Svatba minulosti s duší světa

Konec jednoho světa a krize pokroku na jedné straně, rozkvět jiného světa, elán a rozlet na straně druhé. Ve chvíli, kdy se Evropa vlastně přiznává ke ztrátě iluzí, oslepená přemírou světla a jasu, v nichž se staré sny a utopie začaly zdát příliš banálními, se Maghreb (region severoafrických států na západ od Egypta) opět pokouší položit základy pro svoji kulturu a svůj duchovní místopis. V obou případech se jedná o přepracování historie a jejího smyslu.

Na první pohled je docela těžké umístit romány Assii Džebarové do vývoje moderní severoafrické literární historie. Její narativní tvorba nikdy neuhýbá směrem k „hledání totožnosti“ (a protiléku odcizení), jež Kateba a jeho následovníky přivedla k „psaní v záchvatu“. I tak je spisovatelčina kariéra bohatá na nejrůznější pokusy o tvůrčí obnovu stejně, jako je tomu u ostatních maghrebských spisovatelů, jejích současníků. Dalo by se naopak říci, že po debutu poznamenaném feminizujícím, socializujícím realismem, je zlom v jejím psaní hluboký a radikální, vyjádřený naprostým přerušením románové tvorby po dobu deseti let a dočasným přechodem k filmu. V okamžiku, kdy se spisovatelka vrací k románu – Alžírské ženy u sebe doma (1980), je její styl již poznamenán silnou vůlí po experimentu a hledání, která se bude titul od titulu pouze stupňovat. Její zmodernizovaný rukopis se přesto odlišuje od hlavního, dalo by se říci lávového proudu současné maghrebské literatury.

DOKUMENT O VELKÉM VĚZENÍ

Jeanne-Marie Clerková nedávno upozornila na vztah mezi osobitým stylem A. Džebarové a postavením ženy v maghrebské společnosti: „Její rukopis vykonává úplnou konverzi Katebových teorií: na rozdíl od Nedjmy (Katebův román z r. 1956, pozn. překl.), jsou její hrdinky z masa a kostí, z bolestí a slz… Ženství není u Assie „metaforou“ jako u Kateba, ale faktorem síly, odporu, konstrukcí stojící mimo koleje kultury, upírající jí právo na existenci…“ Assia Džebarová plně využívá svého frankofonního vzdělání, které ji usnadňuje přístup do oblastí vyhrazených většinou jen mužům. Přesto zůstává věrna kultuře života alžírských žen, držené tradičně daleko od cizích vlivů, s kterými se v koloniálním kontextu (a v jistém slova smyslu i po dosažení nezávislosti) muži setkávají pokaždé, když musí čelit vládnoucí kultuře. Dá se říci, že vývoj u Assii Džebarové, která své historické zkoumání doplnila o filmovou tvorbu založenou na důsledném shromažďování dokumentace, se podobá systematickému zapouštění kořenů, zpevněnému vůlí solidarizovat se v rámci „společného tématu“ a ztotožnit se zejména s alžírskými ženami-muslimkami jako celkem. Místo toho, aby svůj styl naplnila nejistým postavením podrobených, žijících v tenatech dvou protichůdných civilizací, studuje naše autorka kulturně-společenskou situaci, jejíž kořeny sahají do vzdálené minulosti a jejíž setrvačná síla má přesto strašlivé následky – totiž postavení ženy v islámských zemích, kterou později nazve jedním velkým vězením. Takový záměr by mohl svádět k psaní tradicionalistického ražení, situovaném někde mezi patosem dožadování se práv a pitoreskní evokací. Džebarová, spisovatelka s velkou filmařskou zkušeností, však přináší něco nového: především nevídaný způsob, jakým zpracovává velké množství psaných i orálních dokumentů a zpřítomňuje je prostřednictvím stylu poukazujícího na skryté motivace těch několika velkých diskursivních teorií, jejichž často rozporné vztahy ilustrují kulturně-společenské konflikty a stále spojují naši dobu se stoletími dávno minulými. Originalitu tvorby Assii Džebarové, počínaje románem Alžírské ženy u sebe doma (1980) po Alžírskou bělobu (1995) nelze, zdá se, oddělit od stylu, kterým spisovatelka zpodobňuje střet tří diskursů, čehož dosahuje prostříháváním různých dokumentů. Dva z těchto myšlenkových proudů se zakládají především na písemných materiálech: evropského (písemné a obrazové svědectví francouzských vojáků v kontaktu s životem v Alžírsku, vojáci vypovídající o dobytí Alžíru) a islámského kulturního světa (orientální literární dědictví, arabská historiografie, nejrůznější prameny arabské a berberské tradice). Třetí proud čerpá ze specificky ženských ústních zdrojů, v kterém se svědecké vyprávění mísí s autobiografickým materiálem. Na vypravěčce pak leží úkol spřádat vztahy mezi těmito vzájemně se doplňujícími a protichůdnými poznatky, které ale zná skutečně dobře. A tak se psaní, místo aby se vrhlo do víru asociací vznikajících při průzkumu mentalit s nejistými obrysy, snaží sevřít v celek jednotlivé časoprostorové úrovně velice odlišných kulturních světů, které jsou zároveň v neustálé interakci, konfrontaci a závislosti.

POTLAČENÝ SVĚT ŽEN

Potlačený, skrytý svět žen je v románech Assii Džebarové vystavěn nejdříve prostřednictvím hlasů a pohledů. „Jediný způsob, jak by podle mě mohla arabská žena tohle všechno odblokovat je mluvit, mluvit neustále o tom, co bylo včera a co je dnes, mluvit mezi svými, v ženských komnatách jak tradičních, tak těch panelákových. Mluvit mezi sebou a dívat se. Dívat se ven, dívat se za zeď, ven z vězení!... Žena-pohled a žena-hlas…“ V obsáhlém doslovu románu o ženách z Alžíru z roku 1980 je tato orální sféra a realistické spodobnění rozšířeno o analýzu obrazů znázorňujících scény z prostředí Maghrebu. Konfrontace mistrovských děl Delacroixe a Picassa nám umožňuje změřit nejen hloubku historických změn, ale také vliv zpátečnických sil, které se staví proti modernizaci a tudíž možnostem emancipace nesených na vlnách historie. V románu Láska, la fantasia (1985) se práce s textem inspiruje obrazovým ztvárněním Alžírska evropským malířem (tj. Fromentin), ale velice silné podněty přicházejí také z psaných materiálů francouzských vojáků, spojených s dobyvačnou válkou z roku 1830. V pohledu okupanta vyjádřeného v bohatém souboru dopisů a hlášení se odráží motiv historie „zamrzlé“ do kolonialismu, platný pro celou severoafrickou společnost, který činí všechny pokusy o svědectví ze zajetí žen ještě zoufalejší, stejně jako prohlubuje nemožnost přechodu k psanému projevu, symbolizovanému uťatou rukou ženy, kterou našla sama autorka Jednoho roku na Sahaře.

Ve dvou dalších románech dochází ke střetu mezi ženským ústním svědectvím a psanými prameny islámské tradice. Sultánův stín (1987) čerpá ze Šeherezádina mýtu ve světle společensko-psychologických podmínek současné alžírské rodiny, zatímco Daleko od Mediny (1991) na základě textů arabských historiografů oživuje postavy žen z dob Proroka. Po těchto čtyřech „zakládajících“ románech přichází Široké je vězení (1995), který jako trampolína autorku nejdříve nutí soustředit své síly ke sjednocení před tím, než se vrhne dál. S použitím již vyzkoušeného modelu dokáže Assia Džebarová nastínit osobní zážitky (výpovědi v první osobě, materiály získané z filmařské zkušenosti) a spojit je s výběrem dokumentů dokreslujících historii berberské literatury, takže se pohled na nešťastné vztahy mezi pohlavími v maghrebském kontextu snoubí se stále aktuální vzpomínkou na jeden z nenahraditelných (byť popíraných) kulturních rozměrů.

LÁSKA A SOUCIT NESTAČÍ

Alžírská běloba (1995) v kombinaci s dílem Oran, mrtvý jazyk (1997) znamenají důležitý mezník ve vývoji spisovatelky. Tato „vyprávění“ zaměřená na evokaci hrůzy, vládnoucí dnes v Alžírsku, přinášejí něco nového v tom smyslu, že podávají důkaz o současné nemožnosti pokračovat v románovém zkoumání historických příčin odstavení jistých kulturních světů (ženy, Berbeři…) na okraj. A to z důvodu onoho dlouhotrvajícího morbidního stavu, v kterém se zmítá alžírská kultura. Postup charakteristický pro tvorbu předchozích textů spočíval v pečlivém studování textů a výpovědí s cílem nalézt vždy trhlinu, kterou by bylo možné proniknout do samého nitra postavy a za fasádou ústní i psané tradice nalézt jakýsi historický substrát vytvořený z utrpení a tužeb, úzkostí, orgasmů i agonií. Alžírská běloba naopak vychází z prožité hrůzy, z které chce vytvořit dokument vyznačující se jak důrazem na vědeckou preciznost, tak bolestivým chvěním rodícím se samozřejmě v osobních emocích, pramenících ze ztráty nejbližších. Zároveň se snaží rozbít úzký rámec jednotlivce a tím se rozšířit do světa a do jeho historie:

„Sochu má uprostřed lidnaté křižovatky, mauzoleum na Náměstí mučedníků, v Alžíru, na hřbitově El-Alia, jestli se ale Abdelkader opravdu vrátil zpět do země, v které dřív vojákoval, mohl by určitě lépe než já sestavit seznam všech, kteří píšou a které spolu s mnoha dalšími pronásledují, škrtí, přivádějí k sebevraždě a udušení nebo které, prostřednictvím mladých zoufalců, dnes nájemných vrahů, jednou ranou zabíjejí.“

Když vyšla Láska, la fantasia, kritika si všimla erotického nádechu dokumentů zabývajících se dobytí Alžíru v roce 1830, jak je Assia Džebarová používá ve svém románu. Ve Štrasburských nocích naopak poukazuje na skutečnost, že dokumenty přejaté z minulosti vnášejí do přítomnosti smrt, kterou si dokáže ochočit jen tvůrčí spisovatelská moc mající naději v zásnuby mezi kulturami. Assia Džebar vtahuje své postavy do nekonečného kolotoče historických okolností a podmínění, a otvírá jim nové perspektivy přesahu, které nemají nic společného ani se známým universalismem po francouzsku, ani s camusovskou „myšlenkou Jihu“, tzn. tou variantou západního humanismu, kterou se francouzsko-alžírský partikularismus snažil setřást své koloniální a národovecké dědictví. Dochází zde k unikátní aktualizaci, nahlížíme-li na tento přístup ve světle debat o současné historii používajících optiku střetů a napětí mezi kulturami a civilizacemi naší planety. Dnes, jak víme, se proti zdánlivé nadvládě globalizačního diskursu staví diskurs opačný, zdůrazňující stálost vzdoru nejrůznějších etnik a nebezpečí pramenící ve „střetu civilizací“. Islamolog Bassam Tibi zaujímá protichůdné stanovisko vůči tezím Samuela Huntingtona a prohlašuje, že v současné době se hrozícím rozporům můžeme vyhnout jen za podmínky: že se Západ zbaví arogance zrající na slunci staletí kolonizace a že ne-západní svět (islámská civilizace především) přijme existenci hodnot společných všem civilizacím. Stejným způsobem nové teorie o mezikulturních aspektech literatury zdůrazňují potřebu zaujímat při studiu textů postoje upřednostňující „dohodu“ a „překlady“ respektující historickou autonomii kultur a hledající jejich vzájemnou interakci. Výsledky, kterých ve svém výzkumu dosáhla spisovatelka Assia Džebarová, jen potvrzují, jak užitečná a dokonce nutná je aplikace těchto postupů v politice a v humanitních vědách. Její narativní díla však, protože poukazují na složitost nejrůznějších aspektů a neúměrnost překážek, mohou vést někdy k jisté skepsi. Autorka ví moc dobře, že k tomu, aby nastal konečně mír, nestačí kázat lásku a vzbudit u čtenáře soucit s oběťmi. Jako jediný lék na katastrofická vyšinutí historie vidí v jistém celkovém uvědomění, které si udrží racionální charakter, ale zároveň bude zakořeněno do staletých zkušeností, s jejichž pomocí si jednotlivci budou moci dovolit zasahovat i do událostí, které je přesahují.

Fritz Peter Kirsch
Zveřejněno ve sborníku „Assia Džebarová v německy hovořících zemích“, Německé kroniky 8/2000, CERAAC
Přeložil Denis Molčanov

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha