Někdy svět na pár sekund laskavě zadrží dech

Žije sama. Ve třech pokojích, v prvním patře nad Avenue de la République v jedenáctém městském obvodě. Je jí 73 let, ale toho si, jak sama říká, všimla až nedávno. Ve čtvrti žije už dlouho. Není to čtvrť literátů. Špatný břeh, špatná společnost. Zimní bunda tady stojí stejně, jako káva v Café Deux Magots. Rimbaud tady bydlel a měl to tu rád. Nakonec místo zabrala komuna. Tehdy byla čtvrť labyrintem; domy měly mnoho východů. Kdysi sem přicházeli přistěhovalci. Dnes (když to říká, její krásný nos se noří do stovky roztancovaných vrásek) tady vše patří maloměšťákům.

Assia Djebar nepatří k lidem, kteří se životem honí s vyplazeným jazykem. Sotva si člověk v knihami přecpaném pokoji položí kabát přes židli a posadí se na pohovku je vtažený do proudu vyprávění a nechce z něj vystoupit.

Každý, kdo žije na Západě, někdy zapomíná, že zbytek světa sestává z příběhů. Z takových, které vycházejí z dalších příběhů a ty spějí zase k jiným příběhům. Proč si lidé myslí, že svět stojí na principu otázky versus odpovědi? Proč tomu tak je? Protože tomu tak prostě je.

Assia Djebar má za sebou už dvě manželství, jejichž prach z oblečení ještě nesetřásla. Spolu s ní tu žijí i neklidné a nezkrotné příběhy a vzpomínky. Kousek vtlačila, jak se hned ukáže, do své knihy Nikde v domě mého otce (která v těchto dnech vyšla v Paříži). Je plná vzpomínek, vzpomínek zostra sebraných. Na knize je napsáno, že jde o „román“. Z části ale jde o autobiografii Assie Djebar. Vypráví tam o svém dětství v Alžírsku během kolonizace a o svém odchodu do Francie v roce 1955. „Ta kniha je neštěstí, říká Assia Djebar. Nechtěla jí psát. Prostě se to stalo. Ale jak se může vlastní autobiografie jen tak „přihodit“?

Autoři obvykle píší své autobiografie na konci života. Jsou to svědectví o jisté epoše, o tom jak se vše seběhlo. A přestože ženy mají v umění, literatuře a vědě – vždy ovládané muži – několika tisícileté zpoždění, ačkoli je zběsile dohání, jsou memoáry stále mužskou doménou. Ve Francii lze spočítat autobiografie spisovatelek na jedné ruce. George Sand, Colette, Simone de Beauvoir, Marguerite Yourcenar, Nathalie Sarraute – a nyní Assia Djebar a její „neštěstí“. Nechtěla napsat vzpomínky, natož „paměti vychované holčičky“ ale ve stylu Beauvoirových memoárů, jež jsou o dějinách, o zkoumání, o společenském postupu v buržoazii a jiném. Její nový román nemá vůbec nic společného ani s nejnovější vlnou soukromých bitev s kilogramy a rakovinou. Ta kniha sama říká, že „je jedinou věcí mezi mnou a mnou“. Jednoho dne si uvědomila, že se musí vrátit nazpět. Na začátek své životní cesty, protože na něco dost důležitého zapomněla. Na něco, co musela znovu najít, aby mohla v životě dál pokračovat.  

Na co zapomněla? Na událost z mládí, kterou už jednou (v románu Fantasia) na dvou stránkách vyprávěla a nyní se stala závěrem její autobiografie.

Bylo jasné říjnové dopoledne, v Alžíru roku 1953. Seděla v kavárně se svým budoucím manželem, alžírským odbojářem, kterého musela později následovat do tuniského exilu. Dostali se do sporu. „Hádali jsme se po celou dobu našeho manželství, dvacet let jsme se hádali,“ říká dnes. Potom se svět rozpadl na kousky. A viděla jen modré moře, na obzoru, kolem světla a rudý jas. Běžela až k moři, k nebi, kde vše do sebe zapadá. Tam se dokázala uvolnit. Běžela rychleji, až uviděla rozjetou tramvaj. Změnila své plány – lehla si na koleje a „vše, celé zoufalství bylo pryč."

Slova řidiče tramvaje, výkřiky, hlasy, slyší je dodnes. "Víte, moje ruka se ještě třese," skláněl se k ní strojvůdce. Od té doby o tom říjnovém dni s nikým nemluvila. Vzpomínky jako by zamrzly. Ženský život plný tichého "plýtvání". Nemohla uvěřit. Jak to bylo možné? Ona sama oněměla. Psaní a psaní knih. Vymýšlení příběhů, celá ta šaškárna a zapomenout na tu nejdůležitější věc v životě? Nemůže si to odpustit. Někdy si myslí, že to nebyla ona, kdo od té doby žil svůj vlastní život. Snad nějaký dvojník.  

Dokončuje svůj příběh a je zoufalá. Cítí se „roztrhaně“. Ta kniha byla něco hrozivého. Málem kvůli ní onemocněla. Člověk to dokáže pochopit. Autobiografie Assie Djebar je fascinující a zároveň trýznivé hledání prázdnoty. Šla až nadoraz sebe samé.

Odjíždíme na večeři. V Le Miyanis jsme jedinými hosty. Televize nám běží nad hlavami. Francouzský ministr přijíždí v limuzíně před nějaký palác. Ukončujeme hovor, který v restauraci stejně přehlušuje alžírská hudba. Assia Djebar si stoupne, otočí se zády k limuzínám a ministrovi a začne tančit, sama, v dlouhém zimním kabátě a pestré vlněné čapce naražené do obličeje. Nezapomenutelný okamžik. Ministr. Vzdálené Alžírsko. Prázdná restaurace. Déšť na mlhavém Boulevard Ménilmontant a tančící Assia Djebar. Někdy svět na pár sekund laskavě zadrží dech.

Na nové knize pracovala Assia několik měsíců. Je čtvrtou z řady „Alžírský kvartet“. Nové dílo je tak součástí volného celku a ve všech je vykreslen život Alžířanek. Události z dějin Alžírska se prolínají a tím vytváří základní vzorec pro alžírskou existenci. V ději leží sice dominantní západní kultura, ale je třeba vracet se k základům a růst. Tak to bylo, když ji francouzská kultura sebrala jazyk předků, tehdy, když ji přivedli do École Normale Supérieure.  

Otcův stín doléhá na její život dodnes. Byl nakloněn kolonizaci, byl ředitelem školy v přímořském městě Cherchell a mluvil dobře francouzsky. S fezem na hlavě doprovázel malou dceru do francouzské školy. Když ležela v říjnu 1953 na kolejích, měla na rtech jeho jméno. Tak to popisuje ve své autobiografii. Protože do manželství vstoupila velmi mladá, dohlížel na ni. Ona se dnes denně stará o svou jednadevadesátiletou matku. Nejsou pochyby o tom, že miluje svého otce. A její matka miluje ji, protože její otec ji taky miloval. S takovou rodinou je jasné, odkud pochází.

Žádné pochyby, žádné nezaplacené účty, žádné výčitky. Ve svých knihách vypráví o extatických tancích, o sedmidenní svatební cestě, o čistě ženských oslavách v lázních, o žalozpěvech v ženském světě svého dětství, které se podobalo ghettu. Bylo to fajn, nebo špatné? Jaký má vlastně názor na ženskou otázku v islámském světě? Přece jen napsala knihu o vraždě alžírské ženy islámským fundamentalistou. Kdo se zeptá, uslyší příběhy. Například ten o stařeně na rohu ulice během Alžírské války. Každý den v klidu posedávala na stejném místě, osaměle v zaprášených šatech a přemýšlela nad lomozem okolního světa.

V takových okamžicích se setkáváme s ženskou kulturou, která je tak pokojná a beztížná, jako let vážky. Takové okamžiky představovala Assia Djebar v obou svých dokumentárních filmech, jež točila v sedmdesátém roce v Tunisu a Alžírsku. Ve svých románech upřeně hledí na mizející obrazy archaické ženskosti a používá přitom otcovu řeč, jazyk někdejších francouzských koloniálních vládců. Jazyk, který se stal jazykem její literatury. To je to, co ji obohacuje a zároveň rmoutí. I Korán, jenž jí leží na posteli, je přeložený do francouzštiny.

(u Assie Djebar v Paříži)
foto © Michael March, Paříž 2010
redakčně zpracováno ze zahraničního tisku