Paul Auster: Vnitřní život Martina Frosta

Z celé čtveřice filmů Paula Austera má tento zřejmě nejzajímavější historii. V roce 1999 dostal autor nabídku, aby natočil třicetiminutový příspěvek do dvanáctidílné řady krátkých filmů různých režisérů na téma „muži a ženy“. Nízkorozpočtová série nesla název Erotické povídky. Paul Auster se při psaní scénáře omezil pouze na dva herce a jedno místo – osamělý dům na venkově.

Fantastický příběh pojatý ve stylu Nathaniela Hawthornea vypráví o spisovateli Martinu Frostovi a dívce, která se jednoho rána záhadně objeví v jeho posteli jako jeho múza. Fantastický motiv ovšem překračuje meze tradice. Claire ztělesňuje příběh, který Martin píše, a s každou stránkou z ní vyprchává život, až s napsáním posledního slova zemře. Martin se dovtípí, co způsobil, rukopis spálí, a tak svou milenku zase oživí. Krátký film se nakonec nepodařilo natočit, Paul Auster ovšem cítil, že by měl látku rozepsat do podoby celovečerního snímku. Načrtl, jak bude děj po Claiřině vzkříšení pokračovat, a pustil se do psaní Knihy iluzí, kam upravenou kratší verzi scénáře začlenil.

Po dokončení Brooklynského panoptika si potřeboval odpočinout od psaní románů a vrátil se opět k Martinu Frostovi. Natáčelo se nakonec v Portugalsku, protože se filmu ujal portugalský producent Paulo Branco. Konkrétní místo ovšem není ve filmu patrné, prostředí působí zcela neutrálně, samotnému autorovi například připomíná severní Kalifornii. Totéž platí i o domě, kde se příběh odehrává; Paul Auster k tomu říká: „Chtěl jsem vytvořit prostředí jakoby mimo tento svět, místo, které by se mohlo nacházet kdekoli, kout jakoby vytržený z plynutí času. Děj se ostatně odehrává v Martinově hlavě a já ten dům, to nepatrné hájemství odloučené od zbytku světa, vybral proto, abych podtrhl to, že to celé probíhá v lidském nitru.“

Stejně jako u všech předchozích filmů i tentokrát Paul Auster pro své dílo jako zázrakem získal přímo hvězdnou hereckou sestavu. Ústřední pár, Martina Frosta a Claire Martinovou, ztvárňuje Irene Jacobová (známá např. z filmů Červená a Dvojí život Veroniky) a David Thewlis (který po pět či šest let předtím, než si v tomto filmu zahrál romanopisce, psal vlastní román). K obsazení vlastní dcery Sophie, která v závěru filmu vystupuje jako múza jiného spisovatele, Paul Auster uvádí: „Vím, že leckdo řekne, že jsem ji obsadil proto, že je to moje dcera, není to ale pravda. Lepší představitelka by se pro tu roli nenašla – tak dobrá osmnáctiletá herečka i zpěvačka v jedné osobě. Blahopřeji si, že jsem ji mohl uvést na plátno v samém začátku její dráhy, která vypadá velmi slibně. V téhle branži člověk samozřejmě nikdy neví, ale docela dobře se může stát, že zanedlouho ji veřejnost přestane vnímat jako mou dceru a naopak mě bude jmenovat až na druhém místě jako jejího otce.“

Nálada filmu se ustavičně pohybuje mezi humorem a vážným tónem, komické okamžiky se mísí s vypjatými nebo mysteriózními, chvílemi až mystickými scénami. Paul Auster vidí život jako směsici tragična a groteskna, absurdity a hlubokého smyslu, a tuto podvojnost žití zrcadlí i ve svém psaní – obdobně jako jeho nejoblíbenější autoři: Shakespeare, Cervantes, Dickens, Kafka, Beckett, kteří spojují světlo s tmou, neznámé se známým. Zvláštní příběh o muži, který píše příběh o muži, by tížil jako neúnosný balvan, kdyby ho neodlehčovaly humorné momenty. Divákovi se tak hojnou měrou dostává každého rozpoložení – skutečná lahůdka pro všechny milovníky filmů a mysterií.



přeložila Petra Kůsová