Prohry v každém vítězství

Ale vítězství je nejednoznačná záležitost plná stínů.

(Edgar LawrenceDoctorow: Pochod k moři. Překlad Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2007, 204stran)

Přesně k tomuto závěru dochází na konci Doctorowova románu Pochodk moři William Tecumseh Sherman, generál, který byl podle historikůstřídavě autokratický, sentimentální, krutý, zoufalý a nelítostný a jehož výrok„Válka je peklo“ vešel do dějin. Rodák z Ohia, který před Občanskou válkoumimo jiné stál v čele instituce, z níž se později vyvinulaLouisianská státní univerzita, a po válce na Jihu řídil snahy o humanitárnípomoc. Taktický génius, jehož protivníky byli také absolventi West Pointu,kterého během prvních bitev někteří novináři obviňovali z nepříčetnosti ajenž není v éře politické korektnosti zrovna oblíben, neboť stejnoustrategii jako za svého pochodu k moři, tj. spálenou zemi, zvolil téžposléze proti Indiánům – zničte jim domovy a vybijte bizony, hlásal, a jejichodpor se zlomí.

Aobdobně nejednoznačný jako jeho osobnost je onen pověstný pochod k moři,který se nezřídka přirovnává k atomové bombě 19. století. Sherman jejzahájil ve městě Chattanooga s poměrně jasným cílem: dostat se conejrychleji k moři (a tudíž k zásobám) a spojit síly s Grantovouarmádou, přičemž kdyby v jeho průběhu slavně nedobyl a nevypálil Atlantu,jižanské středisko průmyslu a železniční křižovatku, Lincoln by patrně roku1864 ztratil volby. E. L. Doctorow však román otvírá až poté, co Sherman sesvou šedesátitisícihlavou armádou následovanou bývalými otroky a zmatenýmicivilisty vyráží na podzim téhož roku přes Georgii dál do obou Karolín. Zasebou nechává jizvu 300 mil dlouhou a 60 mil širokou, vypleněný pás chaosu asmrti, v němž navždy zničil vše, co na Jihu do té doby znali černí i bílí.

Aprávě vyhlazení celé civilizace – či vlastními slovy „akt monumentálnísebedestrukce“ – přišlo Doctorowovi jako vhodný základ pro román, jenž mu roku2005 v USA vynesl jak společnou Cenu Williama Faulknera a amerického PEN klubu,tak Národní knižní cenu kritiků a užší nominaci na Národní knižní cenu (av zákulisí se dokonce šuškalo o Pulitzerovi). Jako přímá inspirace mupřitom s povzdechem, že dnešní generálové tak dobře nepíšou, posloužilyShermanovy memoáry, což mu však nezabránilo v tom, aby nadále tvrdošíjněodmítal nálepku historický román (vždyť pak by podle něj do dané kategoriespadal též Twainův Huckleberry Finn), a jedním dechem rovněž zavrhljakékoli paralely s válkou v Iráku (během níž na románu pracoval).Určitě by ale souhlasil s tvrzením, že pokud měl být jeho vlastníněkolikasvazkový portrét národa přistěhovalců a míšenců co nejúplnější,nevyhnutelně musel dříve nebo později opustit oblíbený New York, kde se takéroku 1931 narodil, a zamířit na Jih, aby si obrazně řečeno ohmatal půdu, do nížjako do jediné v rámci Spojených států kdy vsakovala válečná krev.

Jistě, téma bratrovražedného boje vedeného ve jménu osvobození černýchotroků bylo v americké literatuře uchopeno bez nadsázky nesčetněkrát, asamozřejmě v různé kvalitě. Setrváme-li na okamžik u masovější produkce,na Jihu se tak zpravidla dělo formou laciných romancí, zatímco Sever chrlilmravoličné příběhy o spravedlivosti. Již během samotného konfliktu se ovšemrodila též tvorba právem obdivovaná až do současnosti: stačí tu poukázatalespoň na poezii Walta Whitmana, jenž působil jako dobrovolník v polníchlazaretech (a hrůzu a utrpení tedy poznal skutečně z první ruky).Z kanonických děl pak stojí za zmínku přinejmenším novela Rudý odznakodvahy Stephena Cranea a brilantní povídky Ambrose Bierce, přičemž v 30.letech 20. století se nelze vyhnout fenomenálnímu úspěchu knihy (a filmu) Jihproti Severu Margaret Mitchellové, autorky, jež Shermanův pochod vidělavýhradně očima plantážníků. Pokud však zde nějaký spisovatel Doctorowa byť byvzdáleně ovlivnil, je to William Faulkner: nad Shermanovou armádou se vznášíhluk a vřava, v příjmení doktora Sartoria se ozývá Sartoris a debaty,které tento lékař navozuje se smrtelně zraněným pacientem Albionem Simmsem očase, nepřímo upomínají na mentální stav Benjyho z titulu parafrázovanéhovýše.

Chceme-li ale postihnout jedinečnost Doctorowova Pochodu k moři,mnohé vyvěrá už z názvu (ačkoli není zcela původní – viz kupříkladu Dlouhýpochod Williama Styrona). Pochod a s ním související exodus totižvládne všemu a všem, je (ostatně podobně jako New York) v ustavičnémpohybu a pouze v něm, jak zdůraznil samotný spisovatel, našli lidé –třebaže dočasné – bezpečí. Pochod se tak stává protagonistou, v závislostina úhlu pohledu hlavní událostí nebo hlavní katastrofou, a zároveň slouží jakomocná metafora: pro neúprosný běh času, věčné a neustálé změny či lidství vesvé krutosti a slávě vůbec. Fyzicky pochod navíc doprovází všudypřítomný oblakprachu a pachu, v němž jsou si všichni (rozuměj všechny postavy)rovni.    

Nějak je ale roztřídit musíme, a nejprve se tedy věnujme hrdinůmblížícím se historickým faktům nejvíce, tj. těm, které identifikuje již pouhéjméno. Kromě generála Shermana a dalších oficírů tu významně figuruje generálKilpatrick, legendární požitkář a sukničkář, který opravdu ujel běhemnenadálého útoku rebelů s dotyčnou dámou na koni jen ve spodním prádle(třebaže v Doctorowově podání prchají každý zvlášť), a na sklonku války sepak na pár chvil objeví též samotný Abraham Lincoln. Očima Sartoria ho vidímejako unaveného a nalomeného muže („Skutečná osoba a onen mytický mužzastávající prezidentský úřad jako by spolu vůbec nesouviseli…. Těžko sipředstavit kteréhokoli evropského vůdce, jak o sobě v přítomnostipodřízených mluví tak znevažujícím způsobem.“), jehož náhlá smrt kulkouatentátníka nicméně způsobila v řadách vítězných vojáků ohromný šok – ajako by signalizovala chaos a zmatky, jež zavládly ihned poté, co dozněla euforiez ukončení konfliktu.

Pokud ovšem má Pochod k moři lidského protagonistu, je jím„bílá negerka“ Pearl, dívka obdařená jménem z Hawthorneova Šarlatovéhopísmena a až nadpřirozeně vznešeným chováním, která má díky své světlépleti (důsledku poměrně častého spojení bílého pána s černou otrokyní)možnost vydávat se za bělošku. A byť by i ostatní černošské postavy disponovalytakřka výhradně pozitivními vlastnostmi – ať už je to vzdělaná „domácí“otrokyně Wilma či tělesně zdatný Coalhouse Walker, mimochodem otec jazzovéhopianisty Coalhouse Walkera, Jr. z autorova dřívějšího titulu Ragtime–, jejím schopnostem odpouštět a nezištně se starat o druhé se žádnánevyrovná.

Oproti tomu plejáda bělošských postav je vykreslena neskonalerozporuplněji, což platí především o tzv. jižanských dámách a gentlemanech.Jižanskou dámou v tom nejlepším slova smyslu je Emily Thompsonová, jedinábytost, která má odvahu pochod opustit, vysoce inteligentní a kultivovaná dcerauznávaného soudce, která se však bez zaváhání dokáže převtělit v nesmírněobětavou zdravotnici (kolem níž se také točí jedna z milostných zápletek)a jež o příslušnicích svého pohlaví přemítá následovně: „Ženy neválčí – ty senikam neřítí s tasenými meči a nevykřikují cosi o cti a svobodě.“ Vesrovnání s ní je Mattie Jamesonová dáma značně omezená, jejíž povrchnostlze ale přičítat pohlcujícímu vlivu prostředí, v němž vyrůstala a vekterém se pohybovala též jako dospělá – určitě není zlá, nicméně nikdy nebylaschopna se vzbouřit, a otázkou zůstává, zda se jí otevřou oči alespoň cobytruchlící matce. Z mužů jsou jako morálně sporní zachyceni hlavně Arly aWill, mistři převleků hnáni snad i legitimní touhou přežít za každou cenu,kteří poskytují jakýsi komický ventil a hrají tedy roli na způsob Shakespearovýchšašků. Jejich protiváhou je zejména Stephen Walsh, Američan irského původupocházející z New Yorku, zdravý skeptik, kterému ovšem není cizístatečnost ani láska.

Poslední skupinu pozoruhodných postav pak tvoří ty, které definujejejich profese. Spadá sem v prvé řadě na první pohled chladný, avšak tímvýkonnější doktor Sartorius, který lékařskému poslání obětoval i vlastnísoukromí a jehož autor popisuje takto: „Přijel do Ameriky ze stejného důvodujako všichni ostatní – aby byl svobodný. Ale Američanům něco chybělo – možnáten pocit, že lidské vědomí je v podstatě tragédie.“  A v řadě druhé novinář Pryce a fotografCulp, jedinci hodlající zaznamenat či zvěčnit vše, co se děje, s vírou, žetak učiní objektivně – jak ostatně cituje pana Culpa jeho učedník a společníkčernoch Calvin: „Fotografování je posvátná práce. Zachycujete okamžiky času aměníte je ve vzpomínky pro čas budoucí.“

Z obrysů nastíněných úvodem vyplývá, že Pochod k moři nenírománem idejí, nýbrž románem plným barvitých výjevů a scén, epickým románemzahrnujícím celé společenské a rasové spektrum. Stejně jako v majstrštykuRagtime i zde Doctorow skládá svou americkou mozaiku z více hlasůpatřících černým i bílým, mužům, ženám i dětem, unionistům i rebelům agenerálům i prostým vojákům. Zajímá se jak o jednotlivce, tak o armádu jakocelek, a je víc než symbolické, že v závěru se obě „bílé“ armády druží adělí se nejen o jídlo, ale také o palčivě čerstvé zážitky, zatímco černošitáboří stranou. A chceme-li citovat ze skutečného Shermanova dopisupředstavitelům Atlanty krátce předtím, než zapálil město, věta „Nechceme vašečernochy“ jako by předurčovala nejistou budoucnost jha zbavených otroků. Jistě,pro Shermana znamenaly tisíce hladových krků navíc logistický problém, na nějžse záhy našlo radikální řešení: přidělení konfiskované půdy těm černochům,kteří ho přestanou následovat a ihned se na ní usadí. Jak ovšem historickýmvývojem poučení čtenáři vědí, Jih se pro Američany afrického původu rozhodněnestal rájem na zemi – nezřídka připomínal spíš peklo, přičemž výrazně lepšípodmínky se často nenabízely ani ve městech na Severu. Naivní naděje aoptimismus prýštící z posledních stránek románu tedy stojí v přímémprotikladu k relativně nedávné minulosti (a do menší míry koneckonců téžpřítomnosti) tak, jak ji z věrohodných zdrojů známe, a dostávají obzvláštěhořkou příchuť.

Jak už bylo řečeno výše, Doctorow nás vrhá přímo doprostřed zuřícíhokonfliktu, a snad i proto jej moudře nechává bez vysvětlení – výčtu příčin,které k němu vedly, se úmyslně vyhýbá. Nezmiňuje se ani o tom, že bohem abiblí se oháněli jak otrokáři a plantážníci, tak abolicionisté a otroci, apokud v Pochodu zazní v USA tolik používané až zneužívanéslovo bůh (viz dnešní Bushova rétorika o invazi ve jménu boha a o dobru a zlunebo nápis na amerických bankovkách Věříme v Boha), rozhodně ne proto, abyospravedlnilo jednu či druhou stranu. Když tedy píše Sherman dopis jižanskémugenerálovi Hardeemu, jemuž právě padl syn, vyjadřuje se následovně: „Jaknepřirozená je to doba, když v rozporu s božím úradkem duše mladýchopouštějí tělesnou schránku dřív než duše starých. V knize Kazatel se říká(pamatuji-li si to vůbec dobře): ¸Jako některé listy opadnou a na jejich místěnové vyraší, nejinak je tomu s pokoleními těla lidského, jedno zmírá ajiné se zrodí.´“ A v obdobném duchu vnímá válku i žurnalista Pryce pouhýokamžik před smrtí: „Tohle nebyla válka jako dobrodružství, nebyla to ani válkaza nějakou velkou a důležitou věc, tohle byla válka ve své nejčistší podobě,bezhlavá masová zuřivost, která už nesouvisela s žádnou příčinou, ideálemani morální zásadou. Připadalo mu, jako by Bůh touhle beztvarou spletíbezmyšlenkovité síly chtěl odpovědět na lidskou domýšlivost.“ Celkovouatmosféru beznaděje a zmaru pak doplňují nejen četné naturalistické detaily(kupříkladu hromady amputovaných končetin), ale též nápadně kontrastní pasáželíčící krásu a majestát přírody, která zůstává vůči lidským mravencům a jejichpinožení důstojně netečná (a jež tehdy byla ještě téměř panensky netknutá).

Ano, na adresu Pochodu k moři lze nepochybně vznést párdrobnějších výtek. Periodikum Christian Science Monitor si povšimlo několikaanachronismů (jako třeba přirovnání Pearl k bílé čokoládě, která se alezačala vyrábět až v 30. letech 20. století) a Michiko Kakutaniová, kmenovárecenzentka prestižního listu New York Times, svůj jinak pochvalný rozboruzavřela konstatováním, že Pochod k moři je přece jen méně nápaditýa vynalézavý než slovutný Ragtime. Zejména středoevropským čtenářům pakmůže přijít jako zbytečná Doctorowova výslovná ambice, aby z této prózydýchalo něco z širokých ruských pláten po vzoru Tolstého Vojny a míruči Pasternakova Doktora Živaga, a úplně nesedí ani jeho charakteristika Pochoducoby románu „na cestě“.

Přesto nám Doctorowovův Pochod k moři nabízí dalekoplastičtější vylíčení Shermanova pochodu než lecjaká učebnice dějepisu.Přehnaný důraz neklade ani na historii mrtvých bílých mužů, jak to činilaklasická pojednání, ani na historii utlačovaných menšin, jak se v poslednídobě stalo módou v akademických kruzích, a vzácně vyrovnaný je i poměrmezi vykreslením jevů přelomového významu a detailů tzv. všedního dne. (Natomto místě si nelze odpustit malou odbočku: léta se spekulovalo, že i otecamerické Ústavy, ctihodný prezident Thomas Jefferson, byl také otcem dětí svéčerné otrokyně Sally Hemingsové, která navíc s vysokou pravděpodobnostíbyla nevlastní sestrou jeho zesnulé ženy Marthy; když to roku 1998 stoprocentněprokázaly testy DNA, levicoví intelektuálové se ho jali osočovat poněkudabsurdně též z pohlavního zneužívání mladistvých, zatímco oficiálníprůvodci Jeffersonovým sídlem Monticello nadále celou věc zpochybňují.) Veškerésnahy o hierarchizaci či privilegování pak logicky padají i při zobrazování postav– všechny jsou načrtnuty s vášní, soucitem a láskou, aniž by však bylyglorifikovány. A co je patrně nejdůležitější, nikdo a nic není nazíránozjednodušující černobílou optikou: i vojsko Severu se může proměnitv nekontrolovatelný opilý dav, jehož jeden výsledek, a sice hromadněznásilněná černoška, umírá v mukách na improvizovaném operačním stolebezmocného Sartoria.

Kdykoli E. L. Doctorow ostře vystupuje proti kategorii „autorhistorických románů“, prohlašuje, že na rozdíl od historika nechce zachytit,jak co bylo, ale jaký to byl pocit. Nakolik v daném směru uspěl v Pochoduk moři, nechť už posoudí každý čtenář sám.

Hana Ulmanová
(prosinec 2007)