Není vítězů, jen těch, kteří přežili

Jorge Volpi nás ve své nové knize provede celým 20. stoletím. Příběh začíná explozí palivových článku v Černobylu v roce 1986, poté se s autorem vracíme v čase až ke krachu na burze v roce 1929. Seznamuje nás se spekulantem Edgarem J. Moorem, který z popela zachránil své úctyhodné jmění, stal se senátorem Spojených států a otcem dvou dcer: Jennifer a Allison. Jennifer, ta starší, se záhy stala jednou z nejvýznamnějších ekonomek mezinárodního měnového fondu. Allison, ta mladší, se stává z ezoterické léčitelky kritičkou globalizace. Doprovázíme ji na pracovní cestě do San Franciska, na atolu Mururoa, kde se pohybuje na lodi Rainbow Warrior patřící Greenpeace. Putování končí v Palestině, kde je žena rozdrcena pod koly izraelských tanků.

Pak je tu ještě Eva Halász, Maďarka, která jako dítě utekla se svou rodinou na Západ. Evina vysoká inteligence je vykoupena depresivními stavy - génius jako bezradná inteligenční jednotka.  Eva pracuje na výzkumu umělé inteligence, později se podílí jako informatička na mapování genů. Šílený hon za dešifrováním lidského genomu tvoří další část tohoto románu.

Postava Evy vyjadřuje v čisté podobě myšlenku filozofa Georga Simmela, a sice že, naše civilizace je utvářena skutečností, že prostředků je dnes mnoho, skutečných cílů velmi málo. Člověk žije i nadále v rámci svých triviálních schémat – pudů a nic na tom nemění ani neuvěřitelná energie, kterou investuje do vědění a techniky. V nejlepším případě se člověk pokouší hledat směr svým vnitřním hlasem stejně jako kompasem. Hledá si svou cestu ve světě, kterému nerozumí, který není schopen obsáhnout.

Spisovatel Jorge Volpi – narozen v roce 1968 v Mexiku – přichází s vyprávěním, v kterém rekapituluje 20. století. Jeho román bourá naše fantaskní představy o světovém řádu. Vypráví o selhání člověka, o tom že přežije ten, který se umí nejlépe přizpůsobit. Věk popela (v originále No será la  tierra) vznikl v letech 2003 až 2006. Tehdy jsme si některé věci ještě vůbec neuvědomovali. Autora nezajímá samotná krize kapitalismu jako spíše otázka, jaký přínos má kapitalismus pro hodnoty moderní doby.

Odvážnost románu spočívá v tom, že spojuje dvě roviny, které naše myšlení lehkovážně odděluje – a právě proto má takové výrazné problémy s porozuměním současnému dění: dnešní realitou a lidskou přirozeností. V románu se setkáváme s obecně známými událostmi 20. století: s havárií reaktoru v Černobylu, s převzetím moci oligarchy v Sovětském Svazu či s intervencí měnového fondu v Zairu nebo Mexiku. Věk popela se dá z části číst jako malicherná reportáž - Volpi je brilantní, ne ale jako investigativní žurnalista, nýbrž jako přemýšlivý lékař formulující chorobopis. Není vítězů – jen těch, kteří přežili.

Ne. Věk popela nic nedokazuje, je to jednoduše velkolepý román, který účtuje s 20. stoletím.

publikováno 3. srpna 2009

úryvek z článku, který opublikoval deník Die Zeit, přeložil Josef Zlamal

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha