Slunce se nemá ozařovat svíčkou

V březnu by oslavil Bohumil Hrabal své 95 narozeniny. K Hrabalovu výročí se vracíme i my – autentickou vzpomínkou Karla Srpa, ředitele Jazzové sekce, kterou publikujeme prvně.

"Kluci, jeden kus, a můžu zemřít", říkával mně a Joskovi Skalníkovi. Nakonec jich bylo několik tisíc. Anglických králů. Psala se polovina 80. let minulého století. Jazzová sekce byla v ilegalitě a výslechy provázely výslechy.

"A pan Srp nám asi neřekne, kam dal tisknout Anglického krále", tlačil na pilu vyšetřovatel. Při pomyšlení, že občanský průkaz, který jsem musel odevzdávat na vrátnici, uvidím třeba až za několik let, odvaze nepřidával. Civilisté tlačili i na Bohouška. (U stolu U Tygra mu říkali jinak, ale pro Sekci to byl Bohoušek, nebo "mistr"). Tlačili, aby prohlásil, že Jazzové sekci nedal autorská práva a oni tak mohli do světa vyhlásit, že nás zavřeli kvůli copyrightům.

Tvrdě reagovalo ministerstvo kultury. Písemné zákazy, podněty k vyšetřování, zákazy všem tiskárnám, kdybychom se objevili....a na výstavě Pravda o normalizaci, která začne 8. května v Jazzové sekci, je vystaven i podnět dvou pracovníků ministerstva kultury, se žádostí a zahájení trestního řízení. Žijí dodnes mezi námi.

S rukopisem za mnou přišli Joska Skalník a Josef "Zub" Vlček. Tehdy jsme v samizdatu chtěli vydat buď Seifertovy Všecky krásy světa (dokonce s dodatkem a fotografiemi), nebo Rippeliniho Magickou Prahu - ale "Krále" jsem přečetl do rána a bylo rozhodnuto.

Bohoušek udělal korekturu (mimochodem, nechal tam jednu hrubku), v hospodě Plzeňský dvůr nám napsal věnování - a pak jsme se k sobě raději nepřibližovali. Policie nás všechny měla pod kontrolou. Dnes o tom máme hodně důkazů.

Asi šest tisíc kusů tajně vytiskl na romayojoru Honza Kaliba. Obálka je od Josky Skalníka - ale, nebyly peníze na zaplacení. To se k Hrabalovi doneslo, a když jednou jel Joska v metru, znenadání se Bohoušek objevil. "Otevři igelitku". A naházel mu tam asi osmdesát tisíc.

Ministerstvo kultury, estébáci i pověstný Muller z Ústředního výboru KSČ doslova šíleli. I my měli problém. Jak tak obrovský náklad utajit a uskladnit. Celá Praha věděla, že kniha je kdesi hotová.

"Tak Bogdane, cos jim zase nakecal", vítali Hrabala spolustolovníci, když přicházel od dalšího výslechu.... "Jděte do....." a často se sebral a šel do jiné hospody.

Náhle zemřel Brežněv, nastoupil Andropov, začal své věrné věšet a komunisté v Praze dostali strach. Někteří začali přehodnocovat laciné nákupy svých vil apod. S Joskou a Zubem jsme věděli, že to je ta pravá chvíle. Rozeslali jsme lidem avíza, že kniha je k mání. A začali chodit po Národní jak pávi, hlavně před ústředím Československého spisovatele.

A tak od Tygra začali chodit štamgasti, vlastně vyházení rektoři a profesorové, s pivním papírovým podtáckem s textem: Prosím, vydejte tomuto doručiteli Anglického krále.... Tato umaštěná kolečka se pak stala přílohou soudního spisu, když nás zavřeli.

Král byl venku - a zbývalo předat autorské výtisky. Vidím to jako teď: Přijeli jsme na sídliště v Praze, kde bydlel. Poprchávalo. Hrabal otevřel. Posadil ke kulatému stolku s karafou čehosi silného. Každému nalil. Věděl, že je kniha venku. Ne jeden kus, aby mohl zemřít, ale hezky velký náklad. Povstali jsme. "Na zdraví", řekl "Jaroslava Seiferta". Seifert byl tehdy v nemocnici. Napětí spadlo a Hrabal se rozpovídal. Nálada stoupala s počtem vypitých sklenek.

Ani jsme si nevšimli, že ve vedlejší místnosti někdo je. Náhle kolem nadšeného Hrabala prošla jeho manželka. "Bohoušku", pravila "utři si nudli".....

Jak se slavný autor naštval, nejde popsat. Jeho životní chvíle a takováhle přízemnost....Ale vážně, Bohumila Hrabala jsme poznali v mezních situacích - výslechy, nátlak a všemocné represe - dávaly zabrat i mladším. Nescházeli jsme se z toho důvodu každodenně, ale důvěřovali si opravdu fest. Když dnes o něm vidím televizní pořady, nic takového v nich není. Ti lidé u toho prostě nebyli. Neviděl jsem ani film. Nikdo se nás dokonce ani nezeptal, zdali knihu nevěnoval Jazzové sekci - samozřejmě ano. V podstatě se však slunce nemá ozařovat svíčkou - a Hrabalovo mluvené slovo - není o ženských zadcích.

Karel Srp

publikováno 27. dubna 2009