O naději a paměti

Bahaa Taher je často označován za „státnického stařešinu“ současné arabské literatury. Jeden z nejčtenějších romanopisců arabského světa, skvělý vypravěč, oceňovaný pro svoji přesnost a úspornost. Šest jeho nejlepších románů si vydobylo mezinárodní věhlas a bylo přeloženo do angličtiny a řady dalších jazyků. Festival spisovatelů Praha bude mít tu čest představit tohoto autora a jeho poutavě napsané a hluboce lidské dílo publiku.

Taherovým ústředním tématem je vzájemný vztah státu a kultury, zápas tvořivých sil o uznání a místo ve společnosti. Díla umělců, spisovatelů a myslitelů jsou obrazem vnitřního života společnosti, její síly i slabosti, jejího kolektivního charakteru. V Egyptě, kde se stát vměšuje do uměleckého života nenápadnými způsoby i hrubou manipulací, hrozí, že budou umlčeny hlasy tvůrců a s nimi i hodnoty kultury pověstné svou schopností překonávat nesnadné časy. Emerson poznamenal, že „není žádná historie, pouze životopisy“. Taherovo dílo lze chápat jako životopisy lidí plných protikladů. Jeho dílo představuje Egypt jako mikrokosmos humanity.

„Vždy jsem byl přesvědčen, že nelze oddělovat politiku od literatury,“ říká Taher. „Je velmi důležité vidět životy obyčejných lidí, protože politické dění má vliv na každého.“

V době svých studentských let Taher věřil principům revoluce z roku 1952, která skoncovala s dvaasedmdesát let trvající britskou nadvládou a sto padesát let panující dynastií Mohammeda Alího. První zvolený egyptský prezident Gamal Abdul Násir dokázal probudit v lidu hrdost a nadšení: „Všechno, co nám uloupili, si vezmeme zpátky!“ oznámil jásajícím davům v den, kdy byl znárodněn Suezský průplav.

Násirův režim však nedokázal splnit svoje sliby o sociální rovnosti a občanských právech. „Přesto stále věřím, že to byla pozoruhodná doba,“ říká Taher, „v tom smyslu, že jsme si vytvořili vizi soběstačné, nezávislé a pokrokové země. Takový byl Egypt za dob mého mládí a podle mého názoru se ubíral správným směrem.“

Když stát začal omezovat odborové hnutí a zavedl v zemi cenzuru, „cítil jsem, že naše vize se vytrácí,“ vzpomíná Taher a zdůrazňuje, že největším nedostatkem revoluce byla neschopnost angažovat občany k účasti na demokratických změnách. „Lidé byli rozdělení, nejednotní a usnadnili tak následujícímu režimu odstranit dobré i špatné výsledky revoluce.“

Za Násirova následovníka Anvara Sadata se stát ještě víc odcizil lidem a jejich potřebám, neboť programy zaměřené na rozvoj průmyslu a zemědělství byly ukončeny, začala být prosazována politika „otevřených dveří“, napodobenina západního kapitalismu, a významné podniky přešly do soukromých rukou spřízněnců a zahraničních investorů. Sadat, podobně jako Násir, nesnášel kritiku. Pronásledování opozičních intelektuálů, které začalo za Násira a které s chutí převzal i Sadat, mělo za cíl potlačit v kultuře veškeré projevy, jež neoslavovaly státem prosazovaný kurz.

V roce 1975 byl Taher odvolán z funkce ředitele kulturního programu Rádia Káhira a jeho práce se nesměly publikovat. „Stal jsem se obětí [Sadatova] režimu a v té době mě to velice zlobilo,“ říká. „Dnes, když se podívám zpátky, Sadatovi rozumím. Myslel si, že když dá Americe všechno, co bude od Egypta chtít, naše problémy se tím vyřeší. Věřil, že devětadevadesát procent trumfů [týkajících se regionálního míru a prosperity] je v amerických rukou. Mýlil se však. Byl jsem, a jsem dodnes, toho názoru, že ony ‚trumfy‘ jsou v rukou lidu, v rukou obyčejných Egypťanů.“

Když Taher ztratil zdroj své obživy, přesídlil do Švýcarska, kde pracoval téměř dvacet let jako překladatel pro Organizaci spojených národů. Z ciziny pozorně sledoval egyptské záležitosti, všímal si rostoucí propasti mezi bohatými a chudými, mezi muslimy a křesťany. „Můj otec, který vystudoval univerzitu Al-Azhar, byl zbožný muž a jako chlapce mě o vánocích a dalších svátcích brával s sebou, když šel navštívit svoje křesťanské přátele, aby jim poblahopřál – a bylo to naprosto normální. Tehdy nás vůbec nezajímalo, jakého vyznání jsou naši sousedé, a ani ve snu nás nenapadlo o tom přemýšlet.“

Jako odpověď na sektářství napsal Taher v roce 1991 román Moje teta Safia a klášter, sevřené, ale zároveň lyrické dílo připomínající snášenlivý Egypt jeho mládí. Drama se odehrává ve vesnici v Horním Egyptě, kde mladý muž, který zabil v sebeobraně, nalezne útočiště v křesťanském klášteře. Kniha, která ukazuje určující – a vytrácející se – rys egyptské společnosti – mírové soužití lidí odlišného náboženství a původu – byla zčásti poctou snášenlivosti a zčásti varováním před nebezpečím sektářství.

Taherovou další knihou byla Láska v exilu (1995), přemítání o tom, „co se nepodařilo a co bylo nepodařené od počátku“. Hlavním protagonistou je novinář v exilu, vyrovnávající se s izraelskou okupací Libanonu a pochybující o svých citech k Rakušance, která nedokáže pochopit jeho zlost a pocit ponížení. Láska v exilu je ozvěnou hlubokého zklamání lidí, jejichž naděje na smysluplný život v míru je ovlivňována silami, na něž nemají žádný vliv.

Do Egypta se Taher vrátil koncem roku 1990, ale našel jiný Egypt než ten, který opustil, a naprosto jiné lidi. „Zjistil jsem, že tak jako všude i v Egyptě ekonomické síly nevratným způsobem změnily hodnoty jednotlivců i společnosti.“ Taher tím má na mysli tehdejší růst zahraničních investic v Egyptě a především novou spotřební kulturu, podněcující touhu po věcech, které si většina lidí nemůže dovolit.

Román Bod světla (2000) byl pokusem pochopit, proč k takové změně došlo. Pozadím příběhu života tří generací Egypťanů je rychle se měnící citová a fyzická krajina. Dům nejstaršího z nich, stojící ve staré káhirské čtvrti, má být zbourán. Syn se snaží pozemek prodat pro zisk, ale otcovým přáním je zachovat rodinné sídlo a jeho minulost. Vnuk představuje onen „bod světla“, novou generaci, která může nastolit rovnováhu mezi starým a novým.

Když se Tahera zeptáte, zda se stále domnívá, že mladí jsou klíčem k lepšímu Egyptu, odpovídá: „Doufám.“ Jeho naděje do budoucnosti jsou tlumeny realistickými obavami. Vzdělávací systém v zemi je dlouhodobě podprůměrný a absolventi vysokých škol tvoří značnou část nezaměstnaných. Tak zvaný Nouzový zákon platný od atentátu na Sadata upírá cizincům právo na spravedlivý proces, zakazuje veřejná shromáždění (včetně pokojných demonstrací) a posiluje moc státního bezpečnostního aparátu nad všechny rozumné meze.

V roce 2004 pomáhal Taher založit “Egyptské hnutí za změnu“, tvořené skupinou intelektuálů, kteří žádali zrušení Nouzového zákona a konec v té době již čtyřiadvacet let trvajícího režimu Hosni Mubaraka. Skupina (jejíž moto a neoficiální název zní Kifayya, v arabštině „dost“) vyzvala k „národnímu projevu nesouhlasu se stavem věcí“ prostřednictvím demonstrací a občanské neposlušnosti. Zakladatelé hnutí doufali, že přesvědčí průměrné Egypťany, „aby se zbavili strachu a vyžadovali svoje politická a ekonomická práva“, řečeno slovy mluvčího skupiny, redaktora významných opozičních novin.

Dnes pětasedmdesátiletý Taher hnutí Kifayya nedávno opustil, aby se mohl věnovat psaní. „Zúčastnil jsem se všech demonstrací a byl bit jako všichni ostatní,“ poznamenává. „Zatímco jsme demonstrovali a policie nás šikanovala, pozoroval jsem kolemjdoucí, kteří na nás zvědavě hleděli, aniž by měli sebemenší chuť se k nám připojit, ačkoli bylo všeobecně známo, že obhajujeme občanská práva. Ptal jsem se sám sebe, co to s nimi je? Uvědomil jsem si, že lidé ztratili důvěru ve vedení intelektuálů. Jenže dokud se nepřidá průměrný občan, hnutí malé elity nemá naději na úspěch.“

„Jsem unavený rebel,“ žertuje Taher, „ale ještě jsem nepřestal. Pořád dělám, co je v mých silách.“

V současnosti Bahaa Taher pracuje na svém sedmém románu a jeho dílo je s obdivem přijímáno doma i v zahraničí. V roce 1998 obdržel Egyptskou státní cenu za zásluhy o literaturu, nejvyšší poctu, kterou může egyptský stát spisovateli udělit. V roce 2000 získal prestižní italskou cenu Guiseppe Acerbiho za dílo Moje teta Safiya a klášter, které bylo použito jako námět pro televizní seriál populární v celém arabském světě. Román Oáza zapadajícího slunce, odehrávající se v egyptské pouštní Siwě, který popisuje několik epoch egyptských dějin, byl v roce 2008 odměněn arabskou Bookerovou cenou a je zároveň zařazen do širších nominací na Cenu za cizí román britského listu Independent. Taherova pátá sbírka povídek Nevěděl jsem, že pávi dovedou létat, vydaná před pouhými několika měsíci, dosáhla v arabštině již třetího vydání.

Zdá se že v současnosti se přístup egyptského státu ke kultuře mění a cílem již není kontrolovat všechno publikované, protože to ani není možné, obzvláště díky internetu. V zemi, kde negramotnost dosahuje padesáti procent, může být lhostejnost státu přičítána i cynickému předpokladu, že polovina populace tak jako tak neumí číst. Přesto množství píšících a čtoucích v Egyptě prokazatelně narůstá, částečně i vlivem autorů jako je Naguib Mahfouz a Bahaa Taher.

Podle Humphreyho Daviese, který přeložil Oázu zapadajícího slunce a řadu dalších děl arabských autorů včetně románů Alaa al-Aswany (Yacoubianův dům) a Eliase Khouryho (Brána slunce), „je do cizích jazyků překládáno více knih než v minulosti – mnohá z nich jsou díla napsaná zajímavou generací mladých autorů z celého arabského světa“. Davies zároveň zmiňuje i malá odvážná nakladatelství vznikající v posledních letech. „Byli byste překvapeni, jak dokáže literatura vzkvétat navzdory upadající úrovni vzdělání a politické neplodnosti. Přesto, nebo snad právě z tohoto důvodu, se stává prostředkem tvořivosti, který lidé vyžadují a potřebují.“

Davies není jediným komentátorem, který hovoří o „období rozkvětu arabské literatury“. Taher je při zmínce o tomto „rozkvětu“ opatrně optimistický a připomíná, že zavedená egyptská vydavatelství postihl úpadek jak v obsahu, tak v množství publikovaných knih. „Co mne naplňuje nadějí, jsou chudí Egypťané, kteří tvrdě pracují, aby mohli svým dětem dát vzdělání, přestože je to stojí víc než polovinu jejich výdělku. Lidé se snaží jít cestou vzdělání, protože stále věří v budoucnost. V tom vidím dobro.“

Maria Golia
Káhira, duben 2010

foto © Festival spisovatelů Praha