Snad jenom básník Jiří Suchý

Část první:

V Dobře placené procházce, jazzové buffoopeře Semaforu, vzdávala hold poezii bohatá černá vdova, jíž nechybělo nic, snad jenom láska: Snad jenom básník umí milovat / Bez ohledu na moje statky hmotné / Snad jenom básník… Název divadla Semafor mohl básník Suchý označit už tehdy, na konci sedmé sezóny, za jakýsi záhadný pseudonym svého jména, jako kdysi svým pseudonymem nazval Nezval básnický směr poetismus, který přivedl na svět s teoretikem Karlem Teigem. Semafor založil Suchý na podzim 1959 s hudebním skladatelem Jiřím Šlitrem a jazzmanem Ferdinandem Havlíkem; ten pak řídil hudební soubor divadla a po Šlitrově smrti (1969) zazářil i jako hudební skladatel, zejména v Básnících a sedlácích (1970), v Čarodějkách (1971) a v Kytici (1972), vůbec nejúspěšnějším představení Semaforu. Semafor, který dlouho obtížně hledal vlastní střechu nad hlavou, než ji na celá desítiletí našel v paláci Alfa na Václavském náměstí, byl od Člověka z půdy (1959), první své hry, prakticky stále beznadějně vyprodán. Když v Jonáši a tingltanglu (1962) utvořil Jiří Šlitr se Suchým bezmála nerozlučnou i hereckou dvojici, musela Semafor vzít na vědomí a oceňovat i soudobá ideologicky podezřívavá kritika, která se pozastavovala například nad Takovou ztrátou krve (1960): divák prý neví, o čem je to hra, proti komu je napsaná, jakou má morálku, o čem ho chce přesvědčit.

Právě Taková ztráta krve, zastíněná sérií Zuzan (…je sama doma, …je zase sama doma, …není pro nikoho doma), Jonášem a tingltanglem a rovněž už zmíněnou Dobře placenou procházkou, je pro porozumění úhrnu úsilí básníka Jiřího Suchého klíčová. „Knihkupec“ Suchý v ní na Šlitrovu melodii zpívá tak dlouho první čtyři verše jedenapadesátého Shakespearova sonetu (a proto odpouští má láska mému koni…, překlad Jana Vladislava), dokud se mu nepodaří mládence, čtenáře rodokapsů, prohlašovaného za chuligána, přimět ke koupi knihy sonetů. Je v tom vtip a humor, který nadlehčuje, ani špetka didaktiky: dílo výsostné básnické hodnoty tam, totiž  v Chlebodarech, kde dosud nevzali poezii na vědomí, „vnucuje“ mladý knihkupec František, aby se předvedl před svou holkou. Hravost a humor vítězí vlastně ve všem konání Suchého Semaforu, ale i v tom nejlepším, co Jiří Suchý, školený reklamní grafik, ilustroval i jen tak nakreslil a co se mu podařilo udělat ve filmu, jeho celoživotní ne vždy šťastné lásce, v televizi a v rozhlase. Kromě filmových verzí jeho her (Kdyby tisíc klarinetů, 1965; Jonáš a Melicharová, 1986) a tvůrčí účasti na filmech jako Tanec kolem tance (rock-and-rollu!, 1959), na Kachlíkově filmu Bylo nás deset (1963), kde hrál a zpíval se Šlitrem, či na Menzlově Zločinu v šantánu (1968), na němž se podílel jako herec i jako spoluscenárista, a kromě mnoha krátkých, tu reklamních, tu experimentálních snímků (roku 1990 Suchý pro ně založil filmovou společnost Perplex), nutno zaznamenat hlavně Nevěstu (1969), nedoceněný doklad autorova talentu pro film plný jiskřivé poezie, jako dodnes není plně doceněna Marijka nevěrnice, dosvědčující, jaká je to škoda, že Vančura nemohl natočit víc takových filmů.

Nezvalovo ztotožnění poetismu a sebe se nepřipomíná v tomto medailonu básníka Jiřího Suchého náhodou ani neprávem. Jiří Suchý se narodil 1. října 1931, necelý rok poté, co se s poetismem rozloučil jeho básnický iniciátor rukopisným Třetím manifestem (publikovaným až posmrtně), právě pověstných devět měsíců po tom rozloučení, jako by mu, Suchému, bylo souzeno stát se inkarnací toho směru, jeho křísitelem, samostatným pokračovatelem, tvůrcem jeho života po životě. Poetismus, jak to řekl Nezval, nechtěl vymýšlet nové světy, ale uspořádat tento svět lidsky, to je tak, aby byl živou básní. Jak jinak výstižně charakterizovat smysl impozantní celoživotní tvůrčí práce Jiřího Suchého? Na básnické osobnosti poetismu, z něhož vzešlo i Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka, tvořivě navazuje Suchý nejen hravostí, humorem a přímo nedobernou invencí, ale i odvahou, tvůrčí mnohostranností i mimořádnou výkonností - a v neposlední řadě uměním zaujmout, okouzlit a stále uspokojovat, udržet si diváky, posluchače a čtenáře současně nejprostší i nejnáročnější - a získávat nové.

Dnes už není pochyb, že je Suchý básník. Poznání dorazilo dokonce už i do televize, která jeho medailon zařadila do seriálu o velkých evropských básnických osobnostech dneška. Trvalo však velice dlouho, než nepochybná jistota vešla ve známost, a dosud se ne vždycky chápe, že Suchý je básník prakticky ve všem, co dělá, podniká, do čeho se bez ohledu na rizika vrhá, nezůstávaje jen u toho, v čem nemá konkurenci, zato četné dobré žáky.   

Když jsem psal nad prvním svazkem písňových textů Jiřího Suchého, nad Klokočím (1964), že není to literatura, ale je to poezie (v duchu Šaldova stavění básníka nad literáty), a básníka jsem viděl v tvůrčí dvojici Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, tak jako jsem předtím psal výslovně o básnickém díle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nepředstavitelném bez Jaroslava Ježka, sklízel jsem pobavený údiv. Klokočí vyšlo v Klubu přátel poezie patrně hlavně zásluhou Josefa Bruknera; ten ke knížce napsal doslov a písničky už předem bránil, dobře věda, proč tak činí: nejsou sice širokým, úplným a dramatickým obrazem světa, jak by se slušelo na velkou poezii, ale právem podotkl, že jejich vztah ke světu je aktivní a intenzivní jako u každé velké poezie. Recenzenti srovnávali texty s operním libretem, rozepisovali se o plodné polaritě lyriky a písňového textu, chválili Suchého, že pomohl nastolit hierarchii hodnot v oblasti písňových textů, případně že vytváří podmínky pro budoucí nevykolejenou, aktuální i věcnou básnickou tvorbu; leč uznání svébytné poezie Jiřího Suchého se hned i relativizovalo: jeho poezie byla stavěna vedle poezie „na výboji“ a cejchována jako typ poezie prý pouze užité, „aplikované“, byť snad v tom nejlepším smyslu; přiznávala se ji jen originálnost v užití, ve propagování, popularizaci.

Část druhá:

Ale v čem a čeho je Dítě školou povinné nebo Pramínek vlasů pouhou aplikací, jen popularizací nebo (i když snad objevným) užitím, to se mohl čtenář podobných kritických soudů jen dohadovat.

Sám Jiří Suchý, vždy osobně skromný, dost dlouho upadal do rozpaků, když byl označován za básníka, a tomu označování se bránil. Až v Benefici (1966) připustil, že ač mezi básníky ho žádnej Vítězslav nezval, přesto se vetřel do jejich středu, ale ne aby jim tam kraloval, ale jen aby jim mohl  jako jejich fámulus nosit víno a chleba / Podnikat všechno co bude třeba / Brousiti tužky vymejšlet rýmy štěpné. Příliš dobře znaje své spoluobčany, svou básnickou misi opakovaně prezentoval opatrně jako jen trochu poezie. Ubezpečoval je, nejprve Písní o rose (to už 1960 v první Zuzaně), potom v Divadelních novinách 1962 a ještě ve vůbec posledním čísle vynikajícího týdeníku Kultura 1962, že ta trocha poezie nikoho nezabije.

Prohlašovat se za strůjce a dodavatele pouhé trochy poezie vypadá jako nemístná skromnost, ve skutečnosti je to moudrost. Přemíra poezie v duševní stravě působí stejně likvidačně jako přemíra koření v hrncích a na talířích.

Už před vznikem Semaforu, divadla „sedmi malých forem“, jednou z nichž byla i poezie, našel Jiří Suchý svou nejvlastnější tvůrčí možnost v psaní poezie, která se zpívá. Psal texty (někdy však i melodie!) jako svůj podíl na hudební skupině Akord klub Viktora Sodomy, v níž hrál na kontrabas a s níž vystupoval v Redutě na Národní třídě (tam zpíval například Letní den, k němuž napsal slova i melodii; 1997 píseň přepracoval a vkomponoval do semaforského Únosu turecké houslistky). Jako partnera a hlavně interpreta svých i jeho písní ho přizval Miroslav Horníček ke spolupráci na Pondělcích s tetou v kavárně Vltava, se svými písničkami se Suchý mihl brzy v několika filmech. Také do Divadla Na Zábradlí, které Suchý založil roku 1958 spolu s Ivanem Vyskočilem a které zahajovalo jeho jevištním leporelem Kdyby tisíc klarinetů (z něho později vzniká úspěšný stejnojmenný film, 1965), v němž  se však neprosadil jako herec, vnesl jako svůj nejcennější vklad své písně.

A písně (z nichž k některým i v čase spolupráce se Šlitrem napsal sám také melodii, třeba k Pramínku vlasů, který nijak nesnížil vysokou hudební úroveň Člověka z půdy, kam všecky ostatní melodie napsal Jiří Šlitr) tvoří pak i ve fabulačně a dramaticky nejzdařilejších semaforských hrách naprosto nezbytnou a pravidelně fascinující součást. Do Semaforu se chodilo a dosud chodí hlavně na nápadité písně plné hříček, vědoucího humoru i doby, která  je někdy i k pláči i k smíchu, písně zpravidla sugestivně interpretované. Jím zvláště v šedesátých letech prošla a nikoli náhodou v něm si vydobyla jméno drtivá většina pěveckých hvězd. A mimochodem: při výběru budoucích hvězd Semaforu vznikl Konkurs (1963), první samostatný film Miloše Formana.

Býti básníkem, řečeno názvem básnické sbírky Jaroslava Seiferta, je velice zvláštní úděl. Hegel, který měl poezii za absolutní, pravdivé umění ducha a jeho vyjádření jakožto ducha, a věděl o schopnosti básníka pronikat do všech hloubek duchovního obsahu a vynášet na světlo vědomí to, co je v nich skryto, postřehl, že básnický talent je přitom určitým podmínkám méně podroben a odtud je všeobecnější a nezávislejší.

Jiřímu Suchému se dařilo podrobovat se určitým podmínkám co nejméně, a když dospěl co nejnezávisleji k tomu, v co nad jeho písněmi nedoufala ani ta kritika, jíž byl sympatický, totiž k takzvané velké poezií, způsobilé podávat úplný a dramatický obraz světa, jakoby v odpověď na dávnou skepsi v  jeho možnosti uspořádal v letech 1999-2005 dvacetisvazkové vydání svého díla a nazval je až vyzývavě Encyklopedie Jiřího Suchého. Ani do pěti svazků Písniček, osmi svazků Divadla, dvou svazků Filmu a do pěti svazků, z nichž se po jednom dostalo na Povídky, Básně (psané pro čtení), Televizi, Rozhlas a Úvahy, nevešlo se zdaleka vše, co nese výraznou stopu autorova básnického rukopisu. Zvlášť citelně přišla v tom kompletu o celkem 6184 stranách velmi zkrátka esejistika a spolupráce s rozhlasem (ze tří fasciklů strojopisu pozoruhodných Gramotingtanglů je v Encyklopedii jen jedna desetina!). Svůj svazek nebo spíš svazky nemají v Encyklopedii Suchého kresby a Suchý grafik se uplatňuje jenom na obálkách a v půvabné grafické výzdobě kolem titulních listů a v tiráži (díky ovšem za to). Přesto ta Encyklopedie Jiřího Suchého představuje jedinečný ucelený soubor, který knižně zaručuje autorovi místo ve zmíněném středu mezi básníky, tvůrci tzv. velké poezie, a to pozici ne nějakého pomocníka, ale objevitele; soustavnou tvůrčí prací se mu podařilo dovršit, za čím průkopnicky šli u nás už V+W+J, když začali využívat těch  možností, jež nabízí poezii moderní technika; možnosti působit daleko za hranicí slyšitelnosti lidského hlasu, a to v jednotě slova, hudební melodie a rytmu i autorského podání; možnosti šířit se téměř bez omezení a trvat v původní autorské podobě. Což přirozeně nepřekáží dalším pokolením zmocňovat se takové trojrozměrné poezie, číst ji, chápat, interpretovat po svém.

Zcela nedávno v televizním seriálu Po stopách hvězd poznamenala Eva Pilarová, jedna ze sedmi semaforských hvězd první velikosti, že Jiří Suchý vytvářel svá nejlepší díla v době, kdy k tomu míval relativně nejtěžší podmínky. Tak tomu bylo v počátcích, kdy se musel prosazovat navzdory často nevlídnému byrokratickému dohledu; pak zas po smrti Šlitrově a poté, co byl z rozhlasu a televize po velkou část sedmdesátých a osmdesátých let téměř úplně zahnán jen na divadelní píseček, o nějž se musel ještě dělit s dvěma dalšími soubory; pak paradoxně po listopadu 1989, který Semafor uvítal a popularizoval, ale který mu vzal rukou restituenta nikoli neviditelnou ono divadlo v centru Prahy, na něž se mu neodvážila sáhnout ani předlistopadová moc; a už nakonec, jak se zdálo, přišel i o náhradní divadlo v Karlíně, když mu je roku 2002 zničila povodeň. Ta by ho byla ovšem připravila i o předešlý nezapomenutelný divadelní sál v paláci Alfa se sloupy v hledišti, popsanými podpisy velkých osobností domácí i světové kultury, které navštívily Semafor, kdyby ji v tom nepředběhla povodeň restituční. Osud Semaforu, který přežil tolik katastrof a konečně zakotvil v Dejvicích, je však zas už nejistý. To moderní, elegantní a přímo už pro Semafor projektované divadlo není dost velké, aby se ze vstupného mohlo uživit (jako to umělo kdysi Osvobozené divadlo V+W+J), a hrát bez značných dotací, k jejichž minimalizací a ještě radši úplnému zrušení pospíchá dnešní totalita tržní, paradoxně tvrdší a neúprosnější, než byla totalita státně byrokratická.

Suchého umění odpovídat na nepřízeň doby, okolností, devastované přírody i lidské tuposti vrcholnými básnickými díly doložila zatím naposled nejpřesvědčivěji popovodňová revue To nám to pěkně začíná, uvedená rekordně brzy po srpnové povodni už v polovině října 2002 v pražském divadle Minor. Snad jen básník mohl dokázat ve chvíli, kdy mu velká voda odnesla kamsi do špinavého moře ze Seifertových veršů nejen jeviště, hlediště, ale i všecko divadelní zázemí a vybavení i nenahraditelný archiv, bez meškání napsat rozkošnou hru, kde se personifikované řeky, které divadlo zpustošily, totiž Vltava, Berounka i Nežárka, spolu s bezvýznamným Botičem hádají o míru viny a majiteli jménem Valná hromada hledí pro změnu pomoci, s pravou hereckou žárlivostí si přitom navzájem vjíždějíce do vlasů. Vltava říká nebohému podnikateli, jehož jméno Suchý v pozadí provokuje v souvislosti s povodní k řadě hříček, že být na jeho místě, humor by ji přešel, ale Suchý-Valná hromada těch pohrom má už plný zuby a neztrácí humor, hravost a nadhled; kromě nových skvostných písní, jako je Podnikatelská, vdechl nový smysl i písním starším z dílny své i V+W+J aj. S naivitou, jaká už k němu patří, přihodilo se mu, že dal Nežárce, troufale si hrající na Mississippi, v roli toho amerického veletoku bájit, že se sice taky občas rozleje, ale není tak pitomá, aby ničila města a vesnice. Po New Orleansu brzy pak také tragicky zaplaveném to ovšemže neplatí; nicméně výpady hravé hry proti kalným tokům, které jsou ostudou zeměkoule, bezděčně nabývají i globální platnosti.

Dramatičnost velké poezie, jakou si od Suchého nesliboval uprostřed šedesátých let ani jeho ctitel a obránce, nevybíjí se v popovodňové revui jen v ekologických špílcích, jakou je Vltavin povzdech, že by se nebohý podnikatel taky pomstil, kdyby byl velebnou řekou opěvovanou básníky a někdo by do něho vypouštěl to, co do ní. Ve hře jsou ve hře i úplatky i sžíravý výsměch kultu všelijakých Miss (na rozdíl od jejich pořadatelů Suchý ví, že skutečné královny krásy chodí v Praze po ulicích, hlavně v létě, a každá si narostla, jak chtěla. Ne podle těch jejich norem. A v tom je ta krása).

Básník Jiří Suchý si dokázal poradit s ničivou povodní 2002. Snad jenom básník umí nejen milovat bez ohledu na statky hmotné, ale i díky humoru, invenci, fantazii odolat také povodni tržní, která nepřeje poezii a nepřeje ji lidem.  

Milan Blahynka

Foto: archiv Jiřího Suchého