Orhan Pamuk: Proč píšu

Píšu, protože mám bytostnou potřebu psát! Píšu, protože neumím dělat normální práci jako jiní lidé. Píšu, protože chci číst takové knížky, jaké píšu. Píšu, protože mám zlost na vás všechny, zlost na celý svět. Píšu, protože mě strašně baví celý den sedět v pokoji a psát. Píšu, protože se na skutečném životě můžu podílet jedině tak, že ho budu měnit. Píšu, protože chci, aby ostatní, všichni na světě, věděli, jaký život jsme vedli a vedeme dál v Istanbulu v Turecku. Píšu, protože mi voní papír, pero a inkoust. Píšu, protože v literaturu, v umění románu věřím víc než v cokoli jiného. Píšu, protože je to zvyk, vášeň. Píšu, protože se bojím, že se na mě zapomene. Píšu, protože mi dělá dobře sláva a zájem, který s sebou psaní nese. Píšu, abych byl sám. Možná píšu v naději, že pochopím, proč mám tak hrozný vztek na vás všechny, tak hrozný vztek na celý svět. Píšu, protože mě těší, když mě čtou. Píšu, protože jakmile začnu román, esej, stránku, chci to dokončit. Píšu, protože to ode mě všichni očekávají. Píšu, protože dětinsky věřím v nesmrtelnost knihoven a v to, jak mé knihy stojí na polici. Píšu, protože je vzrušující proměňovat veškeré krásy a poklady života ve slova. Píšu, ne abych vyprávěl, ale abych skládal příběh. Píšu, protože chci uniknout předtuše, že existuje místo, kam musím, ale – přesně jako ve snu – kam se nemůžu tak úplně dostat. Píšu, protože jsem nikdy nedokázal být šťastný. Píšu, abych dosáhl štěstí.

(Úryvek z projevu Otcův kufr, který Orhan Pamuk pronesl při převzetí Nobelovy ceny za literaturu. Česky vyšlo v Labyrint revue č. 23-24 v lednu 2009.)