Natalia Gorbaněvská: Co mi utkvělo z demonstrace

Vlajku jsem vyrobila hned jednadvacátého. Když jsem jela na procházku, pověsila jsem ji na kočárek a doma jsem ji vyvěšovala z okna. Pětadvacátého jsem ráno dodělala transparenty, popsala je, obroubila a opatřila žerděmi. Jeden nápis byl česky: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo.“ Na druhém bylo moje oblíbené heslo: „Za vaši i naši svobodu.“ Polsko mám ze srdce ráda, a proto jsem se v těch dnech obzvlášť těžko smiřovala s tím, že spolu s našimi vojáky vtrhla do Československa i polská armáda, vojenská síla země, která celá staletí bojovala proti imperiálním agresorům, hlavně a předně proti Rusku.

„Za vaši i naši svobodu“ bylo heslo polských povstalců v boji za osvobození jejich vlasti a polských emigrantů, kteří umírali po všech koutech světa za svobodu jiných národů. Zároveň to bylo i heslo těch ruských demokratů, kteří v minulém století pochopili, že národ, který utlačuje druhé, nemůže být sám svobodný.

Cestu mezi Alexandrovským sadem a Historickým muzeem uzavíral policejní kordon kvůli frotně před Leninovým mauzoleem. To ve mně vzbudilo dojem, že celé Rudé náměstí je zaplněné lidmi až k chrámu sv. Vasila Blaženého. Obešla jsem tedy muzeum z druhé strany a Rudé náměstí se přede mnou otevřelo, prostorné a takřka pusté, uprostřed s bílým opuštěným místem, které kdysi údajně sloužilo jako popraviště – dodnes se mu říká Lebkoviště. Když jsem procházela kolem obchodního domu GUM, potkala jsem pár známých, jen jsem se ale usmála a šla jsem dál.

K popravišti jsem od GUMu přicházela právě ve chvíli, kdy se k němu z náměstí blížili Pavel, Larissa a několik dalších. Hodiny začaly odbíjet a demonstrace vypukla, ani při prvním úderu, ani při osudovém posledním, ale úplně náhodně při jednom ze dvanácti nebo dokonce možná i mezi dvěma údery. Za pár vteřin byly všechny čtyři transparenty rozbalené – svoje jsem dala přátelům a sama jsem si nechala vlajku. Pak jsme se všichni naráz usadili na obezdívku popraviště.

Lara po mé pravici držela bílé kaliko, na kterém jasnými černými písmeny stálo: „Ruce pryč od ČSSR!“ Vpravo od ní seděl Pavlík. Když jsem vybalovala transparenty, záměrně jsem mu vybrala ten s nápisem „Za vaši i naši svobodu“, protože jsme o hlubším smyslu tohoto hesla jednou dlouze diskutovali a já věděla, že i on mu přikládá velký význam. Za Pavlíkem seděli Vadim Delone a Voloďa Dremljuga, já je ale skoro neviděla, protože obezdívka zatáčela kolem popraviště a člověk se musel naklonit, aby dohlédl na konec. Proto mi pak také uniklo, jak Vadima bili. Kosťa Babickij, kterého jsem do té doby neznala, seděl za kočárkem a za ním byl Viťa Feinberg, který nedávno přijel z Leningradu. To všechno jsem zaregistrovala jedním rychlým pohledem, když se na to ale zpětně dívám, chvíle mezi tím, kdy jsme rozvinuli transparenty a kdy se začaly trhat, byla ještě kratší. Sotva se kolem nás začali srocovat kolemjdoucí, už se k nám hnali ti, kdo chtěli naši demonstraci zlikvidovat, a tloukli nejblíže stojící diváky. Vrhli se na nás a strhali naše transparenty, aniž vůbec zavadili očima o to, co se na nich píše. Ten zvuk trhající se látky mi nikdy nepřestane rvát uši.

Viděla jsem, jak dva bijí Pavlíka, chlap s aktovkou a ženská s těžkou kabelkou. Po mé vlaječce chňapla silná pěst. „Co?“ křikla jsem. „Vy mi chcete brát oficiální československou vlajku?“ Pěst zakolísala a povolila stisk. Na okamžik jsem otočila hlavu a uviděla jsem, jak mlátí Viťu Feinberga. Transparenty byly pryč a já jako jediná ubránila svou vlajku. Pak vysoký chlap s hladce vyholenými tvářemi, jeden z těch, kdo tloukli naše přátele, přispěchal na pomoc svému váhavému soudruhovi a zlostně popadl vlajku. Zlomila se a mně zůstala v ruce jen ulomená žerď.

Tihle lidé se k nám řítili s řevem, neřvali přitom ani tak proto, aby dali průchod svým nespoutaným emocím, ale proto, aby vyburcovali dav a strhli ho k témuž. Porozuměla jsem z toho pouze dvěma větám, které jsem ocitovala ve svém dopise: „Jsou to všechno Židi!“ a „Bijte antisověty!“ Vyřvávali ovšem i jiné, méně publikovatelné výrazy: u výslechu před soudem dostal Babickij od soudce pokárání za to, že opakoval jednu z urážek, které tehdy zazněly na naši adresu.

Dav, který se kolem srotil, se přitom nijak neměl k tomu, aby „bil antisověty“. Srocení kolem nás stálo jako kterékoli jiné shromáždění zvědavců.

Všichni ti, kdo nás mlátili a rvali transparenty, na chviličku zmizeli. Okolostojící většinou mlčeli. Sem tam se ozvala nevraživá nebo nechápavá poznámka. Dva nebo tři řečnilové, kteří zůstali, když se ostatní vypařili, mleli dál. Dokola omílali dvě hlavní témata: „My je přece osvobodili.“ a „My je přece živíme.“ – tím „je“ se mínili Češi a Slováci. Nově příchozí se ze zvědavosti vyptávali: „Co se tady děje?“ „To je demonstrace na protest proti okupaci Československa,“ vysvětlovali jsme. „Jaké okupaci?“ zeptal se kdosi s nelíčeným údivem. Titíž dva nebo tři řečnilové pořád vykřikovali: „My je přece osvobodili, padlo přitom 200 000 našich a oni vyrukují s kontrarevolucí.“ Nebo zase: „Zachraňujeme je před západním Německem.“ Nebo ještě lépe: „Musíme přece vydat Československo Američanům, nebo ne?“ A tak dále, s celou škálou imperiálních argumentů až po prohlášení „sami se o vojenský zásah prosili“.

V rámusu, který tropili řečnilové, nebylo skoro slyšet, co kdo z přátel říká. Někdo, vzpomínám si, vysvětloval: „Ten dopis, ve kterém část Ústředního výboru Komunistické strany Československa žádá o vstup vojsk, je podvrh, není náhodou, že je nepodepsaný.“ Na výtku „Měli byste se stydět!“ jsem odpověděla: „Ano, taky se stydím – stydím se za to, že naše tanky jsou v Praze.“

Pár minut nato přijelo první auto. Ti, kdo u toho byli, mi později vyprávěli, jak ti, kteří nám sebrali transparenty, marně pobíhali a sháněli nějako dopravu. Nakonec zahlédli auta, která náhodou zrovna projížděla od Kujbyševovy ulice k mostu přes řeku Moskvu, a zahnali je zpátky k popravišti.

Pochytali moje přátele a odváděli je k autům. Kolem mě stál dav, takže jsem neviděla, jakým způsobem je odvlékají a kdo je s kým. Babickij přišel na řadu jako poslední. Seděl vedle kočárku, a vysloužil si proto od davu posměšek: „Schovává se za mimino!“ Zůstala jsem sama.

Malý se tím hlukem probudil, ale neplakal. Přebalila jsem ho a neznámá žena, která stála vedle mě, mi přitom pomohla. Dav zhoustl a navalil se blíž. Lidé, kteří tam na začátku nebyli, se tlačili dopředu a vyptávali se, co se děje. Vysvětlovala jsem jim, že se tam koná demonstrace proti invazi do Československa, že moje přátele odvezli a mně že zlámali vlajku. „Co jsou zač, Češi?“ ptali se lidé jeden druhého. „Proč teda netáhnou domů do Československa a nedemonstrujou si tam?“ Bylo mi řečeno, že se po Moskvě šíří zpráva, že ten večer demonstruje na Rudém náměstí Češka s dítětem.

Na plamenné výlevy jednoho ze samozvaných řečníků, kteří tam pořád ještě byli, jsem odpověděla, že ústava zaručuje právo na demonstraci. „Vidíte?“ ozval se kdosi v davu. „V tom má teda pravdu. Ne, já nevím, co se tu dělo předtím, ale v tom má pravdu.“ Dav mlčel a čekal, jak se to vyvine dál. Já taky čekala.

„Běžte pryč, slečno,“ opakoval někdo stále dokola. Já se ani nehnula. Říkala jsem si, že když se mě zničehonic rozhodli neodvézt, tak tam vydržím až do jedné a pak odejdu.

Jakýsi hlas nakazoval, aby lidé ustoupili z cesty. Před přijíždějící volhou přicházel nějaký muž a s ním žena, která zbila Pavlíka kabelkou; pak stála v davu a zasypávala nadávkami – a nejspíš i ukládala do paměti – každého z přítomných, kdo projevoval sympatie. „Co tu postáváte? To nevidíte, že je nemocná…“ opakoval muž ustavičně. Zvedli mě, žena vedle mě mi sotva stačila vtisknout do náruče malého, a už mě strkali do auta. Zachytila jsem pohled rusovlasého Francouze, který stál poblíž. Zhrozeně na mě třeštil oči a mně blesklo hlavou: „To je moje poslední vzpomínka na svobodu,“ zatímco muž, který si pro mě přišel, ukázal na tu zavalitou ženskou a nařídil jí: „Nastupte si. Budete jako svědek.“ „Vemte ještě jednoho,“ volala jsem na něj a ukazovala jsem na ty, kdo stáli nejblíž. „To bude stačit,“ odbyl mě a svědkyně, která se čirou náhodou jako svědek už víckrát neobjevila, si sedla vedle mě. Vrhla jsem se k okénku, stáhla jsem ho a zakřičela jsem: „Ať žije svobodné Československo.“ Svědkyně mě v půli věty plácla přes pusu. Muž nasedl vedle řidiče a rozkázal: „Na padesátý policejní okrsek.“ Znovu jsem stáhla okénko a snažila jsem se zavolat: „Vezou mě na padesátý policejní okrsek,“ ale ta ženská mě znovu praštila přes pusu, což bylo potupné a bolestivé zároveň.

„Jak se opovažujete mě bít,“ vykřikla jsem pokaždé a ona pokaždé s vyceněnými zuby zavrčela: „Kdo vás bil? Nikdo vás nebil.“

Auto jelo Kujbyševovou ulicí a kolem Lubjanky směrem k Puškinově ulici. Pak jsem zjistila, že první vozy, které se rozjely rovnou na Lubjanku, tam odmítli a poslali je na padesátý policejní okrsek. Když jsme projížděli kolem, muž prohodil k řidiči: „To bylo štěstí, že jste nám přišel do cesty.“ A když jsme dorazili na místo, řidič požádal „náhodnou zástupkyni rozhořčeného davu“, aby mu podepsala pracovní výkaz, a on tak neměl zpoždění.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se té ženské v autě.

„Ivanovová,“ odpověděla s týmž povýšeným úsměvem, jako když na mě syčela: „Nikdo vás nebil.“

„No to je samozřejmě velmi snadné říkat si Ivanovová.“

„To samozřejmě je,“ odpověděla a zase se přitom usmívala jako předtím.

Přeložila Petra Kůsová