Překládat Michaela Cunninghama je radostná a obohacující zkušenost

„Pro seriózního překladatele, za jakého se odvažuji sám sebe pokládat, není jednoduché se rozhodnout, zda se má zavázat k překladu textu autora, kterého dosud neznal; bude s ním delší čas pracovně žít a utkávat se s ním, a kdyby se mu nepodařilo „duchovně“ se s ním sblížit, mohl by si připravit velké trápení. Ovšem když mi nakladatelství Odeon (Euromedia Group) nabídlo překlad Cunninghamových Hodin, neváhal jsem ani trochu. Román jsem přečetl jedním dechem – je napsaný nesmírně kultivovaně, jeho rafinovaná konstrukce, jakkoli efektní, působí nenásilně a jako oddaně pokorná pocta Virginii Wolfové vyznívá velmi účinně. (Koneckonců je bezpečně doloženo, že v mnoha okouzlených čtenářích tento nevelký román probudil nebo alespoň oživil zájem o onu klasickou modernistku a konkrétně o Paní Dallowayovou, jedno z jejích děl nejvýznamnějších.) Mne Hodiny zaujaly především ušlechtilou elegancí a kultivovaností svého textu, která pro překladatele sice představuje pokoušivou výzvu, ale zároveň by se pro něj mohla stát zrádnou pastí. Pokud jsem se tedy přece jen trochu rozmýšlel, nepramenilo to z románu samého, ale výlučně z pochyb, zda se s ním dokážu „porovnat“ a na odpovídající úrovni solidně vypořádat. Jsem bezvýhradně rád, že jsem ho překládal – bylo to nakonec velké intelektuální dobrodružství, a tím víc jsem ocenil, že kniha měla pak velký úspěch i u českých čtenářů.

Proto jsem s radostí a natěšeně přijal nabídku na překlad dalšího, rozsáhlejšího Cunninghamova románu Domov na konci světa (v jeho bibliografii druhého v pořadí, který měl  poprvé významný ohlas u čtenářů i  u kritiky; Hodiny jsou jeho čtvrtým vydaným dílem). V tomto zdařilém „dvojitém“ Bildungsromanu (popisuje vývoj dvou ústředních mužských postav, Jonathana a Bobbyho, od dětství do pokročilé dospělosti, jehož  katalyzátorem je jejich společná přítelkyně a souputnice Clare a do něhož významně zasahují i tři „vedlejší" postavy, Jonathanovi rodiče Ned a Alice a jeho milenec Erich) Cunnigham úspěšně uplatnil mozaiku ich-formy střídajících se vypravěčů. (Hodiny jsou „konstrukčně“ ještě rafinovanější - postupují ve třech proudech vyprávění, vzdálených časově i místně, jež se nakonec sejdou v překvapivém propojení.) Jak to bývá u dobrých amerických románů téměř pravidlem (připomeňme si alespoň cyklus románů o Králíkovi Johna Updikea nebo romány E. L. Doctorowa), Domov je zároveň i beletrizovaným pohledem na delší údobí společenského vývoje Spojených států a jejich kultury, v tomto případě především hudební popkultury – což klade na překladatele další nároky v souvislosti s řešením převodu reálií.

Rád konstatuji, že překlad obou zmíněných Cunninhamových děl patří k největším a nejpřínosnějším tvůrčím zážitkům, jaké mi překladatelská práce přinesla, a naskytne-li se mi příležitost se s tímto autorem osobně setkat, velmi si toho budu vážit.”

Miroslav Jindra