Proč měl Ngugi wa Thiong získat Nobelovu cenu

Není těžké si představit, jaký zmatek to vyvolalo. Ngugi zasvětil svůj život popisování, satirizování a destabilizování moci. Když jsem v duchu gratuloval peruánskému spisovateli, říkal jsem si také: co by to pro nás – pro ty, co se zabývají africkou literaturou – znamenalo, kdyby rozhodnutí komise dopadlo jinak.

V roce 1962 se skupina spisovatelů, která později ovlivnila podobu africké literatury, setkala na půdě univerzity v ugandské Kampale. Na konferenci byl Wole Soyinka, Lewis Nkosi, Kofi Awoonor a Langston Hughes. Jeden večer přistoupil mladý student k účastníkovi konference a předal mu svůj rukopis. Student se jmenoval Ngugi a spisovatel, který od něj převzal rukopis, Chinua Achebe. Text se jmenoval Weep Not Child. Za dva roky byla kniha vydána v rámci paperbackové edice Afričtí spisovatelé.

Soyinka byl první autor tmavé pleti, který Nobelovu cenu za literaturu získal. Achebe ji neobdržel nikdy a Ngugi by se mohl velmi lehce dostat na seznam těch, kterým unikla. Ale padesát let po významné konferenci jsou důvody pro pozvání keňského autora, aby se přidal alespoň k jednomu nigerijskému kolegovy do Nobelovy síně slávy, stále podmanivé.

Soyinka i Ngugi prožili dětství v dobách kolonialismu. Slýchali sliby o dekolonizaci, protestovali proti budoucím politickým deziluzím a za své psaní často zaplatili pobytem ve vězení. Oba se veřejně angažovali prostřednictvím svých her a oba s pohnutím psali o okolnostech své víry. Ale co rozděluje Ngugiho od jeho předchůdce, laureáta Nobelovy ceny? Statečné rozhodnutí psát ve svém rodném jazyce gikuyu.

Ngugi přestal psát anglicky v červenci roku 1977. Tvrdil tehdy, že se chce vyjadřovat v jazyce své matky; v jazyce, kterému rozumějí obyčejní lidé. Rozhodnutí nepadlo z ničeho nic. Předtím vedl kampaň za změnu názvu pracoviště na univerzitě v Nairobi, kde působil. Katedru anglického jazyka si přál změnit na katedru literatury. Šlo o velmi politický krok, který je stále aktuální a pro mnoho literárních vědců to byla změna inspirující i nepohodlná.

Rozhodnutí psát v gikuyu bylo zlomové a až směšně statečné. Jak poznamenal ve svých pamětech Africa Writes Back James Currey, Ngugi byl jedním z prvních afrických spisovatelů, kteří se pokusili vydělávat na živobytí psaním. Omezit následně své čtenáře jen na ty, kteří mluví gikuyu, se zdálo být komerční sebevraždou. Současní autoři jako Helon Habila, Chimamanda Ngozi Adichie, Binyavanga Wainaina a Brian Chikwava často zmiňují touhu přiblížit se širší veřejnosti. Proto píšou anglicky (a lingvisticky jsou velmi inovativní).

Veterán Ngugi dokázal už před třiceti lety, že alternativa je možná. Svůj román Matigari (1987) věnoval „všem, kteří milují dobrý příběh“. Právě z nakažlivosti jeho příběhů, dostupnosti lidem mluvícím gikuyu a z rychlého začlenění do populární kultury měly úřady největší strach. Když tehdejší prezident Daniel arap Moi slyšel, že se po Keňi potuluje muž jménem Matigari a pokládá náročné otázky, vydal rozkaz, ať ho zatknou.

Ve skutečnosti byl tento muž jednou z postav Ngugiho románu. Knihy úřady zabavovaly a pálily. Jak vysvětluje sám Ngugi, „byl to první případ v naší historii, kdy se musela vymyšlená postava odebrat do exilu a přidat se tam ke svému stvořiteli“.

Ngugi žije v exilu a stále píše v jazyce gikuyu. Pokračuje ve spřádání podmanivých vyprávěním, a kdo ho nezná, měl by se poprvé začíst do jeho vysoce ceněného románu Wizard of the Crow (2006). Nenechte se odradit sedmisetstránkovou tloušťkou. Začátek knihy zkoumá pět možných příčin nemoci v pořadí již druhého vládce Svobodné republiky Aburria (jde o vymyšlenou zemi). Úvod knihy je tak neuvěřitelně vtipný, že během veřejného čtení v Londýně publikum umíralo smíchy. Přesto se za tím vším skrývá vážná pointa.

Ngugi začíná svojí poslední knihu Dreams in a Time of War vzpomínkami na dětství. Když se jednoho dne loudal po desetikilometrové cestě ze školy domů, narazil poblíž továrny na dav lidí nadšeně se bavící o mladíkovi, který na silnici utekl z policejního auta. Fascinován příběhem se Ngugi vrátil domů na večeři a o tom, co zažil, nadšeně vyprávěl. Rodina je ale podivně potichu. Matka mu vysvětlí, že odpoledne její starší bratr „jen tak tak unikl smrti“. Přidal se totiž k anti-kolonizačnímu odboji v horách. Příběh se pomalu stává strašlivě osobním…

Během nedávné konference pořádané Asociací pro africká studia v Oxfordu se sešel panel vydavatelů, aby probrali (ne)viditelnost afrických kultur. Walter Bgoya z vydavatelství Mkuki na Nyota v Tanzanii a Solani Ngobeni z Afrického institutu v Pretorii popsali své obavy. Vydávání knih v afrických jazycích podle nich čelí těžkostem. Trh je omezený na sektor vzdělávání, kde je konkurence extrémní – zejména kvůli cizincům, vydávajícím zlevněné texty v angličtině. Pro původní fikci v afrických jazycích zbývá místa málo. Průkopníci tady ale jsou: Ngugi vydal Murogi wa Kagogo (Wizard of the Crow) u East African Educational Publishers.

Zajisté, existuje jen jeden Ngugi. Podobných afrických spisovatelů s takovým komerčním a politickým úspěchem je jen pár. Ale pokud by komise vybrala právě Ngugiho, posílilo by to víru africké literární společnosti v možnost a také nutnost změny. Připomínalo by to nám všem odpor proti hegemonii evropských jazyků. Katedry „anglického jazyka“ napříč světem by si to měly uvědomit.

převzato z deníku The Guardian (říjen 2010)
Autor: Zoe Norridge
přeložil Tomáš Rákos
foto: University Of California