Robert Menasse: Země bez vlastností

Menassův esej vznikl počátkem devadesátých let (knižně vyšel v roce 1992) jako příspěvek k tehdejší diskusi o rakouské národní identitě a vůbec roli Rakouska v evropském kontextu před dvěma zásadními mezníky v novodobých rakouských dějinách - referendem před vstupem do Evropské unie v roce 1994, které mírnou většinou dopadlo ve prospěch přistoupení, a plánovanými oslavami rakouského milénia v roce 1996. Název eseje je obměnou titulu světoznámého románu Roberta Musila Muž bez vlastností. Menasse se v něm v deseti kapitolách, věnovaných jednotlivým státním i národním symbolům, provokativním způsobem - především neotřelým hodnocením rakouské moderní literatury a jejího přijímání domácí odbornou i laickou veřejností - vypořádává s pěstovanými mýty o rakouské výlučnosti. Následující ukázka je závěrečnou kapitolou eseje.

Národní cítění Rakušanů je vyčerpáno už pouhým přijetím pojmu "rakouský národ". Víme, že se tak stalo historicky velmi pozdě a že jeho prosazení trvalo nezvykle krátkou dobu. Proto v národním cítění Rakušanů převažuje vnějškovost a povrchnost, pojem je jakoby vyprázdněn a pro své nositele nezávazný. Jak málo je ve skutečnosti Rakušanům vlastní, jaký marginální význam mu přikládají jako měřítku při formování obrazu národní společnosti a její trvalé sebereflexe, poznáme v neposlední řadě nejlépe na faktu, že v Rakousku není zvykem číst produkci vlastních autorů jako národní literaturu, tzn. není tam při jejich četbě zvykem zkoumat, jestli estetické a obsahové zvláštnosti této literatury dovolují zpětnou vazbu na zvláštnosti ve formách společenské organizace, historii či současnost země. Není zvykem se ptát, jestli jsou díla rakouských autorů "obrazem identity" nebo jestli vznášejí nárok na "reprezentaci národa". Zatímco v zemích s národní identitou historicky vzniklou a nezpochybňovanou je zcela běžné tyto skutečnosti v národních literaturách zkoumat, v Rakousku tomu tak není. Rakouská literatura je v Rakousku recipována zpravidla stejně jako třeba literatura německá, francouzská či irská. Rakouští čtenáři v knihách cizích autorů nehledají národní zvláštnosti, ale abstrahovatelné přesahy, jako jsou estetická zdařilost díla a jeho všeobecná pravdivost, jež rámec ryze národní literatury přesahují vždycky a mohou zaujmout ostatní svět. To se projevuje nejen v recenzní praxi rakouských literárních kritiků, kteří systematicky věnují pozornost literaturám jiných národů, ale hlavně v úsilí rakouské literární vědy, pokoušející se tvrdošíjně snášet důkazy o tom, že "rakouská národní literatura" je pouhým mýtem. Klagenfurtský germanista Albert Berger například došel v jednom obsáhlém pojednání o rakouské literatuře k závěru, že "pojem rakouská ‚národní literatura’ by i u samotných spisovatelů vyvolal nechápavé pokrčení rameny a že se rakouský literární kánon i nadále bude tedy muset obejít bez tohoto označení". To je příznačné nedorozumění: žádný autor přece nepíše s úmyslem vytvářet národní literaturu, pro autory je dokonce irelevantní i její obecná definice. Národní literatura vzniká teprve recepcí. A právě ta, jakkoli je jinde běžná a samozřejmá, v Rakousku zcela chybí. Toto tvrzení nezpochybňují, spíše potvrzují, trapně účinlivá gesta, jakými Rakousko nakonec bere na vědomí ty své autory, kteří za uznání a slávu vděčí cizině.

Pokud se zabýváme recepcí novější rakouské literatury, záhy zjistíme, že  neschopnost číst rakouskou literaturu nejprve jako rakouskou literaturu je tu podivuhodná. Kritika kupříkladu v románu Hanse Leberta Ohnivý kruh1 oceňovala "základní ideu" antifašistického hrdiny, který po návratu domů zjišťuje, že se jeho vlastní sestra provinila kolaborací s nacisty, jako velmi "zajímavý námět", který už sám o sobě je plný vnitřního napětí a konfliktních situací, ale "motiv incestu", kterým autor látku obohatil, kritika odmítla jako nevhodný, který dějovou linii "zatěžuje" až k nesrozumitelnosti. Rakouská literární kritika však nepochopila a rakouská literární věda dodnes neobjevila, že teprve příběh incestu Lebertův námět pozvedá k pravdivé umělecké parabole s ohledem na zdůrazňované odlišnosti rakouské reality.

Nečíst Krásné dny Franze Innerhofera2 jako souboj s rakouskou realitou na určitém místě a v určitém čase je doopravdy umění. Jak dokazuje recepce tohoto díla v Rakousku, možné to je. Nebudeme-li si všímat odkazů na autobiografický charakter románu (ty mnoho námětů k obecněji vedené diskusi přirozeně dodat nemohly), zabývala se kritika Krásnými dny především jako "radikální odpovědí na klišé idylizující tzv. vlastenecké literatury", jako by význam tohoto díla (v obecné rovině jeho tvaru) spočíval pouze v mistrně zvládnutém vítězném souboji s žánrem, který dnes myslícího a literárně vzdělaného člověka už vůbec nezajímá. Kdyby  solnohradský zemský hejtman nevyjádřil obavy, jestli "ta kniha nemůže uškodit pověsti jeho země", asi by se úplně zapomnělo, že Solnohradsko neleží jen na fiktivní mapě světové literatury.

Je dnešní Rakousko především velkou vesnicí zařízenou na turistický ruch, v níž "už dávno není nic, jak bývalo, a jejíž obyvatelé se zaprodali snadnému výdělku"? Je místem, kde i lidé jsou pro cizince pouhou "pamětihodností"? Stali se z Rakušanů zajatci "lži, která je pro cizince nutí dělat to, co by pro sebe a své sousedy nikdy neudělali"? Je takový postoj skutečně "integrální součástí jejich života i jazyka"? Vyvolává toto narušení v přemýšlivé povaze opravdu takovou bezmoc, že její ztroskotání je nevyhnutelné?

Takové otázky by v zemi, která produkuje jeden omyl za druhým a pak je "cizině vysvětluje", byly po vydání románu Norberta Gstreina Jeden3 zcela na místě. Rakouská literární kritika ani veřejnost si je však nikdy nepoložila. Kritici opakovali stále dokola, jak Gstrein "skvěle ovládá jazyk", "s jak obdivuhodnou jistotou" vypráví, jak našel "svůj nezaměnitelný tón", zkrátka jak je povídka "umělecky zdařilá". Ale že Gstrein pomocí skvělého jazyka a s obdivuhodnou jistotou vypráví o Rakousku, že jeho vyprávění vykrystalizovalo do paraboly, která právě tady a teď vyzývá k přezkoumání sebe sama i obrazu o sobě, k tomu se rakouská literární kritika nepropracovala.

Docházíme-li při četbě rakouské literatury k závěru, že Rakušané jsou národem bez vlasti, pak nás běžně uskutečňovaná recepce této literatury v její nezakotvenosti v národě a zemi jen utvrzuje.

Poznali jsme, že Druhá republika přiznávala národní reprezentaci ve smyslu národní literatury v zásadě pouze "historickým veličinám", přičemž lze navíc rozpoznat zvláštní zálibu pro onen druh literatury, který popisuje tzv. období zlomu či zvratu. V ní se teprve ukazuje velmi názorným způsobem pravý vztah k rakouské identitě. Existuje-li přinejmenším tento zprostředkovatelský moment mezi literaturou a národní identitou, dokonale se přehlédlo, že jako důsledně rakouský román by mohl být čten i jeden z kritikou nejvyzvedávanějších a čtenáři nejžádanějších "německy napsaných" románů posledního desetiletí, totiž Poslední svět Christopha Ransmayra4.

Žádný kritik si nepoložil otázku, není-li náhodou nové převyprávění Ovidiových Proměn něčím víc než jen fascinujícím a velmi zdařilým přepracováním látky světového písemnictví, není-li práce s touto látkou v zemi, jakou je Rakousko, která v krátké době prošla tolika proměnami, v nějakém vztahu k ní.

Žádný Rakušan se nezeptal, jestli Ransmayrův úskok, kdy se tváří, jako by Proměny už neexistovaly, přitom ale vypráví o jejich vlivu a ukazuje, kde všude je lze ještě ve fragmentech objevit, nevypovídá konkrétně i o této zemi.

Podle Ransmayra spočívá problém básníka Ovidia v tom, že se "dotkl potlačovaných skutečností"- není to snad jistá výpověď i o vztahu rakouského umění k této republice?

Žije-li Ransmayrův Poslední svět smíšením současnosti s "antikou"- je toto snad bez jakéhokoli vztahu k současné rakouské realitě?

Končí-li Ransmayrův román "liduprázdným obrazem" umělé přírody, nevyvolává to snad asociace v zemi, která se neustále předvádí jako liduprázdný komplex přírodních a uměleckých krás?

Ovidius opěvoval vývoj světa od počátků k jeho završení za vlády císaře Augusta. Ransmayr postup obrátil a začal vyprávět od vrcholů civilizace k jejímu zániku - není ani toto paralela k rakouskému pochopení sebe sama, které je syceno odpovídajícími historickými zkušenostmi? Neskrývá se přesně tady ono pro Rakousko zvlášť potěšitelné A.E.I.O.U.5 - Rakousko bude ve světě poslední?

To je konec, z něhož podle dobré rakouské tradice vyvěrá nový začátek: Budeme muset všechno číst jinak.