...

Nebe a zákon

Festivalu spisovatelů šéfuje od počátku Michael March. Rodák z New Yorku, aktivní účastník dramatických společenských a kulturních pohybů v druhé půli šedesátých let. Od sedmdesátých let Američan v Londýně, po roce 1989 v Praze. V Anglii si v menším vyzkoušel, co pak rozjel v Čechách naplno: Jaké to je, organizovat autorská čtení – nejdřív autorů z východního bloku, po pádu železné opony pak z celého světa. Jmenný seznam hostů Festivalu spisovatelů je obdivuhodný: Salman Rushdie, Harold Pinter, Yves Bonnefoy, Michael Cunningham, Jorge Semprún, Margaret Atwoodová, Paul Auster, Fernando Arrabal, Juan Goytisolo, Michel Houellebecq, Alain Robbe-Grillet; předloni John Maxwell Coetzee nebo Chuck Palahniuk, loni pak Robert Menasse. Desetkrát nobelista, sedm držitelů Bookerovy ceny, osmkrát Pulitzer. To hravě stačí na solidní hvězdné nebe nad hlavou.

Marchovi jde ale taky o „mravní zákon“, a nejen v něm. Dává každému ročníku dramatické, provokativní téma. Jednou Dostojevskij, jindy dada, Beckett, Burroughs. Bere literaturu, a to nejen prózu, poezii a esejistiku, ale i divadlo nebo komiks, jako nástroj revoluce, jako možný způsob jak změnit svět – samozřejmě k lepšímu. Ostatně i proto je hlavním formátem veletrhu diskuse, živá výměna myšlenek, až potom komornější, ztišené autorské čtení. Mluví (anebo čte) se tu o všem, co aktuálně hýbe světem: od náboženské hysterie po dekadenci Západu. Literatura tu přirozeně vystupuje ze své ulity a komentuje kulturu, společnost, politiku, a jak tu současnou, tak tu minulou, z níž současnost vyrostla.

...

Koupel ve špíně

Pokud loňské téma („A příště už oheň“) avizovalo, že letos bude hořet, pak minimálně jeden silný plamen zhasl ještě před začátkem. Omluvil se Seymour Hersh, legenda americké investigativní žurnalistiky, spojený především s deníkem The New York Times – a s většinou velkých kauz, které zatřásly Amerikou v posledním půlstoletí, od Kennedyho a Vietnamu přes studenou válku a Watergate po Irák a Sýrii. Hersh ale o cestu do Čech stojí: pokud mu dovolí zdravotní stav, přijede v listopadu, jako postskriptum letošního ročníku.

Jedničkou je tedy jasně Welsh. Jeho Pražané (a nejen ti) mu jistě rozumějí: v češtině má většinu položek ze své bibliografie, celkem třináct titulů, naposledy román Umělec na ostří nože, z jehož obálky se na nás šklebí starý známý Begbie z Trainspottingu. Welsh je spisovatel ulice: syrovými tématy, syrovým stylem, syrovým jazykem. Sleduje rub toho, co dal Anglii thatcherismus osmdesátých let: bídu, zoufalství, nihilismus. A hlavně mladé generace. Ovšem tím, že o jejích reprezentantech píše, a většinou s třeskutým humorem, je zároveň láká, aby si o sobě přečetli. Po koupeli ve vlastní špíně budou možná čistší.

A další hosté festivalu? V češtině jsou – samozřejmě kromě domácích, které letos zastupují Petr Hruška a Iva Pekárková, potažmo Čechoameričan Mark Slouka – k mání už jen tři: loňský držitel Pulitzera Američan Colson Whitehead (jeho próza Podzemní železnice právě vyšla v brněnské Jotě), čínský básník Jidi Majia (sbírku Slova v plamenech vydal předloni Dauphin) a Kiran Desaiová z Indie, jejíž román Dědictví ztráty, vyznamenaný Bookerovou cenou, uvedl na český trh v roce 2008 Odeon. Zbývající (Abolghasem Esmailpour z Íránu, Ana Luísa Amaralová z Portugalska a Cletus Nelson Nwadike ze Švédska) zatím to štěstí promluvit česky neměli. Ale i tohle je na Marchově Festivalu spisovatelů obdivuhodné: Zve autory odevšad, ty nejslavnější, slavné i ty, kteří na globální úspěch zatím nedosáhli. Chce pestrost horizontální i vertikální, co největší myšlenkové bohatství. Čtvrtstoletí se mu to dařilo. Není důvod, proč by to mělo být letos jinak.

...

...

@Radim Kopáč