Orhan Pamuk: Svoboda psaní

Následující události se odehrály 25. dubna na inaugurační vzpomínkové přednášce PEN, Arthur Miller - Svoboda psaní (PEN Arthur Miller Freedom to Write Memorial Lecture).
 
V březnu roku 1985 jeli Arthur Miller a Harold Pinter společně do Istanbulu. V té době byli nejspíše dvěma nejznámějšími osobnostmi světového divadla, ale to, co je přivedlo do Istanbulu, nebyla bohužel žádná divadelní či literární událost, ale bezohledné omezování svobody projevu, které v té době v Turecku probíhalo, a množství autorů strádajících ve vězení. V roce 1980 došlo v Turecku k převratu a statisíce lidí skončily ve vězení. Spisovatelé byli samozřejmě jedněmi z nejvíce perzekuovaných.
 
Kdykoli jsem prohlížel novinové archívy a almanachy z té doby, musel jsem si připomenout, jaké to tenkrát bylo, a brzy jsem si vybavil scénu, která tuto éru pro většinu z nás charakterizovala: muži sedící v soudní síni, s oholenými hlavami, obklopeni četníky, mračící se nad vývojem jejich soudního řízení… Bylo mezi nimi mnoho spisovatelů a Miller s Pinterem přišli do Istanbulu, aby se setkali s nimi a jejich rodinami, nabídli jim pomoc a upozornili svět na jejich nesnáze. Jejich cesta zařídil PEN ve spolupráci s Helsinskou dohlížecí komisí. Šel jsem jim naproti na letiště, protože jsem měl být společně s jedním svým přítelem jejich průvodce.

Nebyl jsem na tuhle úlohu navržen proto, že jsem v té době neměl nic společného s politikou, ale protože jsem byl spisovatel a uměl plynně anglicky. Přijal jsem rád, nejen protože to byl způsob jak pomoci svým kolegům spisovatelům v nesnázích, ale hlavně proto, že to byla příležitost strávit pár dní ve společnosti dvou velkých autorů. Dohromady jsme navštívili malá zoufale zápasící vydavatelství, přecpané kanceláře novin a temné zaprášené centrály časopisů pohybujících se na pokraji krachu; chodili jsme od domu k domu, od restaurace k restauraci, a scházeli se s autory v potížích a jejich rodinami.
 
Předtím jsem se vždy pohyboval jen po okrajích politického světa, nikdy do něj nevstupujíc bez donucení, ale teď, když jsem naslouchal dusivým příběhům o útisku, krutosti a otevřeném zlu, jsem se cítil vtahován do tohoto světa skrze vinu – a také skrze pocit solidarity. Zároveň jsem však cítil stejně silnou touhu chránit se od toho všeho a nedělat v životě nic jiného než psát nádherné romány. Vzpomínám si, že jsme při cestách taxíkem skrz Istanbulskou dopravu s Millerem a Pinterem mluvili o pouličních prodavačích, vozících tažených koňmi, plakátech kin, o ženách s šátky a bez šátků, které jsou pro návštěvníky ze Západu vždycky tak zajímavé.
 
Nejživěji si však pamatuji jeden obraz: na jednom konci velmi dlouhého koridoru Istanbulského Hiltonu si něco vzrušeně šeptám se svým přítelem, zatímco na druhém konci se šeptání ve stínech se stejnou temnou intenzitou věnují i Miller s Pinterem. Tento obraz zůstal vryt do mé utrápené mysli asi kvůli tomu, že ilustroval hloubku rozdílnosti mezi naší komplikovanou historii a tou jejich, a přitom zároveň naznačoval, že vzájemná solidarita mezi spisovateli je možná.

Měl jsem stejný pocit společné hrdosti a sdílené hanby při každém dalším setkání – místnost za místností utrápených mužů kouřících jednu cigaretu za druhou. Věděl jsem to, protože tyto pocity byly občas vyjádřeny nahlas, a čas od času jsem je sám cítil nebo alespoň spatřil v gestech a výrazech ostatních.
 
Spisovatelé, myslitelé a novináři, se kterými jsme se setkávali, byli většinou levicové orientace a tak by se dalo říct, že jejich problémy většinou měly co do činění se svobodami důležitými pro západní liberální demokracie. Po dvaceti letech, když vidím, že se teď polovina z těchto lidí – nebo alespoň přibližně polovina, nemám přesná čísla – hlásí k nacionalismu, který je se západní demokracií v rozporu, jsem z toho samozřejmě smutný.

Moje zkušenosti průvodce, a další zkušenosti z pozdějších let, mě naučili něčemu, co všichni známe, ale co bych přesto rád při této příležitosti zdůraznil. Ve všech zemích je svoboda myšlenek a projevu univerzálním lidským právem. Tyto svobody, po kterých moderní člověk dychtí stejně jako po chlebu a vodě, by nikdy neměly být omezovány ať už z důvodů národního sentimentu, morální přecitlivělosti nebo – nejhůř ze všeho – z důvodů obchodních nebo vojenských. Jestliže mnoho národů mimo Západ trpí v hanbě chudobou, není to proto, že by měly svobodu projevu, ale protože jí nemají.
 
A ti co emigrují z těchto chudých zemí na západ nebo sever, aby unikli ekonomickému strádání a brutálnímu útisku, jsou potom – jak víme - dále týráni rasismem, se kterým se v bohatých zemích setkávají. Ano, musíme se mít na pozoru i před těmi, co očerňují imigranty a menšiny kvůli jejich víře, etnickým kořenům nebo útisku, kterým vlády jejich bývalých vlastí utlačují své vlastní občany.

Tím, že bychom měli respektovat lidství a víru menšin, však nechci naznačovat, že bychom měli v jejich prospěch omezovat svobodu projevu. Respektování práv náboženských nebo etnických menšin by nikdy nemělo být omluvou pro porušování svobody projevu. My spisovatelé bychom v tomhle ohledu nikdy neměli váhat, bez ohledu na to, jak „dobrou“ máme záminku.
 
Některým z nás vyhovuje západní styl života, jiní mají porozumění spíše pro lidi z východu, a někteří, jako já, se snaží mít svoje srdce otevřené pro obě strany tohohle trochu umělého rozdělení. Ale naše přirozená náklonnost a naše touha porozumět lidem, kteří nejsou jako my, by nikdy neměla stát v cestě našemu respektu pro lidská práva.

Vždy mám potíže vyjádřit své politické cítění v jasné, rozhodné a jednoznačné formě – cítím se přitom domýšlivě, jako kdybych říkal věci, které nejsou tak úplně pravda. Je to tím, že vím, že nemohu zredukovat svůj názor na svět do jednoho jediného pohledu, do jediného tvrzení – jsem přeci jenom spisovatel, člověk, jehož prací je identifikovat se se všemi svými postavami, a především s těmi zápornými.
 
Mít ve světě, ve kterém se z oběti útlaku najednou může stát jeden z tyranů, jednoznačný názor na povahu věcí a lidí je samo o sobě dost velký problém. Navíc věřím, že většina z nás je schopná chovat v mysli najednou takovéto navzájem si protiřečící názory, v duchu dobré vůle a s těmi nejlepšími úmysly. Radost z psaní románů pochází právě ze zkoumání tohoto podivného nového zvyku lidí neustále vyvracet vlastní názory.
 
Právě proto, že naše moderní mysli jsou tak nejisté, je nutnost svobody projevu tak důležitá:potřebujeme ji, abychom porozuměli sami sobě, našim nezřetelným protichůdným myšlenkám, a také pýše a hanbě, o kterých jsme mluvil předtím.

Nechte mne vypovědět ještě jeden příběh, který by mohl vrhnout trochu světla na hanbu a pýchu, kterou jsem cítil před dvaceti lety při provádění Millera a Pintera Istanbulem. Během deseti let po jejich návštěvě mě série náhod, vedených dobrými úmysly, hněvem, vinou a osobní záští, přiměla učinit několik veřejných prohlášení na téma svobody projevu – prohlášení, které nijak nesouvisely s mými romány – a zanedlouho se ze mě stala daleko významnější politická osobnost, než jsem kdy vůbec zamýšlel.
 
Bylo to přibližně v této době, kdy autor zprávy pro OSN o svobodě projevu v mé části světa – postarší indický gentleman – přišel do Istanbulu a vyhledal mě. Stalo se, že i my jsme se sešli v hotelu Hilton. Ještě než jsme se usadili ke stolu, mi tento indický gentleman položil otázku, která mi dodnes zní v hlavě: „Pane Pamuku, o jakých věcech, které se dějí ve vaší zemi, byste rád mluvil ve vašich románech, ale vyhýbáte se jim kvůli oficiálním zákazům?“

Následovalo dlouhé ticho. Zaskočený jeho otázkou jsem přemýšlel a přemýšlel. Ponořil jsem se dostojevského úzkostného sebe-zpovídání. Na co se tento muž z Organizace spojených národů samozřejmě chtěl zeptat, bylo: „Vzhledem k vašim národním tabu, zákazům a útisku, co se ve vaší zemi děje skrytého pod povrchem?“
 
Jenže protože se zeptal horlivého mladého spisovatele sedícího naproti němu– nejspíše ze slušnosti – aby promyslel dotaz ve vztahu k jeho vlastním románům, vzal jsem ve své nezkušenosti jeho otázku doslova. V Turecku bylo před deseti lety mnohem více témat držených pod pokličkou zákonem a utiskující státní politikou, než jich tam je dnes, ale jak jsem je jedno po druhém probíral, nenapadlo mě žádné, o kterém bych chtěl psát „ve svých románech“.
 
Přesto jsem si však uvědomoval, že kdybych odpověděl, že „se neděje nic, čím bych se chtěl ve svých knihách zabývat,“ udělal bych špatný dojem. A to jen kvůli tomu, že jsem sice už tehdy často a otevřeně mluvil o všech těchto nebezpečných tématech, jenže mimo mé romány. Kromě toho jsem často uvažoval o tom, že použiji některé z těchto témat ve svých románech jen kvůli tomu, že jsou zakázané. Jak mi tohle všechno procházelo hlavou, najednou jsem se začal cítit svým mlčením zahanben a utvrdil jsem se v přesvědčení, že svoboda projevu odvozuje své kořeny z pýchy a je v zásadě výrazem lidské důstojnosti.

Osobně jsem znal spisovatele, kteří psali o zakázaných tématech čistě jen proto, že byla zakázaná. Myslím, že sám nejsem jiný. A to z toho důvodu, že pokud nějaký jiný autor v jiném domě není svobodný, potom není svobodný žádný autor. Tohle je duch, který formuje solidaritu PENu, solidaritu spisovatelů celého světa.

Někdy mně, nebo mně podobným, přátelé zcela správně říkají: „Neměl jsi to podat právě takhle; kdybys to zformuloval jen trochu jinak, ne tak útočně, nemusel bys teď mít takové potíže.“ Jenže formulovat slova tak, aby byla pro každého v utiskované kultuře přijatelná, a stát se v téhle dovednosti zběhlým, je trochu jako pašování zakázaného zboží přes hranice a jako takové je ostudné a degradující.

Tématem letošního PEN festivalu je rozum a víra. Vylíčil jsem všechny tyto příběhy, abych poukázal na jedinou pravdu – že potěšení z práva říkat si cokoliv chceme, je nerozlučně spjato s lidskou důstojností. Zeptejme se teď sami sebe, jak „rozumné“ je špinit kultury a náboženství nebo, trochu více k věci, nemilosrdně bombardovat země ve jménu demokracie a svobody projevu.

Můj kousek světa není po všem tom zabíjení o nic více demokratický. Ve válce v Iráku nepřineslo tyranizování a nemilosrdné vyvraždění téměř statisíce lidí ani mír, ani demokracii. Naopak, vyvolaly ohromnou nacionalistickou zášť namířenou proti Západu. Věci jsou teď daleko složitější pro menšiny, bojující na Středním východě za demokracii a sekularismus. Tato barbarská krutá válka je ostudou Ameriky a celého Západu. Organizace jako PEN a spisovatelé jako Harold Pinter a Arthur Miller jsou jeho pýchou.

 
přeložil Dominik Malý