odvlečeni do sovětských pracovních táborů,  a to vše jen proto, že se totalitně řízené Rumunsko připojilo k  Hitlerovu válečnému tažení. K vystěhovaným patřili i teprve 17letý  Oskar Pastior, který se dostal na svobodu teprve v roce 1949 (v roce 1968 uprchl do Německa), ale rovněž tak i matka básnířky Herty Müller.

Výjimečný poet Pastior, zemřel v říjnu roku 2006, ještě dříve než mohl převzít Büchnerovu cenu. S Hertou Müller ho nepojí jen podobný životní osud, nýbrž také víra v sílu slova. A tak se oba rozhodli spojit své síly při realizaci projektu z roku 2001, a sice napsat příběh o deportaci Rumunu německého původu. Po úmrtí Pastiora odložila Herta Müller vše  na rok stranou a začala psát příběh o pěti letech nucených prací (nejprve v koksovně a poté cihelně v ruské stepi).

Výsledkem je kronika věčného hladu. Kdo byl bezdůvodně odsouzen, nepotřebuje přece také nic jíst. Kniha Herty Müller mapuje šikanu vedenou kápy spolupracujícími se systémem. Píše o ztrátě lidské důstojnosti - o ztrátě  pocitu, být člověkem. Proměňuje ve zlomku vteřiny žánr vzpomínkové příběhu v obžalobu totalitární nelidskosti.

Vznikl dokument o samotě ve světě bez lásky, naděje a zcela určitě i víry. Slovo Bůh se zde nevyskytuje. Slovo Nenávist ale také ne. Nesmyslné  věznění ústí v otupení,  obranný mechanismus, který chrání člověka před  nesnesitelností situace. A lidé odcházeli - umírali.  Hluchá Mitzi byla rozdrcena dvěma vagóny. Kati Meyer byla zasypána v cementové věži. Irma Pfeifer se udusila v maltě. Po smrti jim odejmula sovětská lékařka vlasy, aby jimi utěsnila škvíry v oknech, kterými  proudil do její kanceláře chladný vzduch.

Čteme o vších a střechatkách, ale především o andělu utrpení, který zajatce hlídá, střeží a chrání. Je zlým duchem z románu Hautundknochenzeit,  který k večeři přináší trávu, slupky z brambor a plevel. Výrazová přesnost - poetická ale zároveň účetní přesnost – výčet těch nejmenších detailů táborového života - dělá z této skličující lekce paradoxním způsobem snesitelnou látku. To spočívá především v zručnosti její obrazotvornosti, v jazyku plnému obdivuhodných a hutných obrazů.  A když klade otázku, zda je správné, nechat zaznít bídu v nejkrásnější próze? Pak dosáhla tato próza svého prvního cíle,  dokáže u  čtenáře vyvolat soucit - vzbudit zájem o  oběti.

Není to pouze příběh Oskara Pastiora o jeho absurdním pobytu ve vězení.  Takových příběhů se odehrálo  v posledních sto letech na miliony. Miliony příběhů – milióny obětí. Kniha Atemschaukel  je důkazem pro empatii v německé literární historii. Za zlostným pohledem Herty Müllerové, s jakým se dívá na důsledky politické zvůle moci, za jejím hutným a půvabným jazykem se skrývá neuvěřitelná schopnost, schopnost převést vše s neskutečnou přesností do poezie.  

V centru románu je osud jediného člověka, Oskara Pastiora. Za převedením tohoto osudu do básně musela být velká odvaha, estetická odvaha. Kterou dnes budou hájit ospravedlňovat nejen ti kteří Pastiora znali. Nýbrž přesvědčí při četbě i ty, kteří se nechtěli bez pohnutky přenést přes hrůzy zločinné minulosti – zločiny minulosti. Nechtěli se před nimi skrývat ani uniknout.

Kdo čte knihy této autorky, objeví něco staromódního v současné německé - v němčině psané literatuře: Stále ještě existuje poezie, přesná, stále existuje forma básnického buřičství a revolty, která usiluje o vznešené věci, jako je právo nebo spravedlnost. Všímá si ohrožení lidské důstojnosti a svobody. Herta Müller ovládá tuto formu. Narodila se v totalitním Rumunsku, které šlapalo po základních lidských hodnotách a odešla do země, která má s touto katastrofou společného více, než si jsme ochotni připustit. Kniha Atemschaukel  vyrazila kritikovi dech.  

redakčně kráceno
publikováno 14. září 2009
úryvek z článku, který opublikoval deník Die Zeit, přeložil Josef Zlamal