Štěstí, kterého se nedostává

V překladu Tomáše Laněho vyšel román Štěstí tureckého spisovatele, novináře a politika Zülfü Livaneliho. Prozaické opus zasazený do současného Turecka je mozaikou rozmanitých lidských osudů. Tři naprosto rozdílní lidé, tři lidé odlišné životní zkušenosti a způsobu myšlení. Znuděný profesor unikající povrchnímu životu v přepychu na jachtu v Egejském moři, jako protipól prosté venkovské děvče znásilněné a ponížené vlastním strýcem, falešným světcem, který v zaostalém městečku vzbuzuje respekt, pro dívku znamenající ortel smrti. Krutý ortel má provést dívčin bratranec navracejí se z vojny…Tyto tři lidské osudy se protnou až v okamžiku společné cesty po Egejském moři…

Merjem má sen

Merjem spí spánkem svých sedmnácti let, hlubokým jako dno jezera Van. Vidí se letět na bájném ptáku Simurgovi, bělostném jako její drobné bílé tělo. Simurg ji unáší bez jediného otřesu, lehce jako peříčko skrz načechraná oblaka. Merjem se ho pevně drží. Vlahý větřík laská její šíji, ramena a nahé nohy, přitisknuté k ptačímu tělu. Merjem se zachvívá štěstím.

Je to ten pták, o kterém zaníceně vyprávěla babička. Velký, silný pták uhrančivého pohledu. Konečně se zjevil. Připlul z modravé dáli a usedl před jejich domem. Mezi tolika lidskými tvory si vybral právě Merjem, posadil si ji na šíji a vzlétl s ní k obloze.

Když pták zakrákorá jednou, vyprávěla babička, dáš mu mléko, když dvakrát, dáš mu maso. Merjem věděla, že pták sní, bude létat z jednoho konce světa na druhý, jen když mu na jedno zakrákorání nezapomene dát mléko a na dvě maso. Jinak se ten vznešený pták rozzlobí a shodí tě. A potom spadneš na zem, na zem, kde žijí lidé. Tohle všechno Merjem věděla.

Dole se leskne modravé jezero Van. Vedle něho cosi nezřetelného, snad velké město, kterému říkají Istanbul. Merjem se toho pohledu nemůže nabažit. Vtom pták ošklivě zakrákoral. Kde tady seženu mléko? Pomyslela si Merjem. Kde podojím mléko na široširé obloze? Pták znovu zakrákoral. „Kde tady, proboha, seženu, mléko!" zvolala Merjem.  „Není tu přece naše kravka, se svým plným vemenem, abych ji jako každé ráno podojila a dala ti mléko."

Velký pták znovu hlasitě zakrákoral. Merjem se roztřásla strachem.   Pták se zakymácel, jako by ji chtěl shodit. Zděsila se. „Proboha!" zaprosila. „Nemůžeš počkat, až přistaneme. Ihned podojím kravičku a dám ti voňavé, slaďoučké mléko." Vtom ji napadla spásná myšlenka: Jestli má naše

kravka velká vemena, ona sama má drobná ňadra. A skutečně, když stiskla své ňadro, z bradavky začalo prýštit mléko. Předklonila se a pokropila mlékem Simurgovu hlavu. Mléko začalo prýštit silněji, kapky se změnily v tenký pramének a ten v silný proud.

Zázračný pták se napil mléka skrápějícího jeho hlavu a uklidnil se. Merjem klouzala vzduchem, svěží vánek ovíval její tělo. Necítila jeho váhu, rozlil se v ní slastný pocit, jako by se sama změnila v načechraný obláček. Potom pták zakrákoral dvakrát po sobě. Ach bože, kde ti v sedmi patrech nebes seženu maso?

Pták znovu opakovaně zakrákoral. Merjem začala prosit a žadonit. Teď už si nevěděla rady. Pták dále krákoral hrozivým, nebesa otřásajícím hlasem. „Neshazuj mne, prosím tě“, žadonila v úděsu Merjem. Nestalo se to, čeho se děsila.  Pták ji na zem neshodil. Naopak viděla, jak se blíží k vysoké hoře, jejíž skalnatý vrcholek čněl k nebesům jako špičatá dervíšská čepice. K hoře tak vysoké, že prorážela mraky. Pták shodil Merjem na nejostřejší skalní špičku. Skála se zarývala do Merjeminých zad, její nahé tělo se třáslo zimou. Vtom se   Simurgova   bělostná hlava změnila

v černou jako uhel porostlou černým peřím. Zobák z ní vyčníval jako zkrvavené kleště. Pták znovu opakovaně zakrákoral, až se obloha zachvěla. Ostatní ptáci se v hrůze rozprchli.

Zülfü Livaneli: Štěstí (vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd)

publikováno 2. dubna 2009