Poezie Dereka Walcotta: Jazyk jako zrada

Básníci jsou jako conquistadoři. Kdykoliv se toulají, přicházejí s novou formou veršů. Byl by Byron Byronem bez Itálie a Řecka? Jak by dopadli Eliot a Pound bez nepřátelského Londýna? Umíme si představit Harta Crana bez Karibiku a Elizabeth Bishopovou bez Ria? Derek Walcott překročil tolik hranic, že se jeho básně čtou jako ceněný bedekr. Pro chlapce narozeného na Sv. Lucii byly rytmy a intonace anglických veršů propustkou jinam, a to i přesto, že v sobě nesly určitou tíhu. Tíhu jazyka kolonialistů. Jazyka, který doma neslyšel.

„Jak si vybrat,“ píše, „mezi láskou k Africe a k anglickému jazyku? Zradit je oba, nebo jim vrátit to, co už stihly předat?“ Walcottův nový „Výběr poezie“ začíná básněmi plnými až nepatřičného sebevědomí, sebezesměšňování, jsou protkané jemnou sebenenávistí. Jeho mladistvá práce je plná výrazu, jež se s lehkostí uvolňuje z jazyka (jestli jsou některé jazyky stříbrné, ten jeho musí být platinový).

Walcotta si předtím, než se stal slavným, sotva kdo všimnul. Po třicítce začal skládat veršovanou autobiografii (čin tak sebevědomý, že připomínal paměti devatenáctiletých popových hvězd). Jeho následující počin, kniha Další život (1973) pak  části čtenářské obce může připadat domýšlivá. Jiným zase naprosto výjimečná, děsivě sebekritická...

Údolí dozrálo odpoledním světlem,

kradmoucí kouř stoupal z malých dělnických domků,

a já rozpustil se do bezvědomí.

Zadržený lítostí tak pronikavou,

že mé mladé tělo nemohlo to snést,

šplhal jsem se stoupajícím kouřem,

Topil se v  příboji zářících mraků,

Pak nekontrolovatelně plakal jsem uvnitř,

Bez slz, veškeré smysly zemřely,

Cítil jsem nucení pokleknout,

Plakal jsem pro nic a pro všechno.

Většina básníků činí kompromis mezi dikcí básní, které milují – často jsou stovky let staré -  a jazykem, který slyší v ulicích (melodické básně v ostrovním žargonu patří mezi Walcottovy méně úspěšné); ale v exilu je jazyk každodenní ukázkou zrady. Walcott zůstal osobou dvojí oddanosti a dvojího jazyka – jeho babičky byly příbuzné otroků a dědečkové byli bílí. I když se „modlil každou noc za proměnu svého masa, maso dál bledlo“ a stejně jako každý jiný mladý muž byl sám do sebe zamilovaný.

Walcot postupně dokázal „ochočit" svou rétoriku, jež občas nekontrolovatelně „vyřvávala".  Stal se nejpozorohudnějším básníkem mořských pobřeží od dob Coleridge. Jeho tvůrčí vyzrálost leží především v knihách Mořské plody (1976) a Arkansaská zpověď (1987). Již nezápasí s jazykem, ale podrobuje si ho svou poddaností.

Mnozí kritici vidí Walcottův hlavní úspěch v Omeros (1990), verzi homérského eposu, přeloženého do karibštiny. Trojská válka znovuzobrazená jako boj dvou rybářů – Achilla a Hektora – o ženu Helenu.

I přes majestátní pasáže lomeného tercínu je tento epos osmi tisíc řádků zkažený neobratným vyprávěním. Černošské postavy se nadýmají básníkovými ambicemi, zatímco bílé nejsou ničím jiným než směšnými karikaturami.

Walcottovou nejčastější  zmíněnou emocí je radost. Radost, která ale málokdy působí radostně. Jeho oko nepostrádá nic, kromě sympatií. Stal se člověkem, kterému sebepozorování nikdy nepřišlo přirozené. Na druhou stranu, možná jsme moc zvyklí na básníky doznávající se ke každému hříchu pod sluncem (Walcott nemá nic z Lowellovo ničivé objektivity, či znepokojující mírnosti).

Začínal jako malíř, ale slova v jeho případě někdy působí jako pouhé skvrny, zručně skládané kolem plátna. Zatímco obrazy zůstávají uprostřed, mrtvé.

V letech poté, co obdržel Nobelovu cenu, jsou Walcottova díla stíhána smrtelností. Marnotratník (2004), jeho poslední kniha, vyznívá vyčerpaně. Autor působí při vyvolávání jmen zemřelých až netečně, a to i tehdy, když píše o smrti svého dvojčete. Ale jakmile tato odměřenost povolí, jako třeba v případě žalozpěvu na Josepha Brdoskyho, představuje nám Walcott jedny ze svých nejlepších básní.

Jen málo básníků bylo obdařeno většími dary než Walcott. Přesto jeho pozdější práce nepůsobí příliš dobrodružně. Jsou plná „vyčpělých" názorů. Drží se stále několika myšlenek, na které přišel v mládí. Vždy  najdeme krásné částí, za které by většina básníků prodala svou duši. Leží vedle nich ale příliš mnoho stránek, jejichž zázraky se staly rutinou.

Jeho exilová poezie začíná zármutkem. Walcott svůj ostrov zachytil s takovou svěžestí, která je v  poezii neobvyklá. Ostrovní stát Svatá Lucie byl dříve vnímán stejně zvláštně jako Kiplingova Indie nebo Bishopova Brazílie. Pokud  se ale člověk  dostal blíž,  poznal i  tamní tragédie. Po více než půl století sloužil Walcott jako náš exilový básník – muž skoro bez domoviny. Pokud tedy není jeho zemí jakékoliv místo, kam přijede.

William Logan pro New York Times, 6. dubna 2007