Psaní je mou niternou potřebou, říká Colm Tóibín

Emigrace je už dlouho ústředním tématem románů uznávaného irského spisovatele Colma Tóibína a ani jeho nové dílo nazvané Brooklyn není výjimkou.

Colm Tóibín, oděný v pomačkaném obleku, přichází do hotelu Merrion v Dublinu. Je přehnaně vřelý, přetéká energií a výmluvností. Svým chováním chce zřejmě rozptýlit trpkost z titulků, které vyprovokoval svým posledním rozhovorem. Svěřuje se v něm romanopisce M. J. Hylardové, že psaní knih mu nepřináší žádné potěšení a že ho nemá ani ze čtení pochvalných recenzí. Prý to nejlepší, co může přinést povolání spisovatele, je finanční úspěch. Bylo to ale pravdivé vylíčení jeho pocitů?

„Bože můj! Je to přesně tak, jak uvádí Lady Gregory (patronka básníka Williama Butlera Yeatse). Řekne se „prase“ a vylezou z toho "párky“. Podívejte se, ten rozhovor jsme dělali prostřednictvím emailu. Mé odpovědi byly natolik skoupé, že mi zpátky napsala: „Vy se se mnou zjevně vůbec nechcete bavit“.  A protože jsem se cítil provinile, prostě jsem si jednoho večera sednul a spontánně jí na všechny otázky odpověděl. Jenže o penězích tam nebyla ani zmínka. Dokonce jsem si ani nedělal legraci, byl jsem jen lehce ironický."

Tóibín vyloudí další rozpustilý smích a řekne: „A pak vidíte – prásk! Podotýká smutně, že teď už pro všechny bude jen „chlápek, který chce prachy“. „Jenže to není pravda. Já píšu z niterné potřeby“, dodává.

Teď už poněkud vážněji poznamená, že se mu „niterná potřeba psát“ poprvé odhalila ve dvanácti letech. „Mezi dvanáctým a dvacátým rokem jsem psal denně. Pak jsem odjel do Barcelony, kde byl život příliš vzrušující na to, abych psal.“ Tóibín byl vždycky větší šprýmař, než jeho knihy naznačují. Ve chvíli, kdy se už prach z rozhovoru s Hylardovou pomalu začíná usazovat, si jeho americký vydavatel unaveně posteskne: „Mohl bys, prosím tě, na chvíli přestat mlčet?“

Marná snaha. Ani kdyby právě neměl nový román, který je třeba propagovat, Tóibín by o knihách a o psaní sám nemluvil. Brooklyn, jeho první román od roku 2004, kdy kniha Mistr těsně neuspěla v soutěži o Bookerovu cenu, je příběhem, který si vyslechl jako dvanáctiletý, když se začaly odhalovat příčiny otcovy smrti. Jeho nová kniha je plná vychytralého humoru, půvabně komického pozorování a téměř hmatatelné záliby ve vyprávění. Podobně jako velká řada irských románů, je Brooklyn žalozpěvem na Tóibínovo dětství.

„Vím přesně, kdy a kde jsem slyšel tři základní věty příběhu“, vzpomíná. Potom, co zemřel můj otec, si lidé zvykli stavovat se u nás v domě a jedna žena mi vyprávěla příběh o své dceři. Bylo to pořád Brooklyn, Brooklyn, Brooklyn.“ Tyto „tři základní slova“ se později stala součástí povídky, kterou jsem nazval Volající žena.

Když Tóibínovy vyšla kniha Mistr, začal hledat téma pro napsání další knihy. Rozhodl se vrátit k archetypálnímu příběhu irské ženy, která se přeplaví přes Atlantik, kde se tajně vdá. Smrt v rodině ji přenese zpět přes oceán, aby se se srdcem, které přetéká citem, vrátila do života v Novém světě. Otázka emigrace, která je tak ústřední v irské zkušenosti, je téma, které Tóibína fascinuje. Cesta „tam a zpět mezi Irskem a Amerikou“ je součástí Tóibínova zralého života a pravděpodobně vstupní branou k jeho kariéře spisovatele.

Brooklyn, do kterého přijíždí Eilis Laceyová na začátku padesátých let 20. století je Brooklyn, který dnes již neexistuje, ale který stále zůstává v paměti dědečků a babiček, jenž můžete spatřit na Fulton Street. Román je místem, kde Ital hledá irskou nevěstu, místem basebalových zápasů na Ebbets Field, místem, kde se metrem jezdí na pláž a taky nylonových punčoch.

„Dal jsem si hodně práce s červenými punčochami“, říká Tóibín, který své pátrání v oblasti dámského spodního prádla popisuje s příchutí viktoriánského misionáře pronikajícího na Černý kontinent. „Zjistil jsem, že ženy barevné pleti měly zrovna tak příležitost nakupovat světle a tmavě hnědé punčocháče. A hned jsem měl kulisy. „Bezva,“ pomyslel jsem si. „Takhle se dá vymyslet spoustu věcí“. A taky že vymyslel. V Brooklynu nic nepřijde nazmar. Je napínavý jako povídka a zároveň prostoupený citem jako velkolepá opera.

Ztracený svět, který Tóibín ztvárňuje ve svém pátrání, je naplněn barvami a neodbytně sugestivními detaily. Jeho Brooklyn je stínová projekce silně fantaskní osobní cesty, je palčivým životním příběhem Eilis Laceyové. Od doby, co McGahern napsal Mezi ženami, jsme tu neměli irského spisovatele, který by odhalil smutnější kouzlo v každodenním životě irské ženy.

Robert McCrum pro The Guardian

publikováno 6. května 2009

přeložil Petr Soukup