Paul Auster: Lulu na mostě

Když byl Paul Auster v průběhu výroby filmů Kouř a Vztek v roce 1995 dotázán „Teď když jste se nakazil filmařinou, máte chuť opět režírovat?“, odpověděl: „Ani bych neřekl.“ V té době už ale v hlavě nosil Lulu. Viděl ten námět jako film. Byl už ale filmařinou vysílený, a proto začal téma zpracovávat jako román, zjistil ovšem, že je to dramatická, nikoli narativní látka, že ji je třeba vidět, nikoli pouze číst. Proč? Dejme slovo autorovi: „Kvůli tomu kameni. Kvůli tomu filmu, který se v příběhu objevuje. Kvůli té snové skládance událostí.“ Příběh se neodvíjí lineárně, probíhá v několika rovinách naráz. Paul Auster vysvětluje: „Jedna rovina je velice prostá. Chlap dostane kulku do těla a v poslední hodině před smrti si vysní úplně jiný život. V jeho snu se promítá řada náhodných momentů, které ho provázejí těsně před střelbou a vzápětí po ní. Stěna pánských záchodků polepená fotografiemi ženských tváří – převážně filmových hvězd – a kus odmítky odpadlé ze stropu. Z těch podnětů všechno vyvěrá: kouzelný modrý kámen, mladá žena, do které se zamiluje, skutečnost, že je to herečka a získá roli ve filmu, název toho filmu, režisér toho filmu a tak dále. To je jeden způsob, jak lze ten příběh vnímat – rámec, dá se říct. Příběhem se vine množství nití, a než dospějete ke konci, jsou tak propletené, že nelze za jednu trhnout, aniž by se zašmodrchaly ostatní. Nejpodstatnější ovšem je, že v základu tkví velice cituplný příběh, historie hlubokých a mocných emocí. Není to žádná hádanka, žádný kód, který je třeba rozluštit, člověk to nemusí chápat rozumem, aby pocítil sílu emocí, moc kouzla.“ Paul Auster cituje výrok, který režisér Peter Brook pronesl v jednom rozhovoru pro New York Times: „V celém svém díle,“ říká Brook, „se snažím spojovat blízkost každodennosti se vzdáleností mýtu. Protože bez blízkosti se nelze dojmout a bez vzdálenosti nelze žasnout.“ Tato podvojnost je obsažena i v Lulu na mostě. Milostný motiv spojený s napětím se prolíná s obrazem toho, jak si muži vysnívají ženy. Paul Auster vysvětluje: „Lulu je nepopsaný list a muži si do ní promítají své touhy. Vysnívají si ji. Stejně jako si muži vysnívají ženy, které vidí na filmovém plátně. Hry o Lulu byly psány před vynálezem kinematografie, Lulu je ale filmová hvězda. Je to první filmová hvězda v dějinách.“ Když se Paul Auster pustil do psaní scénáře, do kterého zapojoval motivy z Wedekindových dvou her, Duch země a Pandořina skříňka, přičemž zachovával podstatu Wedekindových dialogů, ale aktualizoval jednotlivosti, prostředí apod., netušil ještě, že mu připadne i úkol režiséra. Původně se počítalo s tím, že se režie ujme Wim Wenders, který ovšem váhal, protože by to byl už jeho pátý či šestý film s filmem ve filmu a on nechtěl budit dojem, že dovede točit pouze filmy o filmech. Na režisérskou židli tedy usedl sám Paul Auster. I tentokrát se mu stejně jako u předchozích filmových opusů podařilo sehnat vynikající herce i skvělé spolupracovníky, a nebýt obav některých zúčastněných, tak si dr. Van Horna zahrál Salman Rushdie. Nakonec se této úlohy excelentně zhostil Willem Dafoe. Ústřední dvojici, Izzyho Maurera, jazzového saxofonistu, který dostane kulku do těla, a Celii Burnsovou, servírku, která získá roli Lulu ve filmu, ztvárňují Harvey Keitel a Mira Sorvinová. Řady tváří známých z předešlých dvou Austerových filmů rozšiřují nové objevy, za všechny jmenujme alespoň autorovu mimořádně nadanou dceru Sophii vystupující v úloze Sonii, desetileté dcerky filmového producenta Philipa Kleinmana. Paul Auster zvítězil nad silně omezeným rozpočtem a natočil nádherné, napínavé milostné mysterium, které dozajista zvítězí i u diváků.

Skript:

20. INTERIÉR: DEN. CELIIN BYT. KUCHYNĚ.

Z přehrávače tiše hraje Katmandu. CELIA sedí u stolu, na sobě má župan a pije kávu. Právě se probudila. Zazvoní telefon. CELIA se natáhne k aparátu (je připevněný ke stěně) a zvedne sluchátko.

CELIA
Prosím… (Poslouchá.) Kdo že? … To si děláte legraci… Nebudete tomu věřit, ale zrovna poslouchám vaše cédéčko… Jak se jmenuju? Jak mi můžete volat, když to nevíte? … Aha. Chápu… Celia Burnsová. (Poslouchá. Představí se zřetelněji.) Celia Burnsová. … No dobře. Jestli je to tak zásadní… Jasně… Západní pětadvacátá dvě stě padesát osm. První patro. … Jo jo. Tak zatím. (Vyjeveně zavěsí.)

21. INTERIÉR: DEN. CELIIN BYT. OBÝVACÍ POKOJ.

O hodinu později. CELIA v domácím oblečení otevírá dveře. Na prahu stojí IZZY s igelitovou taškou v levé ruce.

IZZY
(Zaváhá.) Celia?

Prohlíží si její obličej. Zatváří se zmateně – jako by ji odněkud znal.

CELIA
Tak jste to přece vy. Poznala jsem vás podle fotky. (IZZY vejde dovnitř a CELIA za ním zavře.) Když jste zavěsil, napadlo mě, že si ze mě někdo utahuje.

IZZY
To ani náhodou. Mám jen dotaz. Znáte Stanleyho Mara?

CELIA
(Zaraženě.) Stanleyho Mara?

IZZY
Přesně tak.

CELIA
Nezdá se mi.

IZZY
(Rozladěně.) Něco ke čtyřiceti. Podle vizáže manažer nebo právník. Nóbl kvádro. Kravaty si kupuje v Barney’s.

IZZY krůček po krůčku zatlačuje CELII do bytu. Rozčilení, nutkání přijít té věci na kloub, ho žene tak, že ji v podstatě nevnímá. Ji naopak jímá strach.

CELIA
(Couvá před ním.) Nevím. Možná. Jeden Stanley mě asi před rokem pozval na panáka. Příjmení mi neprozradil.

IZZY
(Silně podrážděně.) Možná? To znamená co? (Vytáhne z kapsy ubrousek s její adresou a telefonním číslem a napřáhne ho proti ní.) Tohleto je co? To je co, krucinál?

CELIA
(Prohlíží si ubrousek.) To jsem teda já nepsala. (Podívá se na IZZYHO.) Kde jste k tomu přišel?

IZZY
To měl u sebe. A vy mi tu hodláte tvrdit, že jste se s ním viděla jen jednou?

CELIA
Jestli oba mluvíme o tom jednom, tak rozhodně. Dělám v restauraci. Jednou večer jsem ho obsluhovala. Pozval mě na rande. Nudil mě. Vykládal akorát o penězích.

IZZY
(Napřáhne k ní igelitovou tašku tak prudce, že ji málem praští do obličeje.) A co tohleto? O tom samozřejmě taky nic nevíte.

CELIA
(Rozmrzele couvá; zvolna nabývá vrchu.) Nechápu, co mi to tu vykládáte. (Nadechnutí.) Podívejte, baví mě vaše muzika a mrzí mě, co vás potkalo, ale vyvádíte jako cvok. Jestli se hned neuklidníte, tak vás budu muset vyprovodit.

IZZY
(Sáhne do tašky, vytáhne černou krabičku a zdvihne ji do výšky.) Vy to vůbec nechápete.

Postaví krabičku na konferenční stolek, odklopí víčko, dvěma prsty vyndá kámen a ukáže jí ho.

CELIA
(Lhostejně, nechápavě.) To je co?

IZZY
To mi vysvětlete.

CELIA
(Směje se.) Já vám?

IZZY
Mar měl u sebe dvě věci. Ubrousek s vaším číslem – a tohle.

IZZY podá kámen CELII. CELIA ho prohlíží.

CELIA
Nezdá se, že by to stálo za řeč. Prostě šutr… normální šutr. (Vrátí kámen IZZYMU.)

IZZY
Já vím. Fakt to tak vypadá. (Nadechnutí.) Zatáhněte žaluzie.

CELIA
(Zaskočeně.) Cože?

IZZY
Potřebujeme tmu. (Položí kámen na konferenční stolek, zamíří k oknu a zatáhne žaluzie.) Čím víc, tím líp.

CELIA
Já si moc nedám poroučet.

IZZY
(Přejde k druhému oknu a taky zatáhne.) Tak mi tu radost udělejte. Já vás nekousnu. (Zatemní další okno.) Vůbec mě nezajímáte…

CELIA
(Čím dál nevrlejší.) To je vcelku evidentní.

IZZY
… ale tohle vám musím ukázat.

CELIA
(Rázně.) Pět minut. A pak ať už vás tu nevidím. Pochopil? Umím si najít lepší zábavu než se tu s váma natahovat.

IZZY
(Nebere ji na vědomí; stáhne poslední žaluzii.) Jasně. Tak zhasněte.

CELIA dojde ke dveřím, cvakne vypínačem a světlo pod stropem zhasne. Nastane šero.

IZZY
Sledujte.

Uplyne chvilka. Nic se neděje.

CELIA
(Cynicky.) Sleduju.

IZZY
(Netrpělivě.) Vydržte. Nic není hned.

Detail kamene na konferenčním stolku, v šeru se jen nejasně rýsuje. Pozvolna se rozsvěcuje, zaobluje se a září stejně modře jako předtím u IZZYHO doma.

Detail CELIINY tváře zalité modrým světlem. Užasle zírá.

CELIA
No to je síla.

IZZY
Vidíte?

CELIA
(Uhranutě.) No to je nádhera. Větší krásu jsem v životě neviděla.

IZZY
Mar se vám o tom nikdy nezmínil?

CELIA
(Stržená září, nechce se nechat rušit.) Psst!

Vykročí ke konferenčnímu stolku, kámen se vznáší kousek nad jeho deskou. Čím více se CELIA blíží, tím silněji září.

IZZY
(Poplašeně.) Co to děláte?

(Stojí u kamene a prohlíží si ho jako u vytržení.) Ticho.

IZZY
Nesahejte na něj!

CELIA
Proč ne?

IZZY
Protože… protože nevíme, co to vlastně je.

CELIA
Nešilte. Jasně že si na něj sáhnu. (Nadechnutí.) To si přece neodpustím.

Sedne si na gauč vedle stolku, předkloní se a přiloží ke kameni dlaně. Chvíli nehnutě sedí a soustředí se na dotek. Vzápětí se jí po tváři zvolna rozlije úsměv. Kámen jako by v ní vyvolal nenadálou blaženost. Uplyne další chvíle a CELIA se rozesměje – potichu, pro sebe, jako by se jí právě uvnitř vyjasnila nějaká zapeklitá záhada. V jejím smíchu se ozývá poznání, prozření.

IZZY
Jaký to je?

CELIA
(Nechce ten zážitek narušit – přesto ale zalaškuje.) To vám nepovím. (Nadechnutí, soustředěně vnímá kámen pod rukama.) Srabům tajemství nesděluju.

IZZY
(Trochu dotčeně.) Já akorát nechci dělat pitomosti.

CELIA
(Zvedne k němu hlavu, tvář má oživlou radostí.) Prosím vás. Ničeho se nebojte. Je to paráda. Fakt. Bezkonkurenční.

Opět se rozesměje v rozjaření z toho, co se s ní děje.

IZZY se zdráhavě doloudá ke gauči a sedne si vedle ní. Podezíravě si ji měří. CELIA k němu po chvilce napřáhne ruce s kamenem. IZZY konečně rozevře dlaň a CELIA mu do ní kámen vloží. IZZY se opře a drží kámen oběma rukama. Vzápětí se nervózně zasměje, zaskočí ho, co cítí.

CELIA
(Bedlivě ho pozoruje.) K neuvěření, co?

IZZY
(Poddá se tomu pocitu ještě víc.) Kristepane… (Po chvíli jí kámen zase vrátí. Dlouho je ticho. Upřeně si ji měří.) Člověk si připadá živější, co?

CELIA
No. (Nadechnutí. Zamyslí se. Zadívá se přímo před sebe.) Jakoby… spjatější.

IZZY
Spjatější s čím?

CELIA
To nevím. (Nadechnutí. Přemýšlí. Stále upírá oči před sebe.) Se sebou samým. Se stolkem. S podlahou. Se vzduchem v pokoji. Se vším, co nejsem já. (Další nadechnutí.) S tebou.

Nastane kratičká odmlka. CELIA podá kámen IZZYMU. IZZY ho chviličku podrží, než opět promluví. CELIA ho nespouští z očí.

IZZY
(Dívá se před sebe.) Když jsem se ráno probudil, tak jsem nevěděl, kdo jsi. Teď mám přitom pocit, že bych s tebou klidně byl až do konce života. I vlastní krk bych za tebe dal.

CELIA
(Děsí se.) Přestaň…

IZZY
Promiň. Říkám jen, jak to je. (Podá jí kámen. Další nadechnutí.)

CELIA
Víš co to znamená, dát za někoho život? (Dlouhé nadechnutí. Vzápětí promluví jakoby sama k sobě.) To není fér.

IZZY
Proč ne?

CELIA
Rozsviť. Prosím tě rozsviť.

Uplyne chvilka. IZZY vstane, dojde k nejbližšímu vypínači a rozsvítí. Místnost dostane svou normální podobu. Modrý kamen se vrátí do původního stavu. IZZY obchází pokoj a roztahuje žaluzie, CELIA zatím ukládá kámen do krabičky. IZZY ji bedlivě sleduje.

IZZY
Asi bych měl jít.

CELIA
Promiň.

IZZY
Přijdu zase zítra.

CELIA
Tak. Přijď zítra.

Něžně se na ni podívá. CELIA se na něj nerozhodně pousměje. Podá mu krabičku. IZZY si ji uloží do kapsy a pohladí CELII po tváři. CELIA mu zlehka políbí ruku.

Nato se IZZY otočí, zamíří ke dveřím a vyjde z bytu. CELIA dál sedí na gauči. Dívá se, jak se za IZZYM zavírají dveře.

Zvrátí hlavu, prohne krk přes oblou hranu opěradla, přikryje si rukama oči. Když je zase odtáhne, vidíme, že přemáhá slzy. Záběr zblízka.

Vstane, pere se s emocemi, s vypětím se drží, aby jim nepodlehla. Pustí se do úklidu – roztahuje naplno závěsy, upravuje žaluzie.

Náhle se bez rozmyslu rozběhne ke dveřím a vyrazí z bytu.

Přeložila Petra Kůsová