O praktikách tajné policie

Každá cesta do Rumunska je pro mě zároveň cestou do jiného času, v němž jsem si nikdy nebyla jistá, které události mého života se odehrávají samovolně a které jsou předem zinscenovány. Proto jsem v každém svém veřejném prohlášení žádala, aby mi bylo umožněno nahlédnout do tajných spisů, které o mně policie vedla, nikdy se tak ale nestalo. Zato je zřejmé, že tajná policie mě i nadále sleduje.

Letos na jaře jsem na pozvání NEC (New European College) navštívila Bukurešť. Den po příjezdu jsem se rozhodla jít s jedním přítelem na večeři. Domluvili jsme se telefonicky, že v šest hodin večer mě přijde vyzvednout do hotelu. Když přicházel k hotelu, všiml si, že jej sleduje nějaký muž, a když pak požádal v recepci, aby mě zavolali, bylo mu řečeno, že musí napřed vyplnit návštěvní formulář. Podobné praktiky nezažil ani za Ceausescua.

Jestliže policie předem věděla, kdy a kde sledovat mého přítele, bylo jasné, že museli náš telefonní hovor odposlouchávat. Ceausescuova tajná policie Securitate nikdy nebyla zrušena, pouze přejmenována: dnes je to SRI (Rumunská informační služba). Z jejich vlastních údajů je známo, že čtyřicet procent zaměstnanců pochází z bývalé Securitate. Skutečné procento bude pravděpodobně ještě vyšší.

Teprve letos na jaře získala skupina badatelů tajné spisy, které si policie vedla na rumunsko-německé autory zařazené do skupiny „Aktionsgruppe Banat“. Našla jsem tam i svůj spis pod jménem Cristina. Tři svazky, 914 stránek. Údajně byl založen 8. března 1983 – přestože obsahuje i dokumenty z předcházejících let. Důvodem k založení spisu bylo: „Tendenční zkreslování skutečného stavu společnosti v zemi, zejména na venkově“ v mé knize Nížiny, což údajně prokazují rozbory textu provedené policejními agenty. Jako další argument je uváděn fakt, že patřím ke „kruhu německy píšících básníků“, kteří jsou známi „svými nepřátelskými názory“.

Ve spisu chybí tři roky, kdy jsem pracovala jako překladatelka v továrně na traktory Tehnometal. Překládala jsem návody k obsluze strojů dovážených z NDR, Rakouska a Švýcarska. Třetí rok bylo v továrně zřízeno „zvláštní oddělení“. Abych zde mohla nadále pracovat, pozval mě dvakrát k pohovoru důstojník tajné policie Stana. Podruhé se se mnou rozloučil slovy: „Dejte si pozor, jednou vás utopíme v řece.“ Jednoho dne jsem přišla do práce a našla svoje slovníky před dveřmi do kanceláře na podlaze. Moje místo dostal nový inženýr a já jsem nesměla do kanceláře vůbec vstoupit. Domů jsem odejít nemohla, protože by to bylo důvodem k okamžité výpovědi. Neměla jsem ani svůj stůl ani židli. Dva dny jsem vzdorovala a seděla osm hodin se svými slovníky na betonovém schodišti mezi přízemím a prvním patrem, kde jsem se snažila překládat, aby mě nikdo nemohl osočit, že nepracuji. Ostatní zaměstnanci chodili mlčky kolem mne. Jen moje přítelkyně Jenny, také inženýrka, věděla, co se děje. Chodily jsme spolu z práce a já jsem se jí se vším svěřovala. Přišla za mnou o polední přestávce a sedla si ke mně na schody. Snědly jsme si oběd, jako dříve v kanceláři. Z reproduktorů na dvoře se linuly dělnické písně opěvující krásný život v naší zemi. Třetí den jsem mi Jenny vyklidila kousek místa u svého stolu. Pátý den ráno na mě čekala před kanceláří. „Nesmím tě pustit dovnitř. Představ si, že moji kolegové tvrdí, že jsi špiónka.“ Tímto způsobem mě chtěli donutit, abych se vzdala. Počátkem oné bouřlivé doby mi zemřel otec. Ztrácela jsem půdu pod nohama, a abych se ujistila o své existenci, začala jsem psát o svém životě – tehdy vznikly moje povídky vydané v knize Nížiny.

Vědomí, že mě pokládají za agentku právě proto, že jsem se jí odmítla stát, bylo horší než všechno jejich přemlouvání a vyhrožování smrtí. Pomlouvali mě právě ti, které jsem chránila tím, že jsem odmítla na ně donášet. Na vyhrožování smrtí si člověk zvykne. Patří to k životu, který je nám dán. Pomluvy mě ale připravovaly o duši.

Nedokážu říct, jak dlouho tenhle stav trval. Připadalo mi to nekonečné, i když to pravděpodobně bylo jen několik týdnů. Nakonec mě z práce prostě vyhodili. O tom všem je v mém spise jen jedna věta, rukou psaná poznámka na okraji protokolu z odposlechu. Později jsem o svých potížích vyprávěla doma a vyložila si je jako snahu mě naverbovat. Poznámka poručíka Padurariua zní: „Je to pravda.“

Přišly výslechy. A obviňování: že si nehledám práci, že se živím prostitucí, obchodem na černém trhu, že jsem „příživnice“. Uváděli jména, která jsem nikdy v životě neslyšela. Mluvili o špionáži pro BND (Tajnou službu Spolkové republiky Německo), protože jsem se přátelila s knihovnicí v Goethe-Institutu a překladatelkou na německém velvyslanectví. Hodiny a hodiny nesmyslných výčitek. Ale nejen to. Nemuseli mě ani předvolávat, prostě mě sebrali na ulici. Šla jsem například ke kadeřnici a zničehonic mě policista zatáhl úzkými kovovými dveřmi do suterénu jakéhosi činžáku. Legitimoval mě a pak řekl: „Vidíš, ty děvko, teď se znovu setkáváme.“ Nikdy dřív jsem ho neviděla. Tvrdil, že jsem se vyspala s osmi arabskými studenty, kteří mi platili punčochami a kosmetikou. Žádného arabského studenta jsem osobně neznala. Když jsem mu to řekla, prohlásil: „Když budu chtít, přivedu si třeba dvacet Arabů, kteří to dosvědčí. Uvidíš, jaký z toho bude parádní proces!“ Zas a znovu házel můj průkaz totožnosti na zem a já jsem ho musela pokaždé znovu zvednout. Udělal to snad třicetkrát nebo čtyřicetkrát, a když jsem nebyla dost rychlá, začal mě kopat do zadku. Zpoza dveří za stolem jsem slyšela nářek nějaké ženy. Mučí ji a znásilňují, snad je to jen magnetofonová nahrávka, doufala jsem v duchu. Donutili mě sníst osm natvrdo vařených vajec se zelenou cibulí a hrubou solí. S námahou jsem je pozřela. Nakonec ten hubený chlapík otevřel kovové dveře, vyhodil můj průkaz ven a vykopl mě za ním. Upadla jsem obličejem do trávy vedle křoví. Ležela jsem a zvracela. Jako v transu jsem zvedla svůj průkaz a šla domů. Když vás sebrali na ulici, bylo to horší a děsivější, než když jste dostali předvolání. Nikdo nevěděl, kde jste. Člověk se mohl prostě ztratit a už se nikdy neobjevil, anebo, jak mi také vyhrožovali, po čase našli v řece jeho utonulé tělo. Závěr zněl: sebevražda. V mém spise nejsou žádné záznamy o výsleších, o předvoláních, ani o tom, že by mě jen tak sebrali na ulici.

Agenti tajné policie chodili do našeho bytu, když jsme nebyli doma, kdykoli se jim zlíbilo. Často po sobě záměrně zanechávali stopy, nedopalky cigaret, obrazy sundané ze zdí a položené na posteli, posunuté židle. Při každém jídle vás napadalo, že by mohlo být otrávené. O psychickém teroru není ve spisech ani slovo. Rovněž tu není ani zmínka o návštěvě novináře Rolfa Michaelise z německého týdeníku Die Zeit. Po vydání Nížin se mnou chtěl udělat rozhovor. Oznámil nám svůj příjezd telegramem a byl přesvědčen, že mě zastihne doma. Jenže jeho telegram byl zadržen tajnou policií a já jsem se svých tehdejším manželem Richardem Wagnerem v té době odjela na několik dní k jeho rodičům na venkov. Michaelis celé dva dny marně zvonil u našeho bytu. Druhého dne se na něj vrhli tři muži, kteří se tu skrývali, a brutálně jej zbili. Zlomili mu palce na obou nohou. Bydleli jsme v pátém patře a kvůli nedostatku elektřiny nejezdil výtah. Michaelis se musel po čtyřech plazit potmě po schodech dolů a ven z domu na ulici. Jeho telegram také v mém spise není, i když je tam celá řada zadržených dopisů z ciziny. Podle záznamů v mém spise se jeho návštěva nikdy neuskutečnila. Tyto vynechávky svědčí mimo jiné o tom, že tajná služba záměrně nezaznamenávala činy svých vlastních lidí, aby nikdo nemohl být volán k odpovědnosti – dali si záležet na tom, aby po svržení Ceausescua získala Securitate obraz abstraktního monstra bez konkrétních viníků.

Michaelis se nás snažil „chránit“ a o tom, jak byl napaden, napsal, až když jsme z Rumunska emigrovali. Ze spisů je mi jasné, že to byla chyba. Mlčení nám nepomáhalo, chránit nás mohlo jen zveřejnění pravdy na západě. Ze svého spisu jsem se také dozvěděla, že na mě tajná policie připravovala zcela surrealistický trestní proces za údajnou „špionáž pro západoněmeckou rozvědku“. Jedině díky ohlasu mých knih a udělení literárních cen v Německu nebyl tento plán realizován a já jsem nebyla zatčena.

Michaelis nám nemohl před svou návštěvou zatelefonovat, protože jsme neměli telefon. V Rumunsku se na přidělení telefonní linky čekalo celé roky. Nám ji nicméně nabídli, aniž bychom o telefon žádali. Odmítli jsme, protože jsme samozřejmě věděli, že v našem malém bytě by byl telefon nejvýhodnějším způsobem, jak nás odposlouchávat. Když jsme přišli na návštěvu k přátelům, kteří měli telefon, okamžitě jsme strčili přístroj do ledničky a pustili gramofon. Odmítnutí telefonu nám stejně nebylo moc platné, protože dobrá polovina zpráv v mém spise obsahuje záznamy odposlechů z našeho bytu.  

Jedním z našich nejbližších přátel byl Roland Kirsch. Bydlel jen kousek za rohem a chodil k nám téměř denně. Pracoval jako inženýr na jatkách, zachycoval na fotografiích každodenní šedivý život a psal krátké prózy. V roce 1996 vyšla v Německu jeho kniha Sen měsíční kočky. Byla vydána posmrtně, protože v květnu 1989 našli Kirsche v jeho bytě oběšeného. Sousedé říkali, že večer předtím byly z jeho bytu slyšet hlučné hlasy. Nevěřím, že spáchal sebevraždu. V Rumunsku trvá několik dní, než před pohřbem vyběháte na všech úřadech nezbytné formality. V případě sebevraždy se povinně provádí pitva. Rolandovi rodiče však dostali všechny papíry během jediného dne. Jejich syn byl pohřben v rychlosti a bez pitvy. A v tlusté obálce obsahující protokoly z našeho odposlouchávání není zaznamenána ani jedna návštěva Rolanda Kirsche. Jeho jméno je vymazáno, jeho osoba jako by nikdy nebyla existovala.

Alespoň na jednu otázku mi dala moje složka odpověď. Rok po mém odchodu z Rumunska v roce 1987 mě přijela Jenny navštívit do Berlína. Od té doby, co mi dělali potíže v továrně, se stala mou nejbližší přítelkyní. I po mém propuštění z práce jsme se vídaly skoro denně. Když jsem se jí ale ve své berlínské kuchyni podívala do pasu a viděla tam víza i do Francie a Řecka, řekla jsem jí do očí: „Takový pas nedávají jen tak pro nic za nic. Co za to chtěli?“ Jenny měla rakovinu – je už dávno mrtvá. Řekla mi, že dostala za úkol prohledat náš byt a zjistit naše každodenní zvyky. Kdy vstáváme a kdy chodíme spát, kam chodíme nakupovat a co kupujeme. Slíbila nám, že až se vrátí do Rumunska, řekne jim jenom to, co si společně domluvíme. Bydlela u nás a chtěla zůstat celý měsíc. Jenže každým dnem moje nedůvěra rostla. Po několika dnech jsem prohledala její kufr a našla telefonní číslo na Rumunské velvyslanectví a kopii klíče od našeho bytu. Od té doby jsem žila s podezřením, že pravděpodobně na mě donášela i během našeho přátelství, které se mnou navázala jen proto, že to dostala za úkol. V velkou radostí jsem ze své složky zjistila, že náš vztah vznikl sám od sebe, nikoli na příkaz tajné policie, a Jenny na mě začala donášet až po mém odchodu ze země. Člověk je vděčný za taková drobná milosrdenství; hledá ve všem tom jedu ty neotrávené kousky, i když jsou sebemenší. Dnes jsem téměř šťastná, že mi můj spis ukázal pravou povahu našich vzájemných citů.

Poté, co v Německu vyšla moje kniha Nížiny a já jsem začala dostávat ze zahraničí první pozvání, jsem nesměla vycestovat. Po čase jsem ale začala být zvána i na slavnostní předání různých cen, a tehdy změnila tajná policie taktiku. V říjnu 1984 jsem konečně směla odjet, nicméně záměry tajné policie byly zákeřné: moje vycestování mělo být známkou toho, že mi režim poskytuje výhody, a zároveň jsem měla být na západě vnímána jako agentka. Tajná policie vytrvale obě tyto spekulace podporovala, zejména pokud jde o mou „spolupráci“. Do Německa byli vysláni agenti, kteří mě měli pošpinit. Záznam z 1. července 1985 s upokojením konstatuje: „V důsledku několika cest do zahraničí vzniklo mezi některými herci Německého státního divadla v Temešváru podezření, že Cristina je agentkou rumunské Securitate.“

Po mé emigraci snahy „kompromitovat a izolovat“ mě ještě zesílily. „Nota de analiza“ z března 1989 zaznamenává: „Za účelem jejího kompromitování hodláme spolupracovat s Oddělením D (dezinformace), vydávat v zahraničí články a rozesílat texty – které jako by vznikly v německém exilu – do různých vlivných kruhů v Německu.“

V mém spisu jsou uvedeny záznamy - jako bych byla dvě rozdílné osoby. Jedna se jmenuje Cristina, která je nepřítelem státu a proti které je nutno bojovat. Zároveň však tuto Cristinu má kompromitovat jiná, podvržená osobnost, smyšlená dezinformačním oddělením tajné policie, ve snaze do nejvíce mi uškodit – je věrnou členkou komunistické strany, ničeho se neštítící agentkou. Celý život jsem musela žít s touhle falešnou dvojnicí. Neposílali ji prostě v mých stopách, ona šla dokonce přede mnou. Já jsem vždycky psala proti rumunskému diktátorskému režimu, ale moje falešná dvojnice si dodnes žije svým vlastním životem. Stala se na mně nezávislá. I když diktatura je už dvacet let mrtvá, duch mé dvojnice žije. Jak dlouho ještě?

Poprvé otištěno v Die Zeit. Plné znění na signandsight.com

převzal The Guardian 10. října 2009

přeložila Zuzana Mayerová

na webu Festivalu spisovatelů Praha publikováno 16. října 2009