Paul Bowles: Burroughs v Tangeru

O rok později za mnou přišel, chtěl probrat nějaké detaily ve smlouvě na Feťáka, o níž tvrdil, že ho natáhli. Měl jsem paratyfus a moc jsem mu nepomohl. Přáteli jsme se stali až v zimě 1955-56 a začali jsme se navštěvovat. Jistěže mi o něm vyprávěli: jak ve svém pokoji v Medině střílí do zdi, a celý zbytek té legendy. Když jsem ho poznal, zjistil jsem, že tato legenda žije navzdory jemu a bez jeho přičinění. On sám na ni zcela kašlal.

Jeho život se zdál být zcela neuspořádaný, protože však věděl o svých sklonech k závislostem, podřídil se podvědomé vnitřní disciplíně, jež byla daleko přísnější než kterákoli jiná, kterou by si zvolil objektivně. Žil ve vlhké malé místnosti, jejíž jediné dveře vedly do zahrady hotelu Villa Muniriya. Jedna stěna, ta jeho střelnice, byla poďobaná od střel a posetá momentkami, které většinou nafotil při své cestě k pramenům Amazonky. Rád jsem poslouchal, když o téhle výpravě mluvil, a vždy jsem ho měl k tomu, aby mi o ní dlouze vyprávěl.

Tahle cesta byla také součástí oné dobrovolné disciplíny, jelikož jediným důvodem, proč se na ni vydal, byla snaha okusit účinky drogy yage, odvaru připravovaného tamějšími indiány. Bylo třeba jej požít na místě, jelikož jeho účinky po několika hodinách od přípravy mizí. Problém je v tom, že víc než kterákoli jiná droga je yage drogou skupinovou, dokáže totiž mezi těmi, kdo ji požijí, vyvolat duchovní telepatii a emoční empatii. Burroughs trval na tom, že za pomoci drogy mohl s indiány komunikovat, i když mu po ní bylo strašně zle.

V průběhu dvou let, kdy jsem se s Billem v Tangeru pravidelně scházel, konsumoval pouze kif, majoun a alkohol. Těchto tří látek však dokázal spořádat nesmírná množství. Na stole, pod ním i na podlaze měl hrozný nepořádek, změť stránek Nahého oběda, na němž neustále pracoval. Když z něj četl nahlas, náhodně (z libovolné stránky, která mu padla pod ruku), hrozně se chechtal, jelikož to byla hrozná sranda. Od předčítání klidně (papír držel stále v ruce) okamžitě přešel do ostrého výpadu proti té stránce života, jež inspirovala pasáž, kterou právě četl. Nejlepší na Billovi Burroughsovi je, že mu vše neustále dává smysl a je vždy vtipný - i v těch nejsžíravějších momentech. Ať ho zastihnete v libovolnou denní či noční hodinu, stále jede na plnou páru: právě se řehtá anebo se k tomu schyluje.

Všiml jsem si, že za jídlo utrácí daleko víc než většina nás, kteří v Tangeru žijeme. Možná má víc peněz - nevím - pravdou však je, že trvá na dobrém jídle. Je to součást jeho přesvědčení, že bude neustále žít tak, jak chce. (Gertrude Stein by to možná označila za nestřídmost, na něm však nejsou vidět ani sebemenší známky pocitu viny.) Dělá si vše po svém a užívá si dokonce i své nezdary. Nikdy jsem od něj neslyšel zmínku o zážitku, jenž by jej nějak trvale těšil. V hotelu Muniriya má Reichův orgonový box, v němž sedával na bobku a kouřil hašiš. Nejspíš si jej zbudoval sám. V pokoji měl malý vařič, na kterém si pekl hašišové koláčky. Byl na ně velice hrdý a rozdával je všem, kteří o ně projevili zájem.

V měsících, které zde v Tangeru Allen Ginsberg strávil, sedávali s Billem půlku noci a pouštěli se do nekonečných půtek o literatuře a estetice. Byl to vždy Bill, kdo napadal intelekt ze všech stran, což bylo nejspíš přesně to, co chtěl Allen slyšet. Samozřejmě že to stálo za slyšení i za vidění - Bill se klátil od jednoho konce pokoje ke druhému, vykřikoval něco svým kovbojským hlasem, stále si ukazováčkem a prostředníčkem míchal pití a pokuřoval ze dvou nebo tří cigaret s kifem, které hořely současně, ale ležely v různých popelnících, které navštěvoval na své cestě pokojem.

přeložil Josef Rauvolf