Robert Crumb: O sobě

Byl jsem neznámý, opomíjený, sám. Co mi bránilo na všechno se vykašlat, zout se a křepčit v trávě... navonět se olejíčkem z pačuli... ověsit se korálky... zbožňovat Grateful Dead? S takovým programem jsem nedokázal žít. I když jsem vlastně žil. Věřil jsem řadě stejných věcí. Nechal jsem se unášet vlnou optimismu. Bylo mi to blízké, ale měl jsem fyzické i emocionální zábrany stát se hipíkem. Navíc jsem měl i určité intelektuální výhrady k celé věci, přestože i já jsem věřil, že svět potřebuje permanentní změnu a že jakmile starý prďolové vymřou, svět bude lepší. Ale viděl jsem taky, že spousta věcí je přehnaná. K hippie stylu a morálce se hromadně přidávali naprosto nekritičtí jedinci. Ti pak byli ve všem „hipíčtější“ než vy a na každém hodnotili, jestli je patřičně zkouřený. Byla to snůška spirituálního a zároveň levičáckého blábolu. Umíte si představit, kdyby se lidi jako Eldridge Cleaver nebo Abbie Hoffman opravdu dostali k moci? Ježkovy voči! Hrůza pomyslet! Kriminály by byly plné lidí, kteří nejsou dost hippie, dozorci by měli na rukávech pásky se symbolem míru.

Dodnes mě překvapuje, s jakým nadšením redaktoři undergroundových časopisů přijímali moje věci: „Jasně! Je to skvělý! Přineste další!“ Ze začátku za to samozřejmě nebyly vůbec žádné peníze. Honorář dostával asi málokdo... nejspíš stálí zaměstnanci... všichni tři. Něco málo si platili. Undergroundové časopisy měly našponované rozpočty. Redakce The East Village Other v New Yorku stála opravdu za to – nejrůznější otrapové podřimovali na kanapi nebo překáželi v zadní místnosti, k tomu plno pěkných děvčat, všichni v jednom kuse kouřili trávu. Noc před uzávěrkou nechybělo ani LSD. V redakci se člověk nenudil, neustále někdo přicházel nebo odcházel. Krásné časy. Vydali cokoli, co bylo aspoň trochu čitelné. Cenzura neexistovala. Mohl jsem přinést stránku s titulem „PINDY PHONUSE BALOGUSE“ nebo „KOMIKSY PRO KRETÉNY“ a nikdo nehnul brvou. Sotva se na to letmo podívali a vytiskli to. V roce 1967 s chutí vydávali všechno, co překračovalo meze. Díky tomu vznikl v roce ´69 nebo ´70 Porno Chic. Screw přežívá dodnes. Pro The East Village Other jsem mohl kreslit celé půlstránky nebo i titulní strany. Nádhera! WOW! Nic za to nebylo, ale ty obrázky se objevily na stáncích pár dní poté, co jste je vymysleli. Velká síla! Na zaplnění stránek v těchhle časopisech si člověk slušně procvičil svoje umělecké svaly. Většinu kreseb autorům vraceli. Někdy je ale ukradli nebo zašantročili.

V době, kdy jsem žil v San Francisku, jsem poslal pár svých komiksů do časopisu, který se jmenoval Yarrowstalks, vydával ho nějaký Brian Zahn ve Filadelfii. Vycházel na kvalitním bílém papíru a bylo tam plno příšerného hipíckého umění a užvaněných pojednání o východním náboženství. Zahn se na mě přijel podívat a nabídl mi, jestli bych neudělal celý sešit, a tak jsem sám nakreslil třetí číslo Yarrowstalks. Většinou jsem použil komiksy ze svých skicářů. Byla to souhra spousty okolností a v té době právě éra hippies vrcholila. Hipíkům se to líbilo, a tak jsem se stal hrdinou antikultury. Zahn mi pak navrhl, abych udělal celou knihu, že ji vydá. Když jsem se nabažil zážitků „na cestě“ během onoho proslulého „léta lásky“, vrátil jsem se do San Franciska a dal se do práce. V té době jsem nakreslil první dva sešity Zap Comix.

Pak postihla „láska“ i mě. Bylo to v roce 1968. Objevili se lidi z Haight-Ashbury „Neighborhood“ ... Janis Joplin a další členové skupiny Big Brother and the Holding Company. Janis se líbil Zap Comix a Snatch Comix. Moje komiksy přitahovaly tu vypitou a vyšukanou část hipíků, na rozdíl od jejich éterických duchovně založených protějšků, libujících si ve východním náboženství. Janis mě požádala, abych pro ni nakreslil obal na desku. Lichotilo mi to, i když muzika mě nenadchla. Janis byla príma holka, a tak jsem obal udělal. Hodil jsem sebou a kreslil celou noc. Návrh přední strany vůbec nepoužili, dopředu dali kresbu určenou na zadní stranu. Dostal jsem za to 600 dolarů. Přebal na desku měl u holek větší úspěch než všechny moje komiksy. Celá léta jsem z toho profitoval. V nakladatelství Viking měli zájem o knihu mých prací. Vyšel Head Comix... pak Fritz the Cat. Po Fritzovi se věci daly do pohybu a vykutálení kšeftsmani chtěli na postavičce vydělat. Byla to pro mě nová parketa, trochu kluzká. Zaplatili mi cestu do New Yorku a přemlouvali mě, abych podepsal exkluzivní smlouvu na pět let. Chodili v kožených kabátech a pořádně je dožralo, když jsem se jim vysmál. Byl jsem sice naivní, ale ne natolik hloupý, abych jim něco takového podepsal. Protřelí obchodníci chtěli na „fenoménu hippies“ co nejrychleji vydělat. Kroužili kolem a vymýšleli finty, jak by si nahrabali.

V letech 68-69, kdy jsem jezdil z města do města, jsem zaznamenal vznik spousty nových komiksových časopisů. Jaye Lynche jsem neznal, dokud mi neposlal Bijou Funnies, ale v roce 68, kdy jsem přijel do Chicaga, už provozoval spolu se Skipem Williamsonem a Jayem Kinneyem nakladatelství Bijou Publishing Empire. Spaina Rodrigueze a Kima Deitche jsem poznal v New Yorku, kde pro The East Village Other pravidelně kreslili komiksy. Rušno bylo taky v Ann Arboru. Ve všech kampusech se žilo hippie stylem, byly tu ujeté kapely, kavárny, noviny v „undergroundovém“ stylu, někdy i komiksy. A samozřejmě drogy.

Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1970 lámal hlavu, jestli jsem součástí řešení nebo problému. Eldridge Cleaver řekl, že člověk je buď jedno, nebo druhé. Hrozně jsem se tím trápil... co sakra jsem? Nevěděl jsem. Nikdy jsem nedospěl k závěru. Později už to nebylo tak jednoznačné. Věci nejsou tak jednoduché, jak jsme si mysleli, bohužel... nebo bohudík.

přeložil Petr Mayer