Spisovatelé žijí v mysli a v hotelích duše

Edna O’Brienová, kontroverzní, avšak umělecky zdatná autorka je mnohými považována za nejlepší irskou autorku moderních románů, i když jejich náměty vždy rozčeří vlny v její rodné zemi. Uznání se jí dostalo zvláště pro její   smyslný styl a odvážnou látku. Její rané práce vycházejí z vlastní dívčí zkušenosti a odrážejí sny, lásky, trápení i rozpaky mládí. Podobně jako James Joyce i Edna O’Brienová jakoby bojuje s Irskem, protože v něm nemůže žít; přesto jsou Irsko a jeho lidé jádrem její tvorby.

E. O’Brienová se narodila v roce 1932 v Twamgraney, hrabství Clare, v pustém a zároveň neuvěřitelně krásném koutě Irska. Vychovávala ji matka a drsný otec, který hodně pil a v době jejího dětství prohazardoval rodinný dům. Ačkoliv velice milovala matku, staly se jí její soucit a morálka do té míry nesnesitelné, že s ní po mnoho let nekomunikovala. V dětství neznala literaturu, jediné knihy, které doma měli, byla modlitební knížka, kuchařka a záznamy o plnokrevnících. Do literární tvorby se tedy pustila spontánně, bez jakéhokoliv vlivu rodiny. Po základní škole byla vychovávána v klášteře v Loughreu, hrabství Galway. Aby se osamostatnila od rodiny, odjela do Dublinu studovat farmacii. Pracovala také pro Irish Press. Tam v jednom knihkupectví objevila James Joyce, který na ni natolik zapůsobil, že se rozhodla vstoupit do světa literární tvorby  a věnovat se jí po zbytek života.

„Když jsem poprvé četla Joyce, byla to drobná kniha, kterou uspořádal T. S. Eliot a koupila jsem ji na nábřeží v Dublinu, z druhé ruky, za čtyři pence. Předtím jsem četla velmi málo knih a byly většinou sentimentální a exotické. Učila jsem se na farmacii a snila o psaní. A najednou tu byl Mrtvý muž a část Portrétu umělce jako mladého muže, které mě ohromily nejen kouzlem stylu, ale také proto, že byly tak pravdivé k životu, byly životem. Tehdy, nebo spíš později, jsem se dostala ke čtení Odyssea, ale jako mladá dívka jsem se zarazila, protože to bylo na mě opravdu moc, bylo to příliš nepřístupné a příliš maskulinní, kromě známé části s Molly Bloomovou. Dnes si myslím, že Odysseus je nejzábavnější, nejbrilantnější, nejsložitější a nejméně nudná kniha, kterou jsem kdy četla. Kdykoli po ní můžu sáhnout, přečíst pár stránek a mám pocit, že jsem právě dostala transfúzi mozku.“

Přes matčiny výhrady a navzdory tomu, že se znali pouhých šest týdnů, se v roce 1954 provdala za česko-irského spisovatele Ernesta Geblera. Odstěhovali se do Londýna a měli spolu dva syny. O šest let později vydala svůj první román The Country Girls (Venkovské dívky), zakládající se na zážitcích z dětství ve venkovském Irsku. Přestože zaznamenal velký úspěch a dostal cenu Kingsley Amise, byl v Irsku pro svůj sexuální obsah a líčení postavení ženy v irské společnosti zakázán. Irská kritika šla tak daleko, že jej označila za „zhanobení irského ženství“. Ve spisovatelčině rodné farnosti dokonce kněz vyzval všechny, kteří si jej koupili, aby přinesli výtisky do kostela, a tam je spálili. Podobně i následujících šest jejích knih bylo zakázáno. Tak začala celoživotní „milostná pře“ spisovatelky s rodnou zemí, kterou sice zbožňovala a stále o ní psala, ale zároveň se jí vzdala a zůstala v exilu, protože nacházela Irsko místem útisku  literární tvorby. Po dvanácti letech manželství se rozvedla a zůstala se syny v Londýně. V roce 1995 obdržela evropskou literární cenu za celoživotní dílo.

E. O’Brienová píše romány, povídky, divadelní hry (např. Virginia z r. 1981 o Virginii Woolfové), filmové scénáře, knihy pro děti, eseje (např. Mother Ireland, Matka Irsko, 1976, obsahující sedm autobiografických esejů, ve kterých autorka proplétá vlastní minulost s místními zvyklostmi a tradičním irským folklórem) i nebeletristickou literaturu o Irsku. Philip Roth ji označil za „nejnadanější ženu, která v současnosti píše anglicky“. Pro své velice otevřené portréty žen bývá považována za průkopnici – její odvážné obrazy ženské sexuality vyvolaly jak obdiv, tak kritiku i opovržení. Její styl je lyrický a plný vášně a touhy, zároveň se ve většině děl, která popisují irskou vesnici 40. a 50. let i současný městský život, projevuje vliv její katolické výchovy. V několika svých pracích se soustředila na trpkost údělu žen, které prošly nešťastným vztahem s muži. Její ženy jsou většinou oběti své výchovy, zatímco mužské postavy bývají násilné, slabé či zrádné. Tak už ve své prvotině, která se později rozrostla na trilogii (The Country Girls Trilogy and Epilogue, 1960-64), sleduje příběh dvou irských žen od školních venkovských let  po rozčarované dospívání a dospělost až k nezdařeným manželstvím v Londýně. Jejich přísná katolická výchova se střetává s jejich sexualitou a závislostí na mužích. Román A Pagan Place (Pohanské místo, 1970) se vrací do dětství příběhem dívky, kterou svede kněz. Roli oběti a utlačovatele zaměňuje v románu Johnny I Hardly Knew You (Sotva jsem tě znala, Johnny, 1977), ve kterém se žena mění v mstitele a zabíjí svého mladšího milence za dřívější zrady svých ostatních lásek.

Podle některých názorů dosáhla E. O’Brienová svého vypravěčského vrcholu (především spalující a zároveň poetickou schopností vykreslit krajnosti citových konfliktů) v románu  Down by the River (Dole u řeky, 1997), prověřujícím vrozené i temné stránky rodinných vztahů. Je založen na skutečném právním a morálním boji z roku 1992. Protagonistkou je čtrnáctiletá Mary, těhotná se svým ovdovělým otcem. Pokouší se utopit, ale sousedka ji zachrání a odváží do Anglie na legální potrat. Než k tomu dojde, je Mary přinucena vrátit se do Irska, kde se stává středem celonárodní, ale bezvýsledné debaty o potratu, dokud příroda nevyřeší její problém. Pro beletristické zpracování E. O’Brienová využila znovu skutečný příběh šíleného chlapce a jeho obětí ve svém dosud posledním románu In the Forest (V lese, 2002). V roce 2000 vydala román Wild Decembers (Divoké prosince), dějově jednoduchý, ale obsahově hluboký příběh rodinné pře situovaný do západního Irska. Pole znamenají víc než pole, mění se v krvavý svatební obřad, pole ztracená a znovu nabytá a znovu ztracená ve vrtošivém běhu událostí. Jazyk románu není přímo poetický, ale jakoby tvaruje jemné zákruty připomínající svahy kopců nebo ozvěnu  neklidných vln. Jako v ostatních knihách i zde míří přímo k srdci, k podstatě děsivých a silných lidských citů.

Čeští čtenáři měli dosud možnost seznámit se s ukázkami z díla Edny O’Brienové poměrně poskrovnu – vedle několika povídek v časopisech u nás vyšel pouze její román Děvče se zelenýma očima (Mladá fronta, Praha 1968, překlad  Wanda Zámecká). Autorka letos poprvé navštíví naši republiku a vystoupí na mezinárodním Festivalu spisovatelů Praha v dubnu 2003.

Edna O’Brienová každý svým dílem znovu dokazuje, že skutečně patří mezi největší žijící spisovatele…

 „A tak jsem byla přinucena ke studu, k pocitu, že jsem udělala něco špatného. Je už tak dost těžké psát knihu; musíte dolovat, dolovat a dolovat do vlastního nevědomí, najít příběh a jazyk, cit, hudbu. A chtěli byste alespoň malou podporu od někoho, koho znáte. Takže jste-li vůbec schopni jakékoliv sebeobrany, opustíte takové místo, máte-li pokračovat v psaní. James Joyce žil celý svůj život v zahraničí a psal posedle a nádherně o Irsku. Ačkoliv opustil Irsko fyzicky, nikdy je neopustil psychicky, o nic víc než já. Nevylučuji, že bych mohla nějakou dobu žít v Irsku, ale muselo by to být na vzdáleném místě, kde bych měla klid a soukromí. Je důležité cítit volnost, když píšete, nemít k  nikomu odpovědnost. Ve chvíli, kdy se cítíte odpovědnými, jste rdoušeni. A pak už to nejde.“

Ivana Bozděchová