Pavel Řezníček: Žena

Takové trhnutí s člověkem dovede řádnězalomcovat.Konečně – Řezníček měl všechny předpoklady pro tuto závažnouzměnu moudí. Byl falešný jako každá ženská a když se do něj kouslo,zpod pozlátka mu rostlo roští. Ani v umění se mu nedařilo a ješitný afalešný Řezníček cítil, jak mu mládí uniká mezi prsty jako syrovátka.

„Ženy obvykle nemají rády žádné umění, v žádném senevyznají a nemají žádné nadání... Neodvedou ani popsat, ani cítitlásku. Jediná Sapfó zasluhuje být z toho vyňata.“ Tolik Jean JacquesRousseau. Ano, komu se nedaří v umění, ať trhne řemenem od zvonce a aťmu narostou kozy. Tak soudí Osud a do těchto mezí odsuzuje uměleckéLevingstony. Konečně také spásný nápad pro dámy s nevyvinutým poprsím.Všechny, ke kterým příroda nebyla štědrou, věnujte se měsíc či dvapoezii nebo malířství, houbeles tam stejně zmůžete, ale zato ty určitépovyrostliny, jež Vám Osud nadělí..!

Řezníček vylezl z tramvaje, kde osudný řemen způsobilonu fatální změnu. Kozy náhle vypučelé mu vytlačily hromádku roští podpozlátkem a již za sebou cítil těžké supění inspektora veřejnéhopořádku, který ševelil a povykoval: „Babo, co si to dovolujete,nakradete roští a ještě je budete rozhazovat po dlažbě.“

Řezníček sklopila černé hluboké oči, zavrtěla se, takževypadla další otýpka, inspektor se pro ni sehnul, aby ji zadržel,předvedl a pokutoval, ale více než právě zatýkaná otýpka ho zaujalpodvazek Řezníčkův volně rozepnutý. „Apropos, madame, dovolím si tutodrobnůstku upevniti,“ zakvákal inspektor a už jel chundelatýma rukamapod zdobnou suknici. „Ano, můj malý bubikopfe,“ řekla Řezníček a koplaho kolenní čéškou do safiánového falešného chrupu. Jeden zub zůstal vkovové sponě a Řezníček prchala, protože safián je safián a střevíčkyze safiánu bývaly chloubou ševcovských poslankyň.

„Ahoj, Řezňajs, řekla mu na rohu děvka, „šel sizafilipínkovat, hezoune,“ neboť jí změna ještě nedošla. „Co za to,“řekla Řezníček. „Ňáký roští,“zavrčela Madlén, „potřebuju zatopit, děckařvou zimou a ty jsi roštím obloženej!“ „To se vr,“ řekla Řezníček abolestně zaúpěla, protože Madlén v domněnce, že vytahuje otýpky, dlouzea chamtivě mu kroutila bílým poprsím. „Šmarjá Józef, co to máš na těchdřevech na konci za červený bobule,“ podivila se Mařena a pak začalaječet jako nakousnutý pecen. „Pomóc, ženskej buzerant, Sapfó se na měsápe, jsem obětí královopolské lesbičky.“

Řezníček prchla i tentokrát a začala přemýšlet, zda byraději neměla jít do tramvaje trhnout řemenem, aby se vše vrátilo dopůvodního stavu, aby prostě byla mužským jako předtím, Řezníčkem, naněmž tolikrát spočinulo jiskrné dámské oko a žhavostí pohledu propálilomnohokrát košili. Řezníček vlezla do nejbližší šaliny a jala sevyzvánět. „Co zvoníte, bosorko,“ povykoval řidič, „nejste u prvníhopřijímání, ale v prostředku hromadné městské přepravy.“

„Zvoním za ztraceným mládím, zvoním proto, že ten životje tak umorousanej, zvoním proto, že mě nikdo nemá rád...“ bránila seŘezníček.

Nic naplat, vytahala si jen pravou ruku, takže kdybytím mužským byla, padlo by na ni ošklivé podezření, ale žena by přecetakových... chichi... nebyla schopna... cože? V tom však naše zrakysledují Řezníčka, jak si jde koupit do drogerie svíčku, tak přecejen... ne, ne, Pavle, zadrž, takhle se neshazuj, toto přece dělatnebudeš, vždyť jsi mladá a lepá... fuj, to jsme si oddechli, Řezníčekpokládá svíčku na koleje, schovává se za nejbližší buk a pozoruje, jakšalina uklouzla na vosku a nabila si držku... tady máš, šalino, za onurevoluční změnu v mém osobním životě.

P. S. Podle posledních zpráv se Řezníček spustila se supem a povila mu tři rozkošné ptáčky.


Publikováno v Divokém víně 5/1971
divokévíno