Nekonečnosti Johna Banvilla

Adam Godley přišel ještě jako mladík na revoluční teorii o koexistenci nekonečných vesmírů, která lidstvu umožňuje dosáhnout doslova zázraků. Auta začnou jezdit na mořskou vodu a Benátky chrání hydrogenem napájená mořská zábrana. Godley pak tráví zbytek života cestováním, flirtováním a nesnaží se ani o navázání bližšího vztahu se svou ženou a dětmi.

„Nekonečnosti“ (v originále The Infinities) Johna Banvilla jsou vsazeny do jednoho jediného letního dne na venkově a vypravěčem je řecký bůh Hermes. Když po mrtvici upadne Adam do bezvědomí, prochází Hermes domem připomínající labyrint a přidává se k rodinným příslušníkům a neviditelným či převlečeným bohům a oportunistům.

Adamova manželka („věnoval se jí vůbec někdy naplno?“) po většinu času tajně pije. Syn - jehož krásná, sama sebou posedlá žena Helena sní o tom, že jí przní Zeus - „si nepamatuje, že by ho otec kdykoliv oslovil jménem.“ A kostnatá dcera Petra - jejíž přítel se poflakuje kolem jen proto, že chce napsat o jejím otci biografii - se rituálně pořezává a skládá encyklopedii lidské morbidity.

Do toho všeho pak ještě vstoupí bůh Pan, obklopený aurou obecného ohrožení. Dostaví se v přestrojení: vystupuje jako Adamův starý přítel a korupčník Benny Grace.

Vpuštění řeckých bohů do příběhu nepůsobí ani trochu otravně. Tato obratně popsaná božstva umožňují Banvillovi svižně popsat prvky nadpřirozenosti v lidském bytí. Píše prózu v jambickém rytmu se srdceryvnou aliterací, ve stylu toho nejlepšího z Nortonovy Antologie anglické literatury. Skládá scény jako živé obrazy. Banvillovi se prostřednictvím opravdových emocí podařilo dosáhnout skutečné hloubky v době, která je tak otřesná a oplzlá.

Vypravěč Hermes (který možná je, jak spisovatel naznačuje, opravdu samotným Adamem) prochází domem a sleduje změny, patetické epizody a nevydařenou komunikaci mezi lidmi. Podle chuti se noří do myslí postav, dokonce včetně psa Rexe. Ten cítí, že „něco na nich nehraje… na všech. Je to pro něj obrovská hádanka. To jejich záhadné vědění, předtucha. Ať už je to cokoliv, co je trápí.“ Trápí je samozřejmě smrt.

Co se týče neustále se měnícího životního dramatu – v tomto ohledu román příliš nenabízí. Stejně jako v ostatních Banvillových knihách, jsou i zde nejdůležitějšími událostmi ty, které se přihodily v dávné minulosti. Současné dění je tak dynamicky přetvářené, a to do té míry, že na jeho povrchu cítíme vytrvalý odlesk nenapravitelných ztrát.

Proto v jedné z nejsilnějších scén vyvolá v komatu ležící Adam chvíli, kdy mu zemřel otec. Byl ještě malým chlapcem. Znovu vidí ono „hrbaté město nad ústím řeky,“ a také to „vybledlé nebe,“ jako by „dým ze všech těch komínů plul v sevřené formaci, stejně jako flotila, když vyplouvá na moře.“

Vzpomíná, jak jeho otec zemřel. Bylo to během Vánoc a on musel matce pomáhat s pečením dortu, „vážil ingredience na černých, železných vahách. Vyvažoval je závažím, které bylo chladné a těžké. Přesně tak podle něj vypadaly španělské dublony.“ Když matčiny slzy spadly do mísy s těstem, „vytvořily se v bílé míchanici tři malé šedivé krátery.“ Chlapec se cítil trapně a převzal starost o míchání. Matka se s brekotem sesunula k zemi. Slzy se jí rychle spouštěly na další dortové přísady. On se sám sebe ptal: „Co to znamená, být naprosto smíchaný? Jak víme, že jsme něco promíchali perfektně? Jak zjistíme, kdy už není potřeba míchat, abychom nezničili rovnováhu a neuvrhli vše opět do nepořádku?“

V této tragické scéně, kterou autor popisuje na několika stránkách, sledujeme formování jeho charakteru. Bojuje se smutkem. Pokouší síly své imaginace. A objevuje cestu, po které lze uniknout od toho nechtěného pocitu. „Ano, my bohové jsme tam s ním byli už tenkrát," říká nikoliv bez hořké ironie Hermes.

Inspirace, ať už se týká matematiky, lásky, vědy nebo umění, často přichází na úkor našich nejbližších. Když Zeus narychlo vstoupí do těla Petřina přítele Roddyho, inspiruje ho. Přesvědčí ho, aby se odprostil od chladného nezájmu a políbil nádhernou Helenu. Roddy možná pronáší nezvratnou pravdu, když jí říká: „Až všechno zmizí, tohle si budeš pamatovat.“

„Nekonečnosti“ končí nadějně. Závěr je plný překvapení. Po přečtení této knihy nebudeme vzpomínat na její děj, ale na krásně vykreslenou nehybnost a bolest způsobující krásu.

úryvek z článku byl převzat z San Francisco Chronicle
přeložil Tomáš Rákos