Příběh světa je také příběhem literatury?

Život člověka úzce souvisí s časovou dimenzí a v okamžiku smrti se pro něj čas zastaví. Nelze stanovit přesnou definici života, vítaného, radostně běžícího nebo proklínaného, a také se těžko shodneme na tom, co vlastně je čas. Literární dílo na rozdíl od sochy nebo obrazu nemůžeme postřehnout a vnímat v jednom okamžiku, potřebujeme k četbě určitý čas, odlišně podle schopností či bezprostředního zájmu čtenářova.

Pro letošní festival je dominantním slovem „příběh“. Někdy se říká, že „život je nikdy nekončící příběh“. A ani tu se neshodneme, co je to příběh – podle Slovníku spisovného jazyka českého „to, co se událo“. Ovšem kniha, jež zachycuje to, co se událo, je sama o sobě „příběhem“, nejprve autorova myšlenka, technický proces psaní, lektorování, tisk, distribuce výtisku. Kde končí příběh v knize, jenž vychází z příběhu spisovatelova života (aniž máme na mysli autobiografičnost), a kde s ostrou hranicí začíná příběh jeho dalšího díla? Vše, co probíhá v čase, je vlastně příběhem, i když není zachycen v literárním textu. Svět má svůj příběh a příběhy, zrod, rozkvět a pád velkých kultur a říší, vzestupy a tragédie osobností, nekonečné opakování archetypálních situací lásky a nenávisti u tisíců životních generací.

Jsou příběhy dramatické a vrcholně vzepjaté a ty nejčastěji bývají námětem literatury. Většinou se předpokládá, že na rozdíl od epiky není v lyrice „příběh“, nicméně moderní lyrické básně spějí k jisté dílčí epizaci – a cožpak verše o pouhém zažívaném pocitu tepla na jarním sluníčku nejsou také „příběhem“, vždyť jsme si při jejich čtení vědomi kontrastu předcházející chladné zimy (aniž je to takto výslovně zmíněno).

Někdy autor píše skutečně nekončící příběh, jeho postavy se v dalších a dalších knihách znovu ocitají v jiné životní fázi nebo v jiném prostředí, jak tomu bylo u Balzaca nebo Zoly. Anebo je to stejné téma rozvíjené různými postavami, přičemž nám hned vytane na mysli koncentráčnické prostředí Arnošta Lustiga. A co věkovitý a znovu a znovu zpracovávaný námět zhrzené lásky k mladšímu muži u starší ženy, která se mstí – postava mytologické a literární Faidry se objeví u Eurípida, poté u Senecy, Racina a dalších, až po Švéda Pera Olova Enquista.

Příběh světa zprostředkovaný literaturou nejsou jenom děje velkých skupin lidstva, jako války, povstání, morové nákazy nebo tsunami. Ve dvacátém století – v porovnání s minulými velkými kronikami, jež psali Tolstoj, Sienkiewicz, u nás Jirásek nebo Holeček – o celkové atmosféře doby a prostředí více vypoví příběh jednoho člověka, třeba Styronova Sofiina volba nebo Dita Saxová od Arnošta Lustiga. Měl jistě pravdu antický Aristoteles, že obraz jisté události nebo celé epochy si úplněji vytvoříme z umělecké literatury, protože odborná historie nemůže zachytit příběh konkrétního člověka, dobové názory, obavy nebo utrpení.

Některé příběhy jsou vtisknuty do přírody nebo staveb a lidé je vnímají nějakým vnitřním smyslem. Daniela Hodrová dokonce mluví o tom, že příběhy měst, jimiž procházíme, působí na nás v jakémsi simultánním překryvu různých časů, v pražských uličkách jsou přítomny stále příběhy z doby husitské i z květnového povstání roku pětačtyřicátého, z temné noci začínající okupace v srpnu 1968 a z cinkání klíčů, jimiž se ohlašoval konec komunistické éry. Toto několikavrstvé překrývání časů a různých prostředí v jediném okamžiku a v jediném místě dosti sugestivně ztvárnil Michal Ajvaz, dokonce mluví o dvou Prahách, o té zřetelné a viditelné, a vedle toho o Praze druhé, která je plošně s tou první totožná, žije za ní a místy do ní svými výběžky proniká.

Jak se příběh vypráví, tomu se věnuje novodobá disciplína naratologie. Za jejího otce je považován Franz Stanzel, mezi další teoretiky patří  Greimas, Todorov, Genette a Barthes. A dnes jsme svědky, že výsledků naratologických bádání využívá i medicína při svém kontaktu s pacientem, který stylizuje své vyprávění o nemoci a leccos třeba zamlčuje, vybírá stejně jako autor literárního díla fakta a staví je tak, jak má příběh nemoci vypadat. Odborníci dokonce mluví o „narativní medicíně“, která pracuje s literárními klišé, jako je vývoj charakterů, zápletka, symbolismus, krize, katarze a konec debaty – závěr.  Lékař pak musí – po vzoru literáta – zvážit vše dobré i zlé, souvislosti, kontext, musí se pokusit chápat racionální i emoční argumenty svých nemocných, hlavní však vždy je – vyslechnout příběh utrpení.

Když lidé v dávnověku žili v dosti neměnných sociálních vazbách, tedy nic se kromě dílčích válek a vražd nedělo, měli zájem o silný příběh, s koncem osudově nezvratitelným. Takto byla stavěna antická dramata a diváci sami prožívali jistý pocit katarze. Stejně tak ve středověku, kdy se v době nezměnitelných feudálních vazeb uplatňovaly a v národních literaturách adaptovaly příběhy trojské války, Alexandrova tažení nebo velké a tragické lásky Tristrama a Izaldy. Ale zrychlený vývoj techniky, čím dál větší urbanizace a rostoucí nepokoje v sociální oblasti vzbudily na konci devatenáctého století odpor k tradičnímu typu prózy s pevně stavěným příběhem, začíná období experimentální literatury, kdy autor více dbá na to, jak vypráví, než co vypráví. Příběh se v průběhu dalších let často prezentoval v náznacích, v symbolistické zkratce nebo jako proud vědomí, ba jen jako literárně ztvárněný příběh o psaní příběhu. Takto vzniklo provokující heslo „Příběh je mrtev!“, k jehož naplnění po druhé světové válce přispěl Robbe-Grillet svou prezentací tzv. „nového románu“, kde se vlastně nic neděje.

Nicméně Jiří Trávníček se v roce 2003 ptá „Příběh je mrtev?“, jak zní název jeho knihy, která má podtitul Schizmata a dilemata moderní prózy. Nikde tu nenajdeme jasnou odpověď na otázku danou v titulu, spíše jen konstatování, že ve dvacátém století vymizelo z románové tvorby úzké balzakovské spojení vědět a vyprávět a převážilo to „vyprávět“, hledat způsoby vyprávění, což nakonec vedlo k odlivu čtenářského zájmu. Trávníčkova interpretace mnoha zkoumaných románů vychází víceméně z dobového podloží postmodernismu (někteří se ovšem ptají – existuje vůbec nějaký postmodernismus?), v jehož rámci vlastně nic ani nemůže být pevně dáno, vše je možné a v podstatě relativní.

Po roce 2000 se otevírají odlišné perspektivy, než jaké pro další vývoj světa hlásal Francis Fukuyama. I po tragédii z 11. září 2001 sice stále tvrdí, že jsme „na konci dějin“, že ustane vývoj základních světových principů a institucí, protože všechny velké historické otázky jsou již zodpovězeny a návrat dějin není možný.  Ale literatura a její tvůrci, tato tykadla a periskopy společnosti, vnímají situaci jinak a citlivěji, nepřehlížejí první náznaky možných změn v uspořádání tradičního světa. Vracejí se k výpovědi realistického detailu, k autentismu, jenž obhlíží postavení současného člověka a zaujme čtenáře, aby se ve světě orientoval. Je to rehabilitace příběhu a za průkopníka můžeme označit Johna Fowlese, vždyť byl přesvědčen, že život bude více méně stále týž, že neexistuje žádný nástroj nebo pravda, které by dokázaly člověka a svět dovést k nejvyššímu a definitivnímu štěstí, ke „konci dějin“ jako stavu ideální společnosti.

Symbolika témat pražského festivalu je příznačná a naznačuje úzkou souvislost mezi světem, mezi jeho děním a literaturou. Zatímco v roce 2007 to bylo ještě hravé Dada East, letos je vyzdviženo slovo příběh na základě newyorské katastrofy z roku 2001, od které se zřejmě začíná odvíjet nový příběh světa. To si uvědomují i letošní hosté, z nichž čínský autor Yang Lian v rozhovoru s Gao Xingjianem uvedl: „Lidská existence ztratila základy, a přesto člověk nemůže, tedy pokud sám svoji existenci neopustí, upustit od hledání takových základů. Absurdní skutečnost spočívající ve faktu, že i po tom, co člověk všechno zpochybnil, musí žít dál.“

Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc.

Autor přednáší českou literaturu a teorii literatury na Slezské univerzitě v Opavě.