Okouzlující chlapec John Wray

Joana Radzyner: Proč jste se coby rodilý Američan ve svém prvním románu pustil do meziválečných, nacistických dějin?

John Wray: Rakouská větev mojí rodiny má pro historii slabost. Zejména můj vídeňský strýc, který stavěl tamní metro. Díky svým rešerším jsem se mnohé dozvěděl. Uvědomil jsem si, jak protichůdné dějiny umějí být. Stačí si přečíst tři libovolné knihy o anšlusu – nalezneme v nich tři různé způsoby, jak fakta popsat. Pro spisovatele je úžasné zjistit, že historie není vytesána do granitu. Spíš se ukazuje, že existuje velký prostor pro interpretaci a dokonce zde je i prostor pro libovolné inovace. Tuto volnost jsem využil. Nebylo mi proto divné, když jsem mezi obyvatele Friesachu – města odkud pochází moje matka a kde jsem prožil krásné dětství – přidal nacisty.

Jak byl Váš román ve Spojených státech přijat?

Kritici byli omámení, knížka se ale vůbec neprodávala! Došel jsem k poznání, že na průměrného amerického čtenáře termín „anšlus“ nezapůsobí a není to pro začátek zrovna nejvhodnější téma.

Pak jste se na sedm let odmlčel...

Bylo to těžké období. Vydavatel za vámi nestojí, máte potíže s redaktorkou. Postupem času se člověk obrní a frustrace a deprese zmizí. Jsem přece člověk, který miluje život!

Román Lowboy jste psal šest let. Jak jste svou práci financoval?

Půjčil jsem si peníze, ale naštěstí jsem jich moc nepotřeboval. Nosil jsem oblečení ze sekáče a místo na Manhattanu jsem žil v Brooklynu, kde je vše výrazně levnější. Mou jedinou slabostí bylo to, že jsem rád jedl venku. Peníze pátý rok došly. Tak jsem začal s novinařinou a měl štěstí. V Amerických časopisech rádi najímají spisovatele na novinářské posty. Tohle míchání je ale nebezpečné. Když je člověk spisovatelem, nechává se častěji unést, chce něco nového vytvořit. A navíc mi na žurnalistice vadilo, že když už vyšla pravda na světlo, nebyl k dispozici žádný respondent, který by otevřeně mluvil. Musel jsem mnohdy sám se sebou bojovat, abych do tématu autorsky nevstoupil.

S Lowboyem jste dokázal prorazit i v zahraničí. Jde o příběh schizofrenního mladíka v newyorském metru. Jde o sexy téma?

Lidé nechtějí slyšet o mentálních chorobách. Schizofrenie jim způsobuje úzkost. Duševní nemoci jsou zvláštně fascinující. Když schizofrenika potkáte, získáte dojem, že dojde k nějakému skandálu. Je nutné si uvědomit, že v New Yorku je skutečně hodně duševně nemocných a není těžké se s nimi potkat. Seznámil jsem se z mnohými z nich. Díky bohu byli ochotní mluvit, protože jsou velmi osamocení. Duševní nemoci jsou fascinující téma, které v minulosti přece každého mátlo. Objektivní pohled na realitu – to je mýtus. I když musím přiznat, že příjemný.

Netrvalo dlouho a začal jste patřit ke kulturnímu establishmentu. Máte pocit, že se to konečně podařilo?

Celá ta situace mi přijde úsměvná. Uvnitř jsem se nezměnil. Ani kontext není jiný, přestože se teď ve společnosti objevuji jako důvěryhodná osobnost. Včera jsem tady v Praze pózoval se světově známým básníkem a držitelem Nobelovy ceny. Najednou jsem si uvědomil, že do tohoto uměle nakresleného kruhu nezapadám...

(John Wray prorazil až třetí knihou. Napsal intimní studii schizofrenie. Kniha Lowboy vypráví o šestnáctiletém chlapci, který po vysazení léků bloumá po newyorském metru. Nyní pracuje Wray na svém čtvrtém románu. Zatím neví, jak ho pojmenuje a kdy bude hotový. Je ale jasné, že příběh jeho rodiny, která má kořeny v dnešních Čechách, bude hrát ústřední roli.)

přeložil Tomáš Rákos (převzato z www.zeitzug.com)
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha