Nadine Gordimer míří znovu do boje

Pokud bude zákon schválen, může vláda zakázat vydání jakéhokoliv materiálu, který považuje za hrozbu pro stát. Chytlavá fráze „národní zájem“ umožní politikům ukončit diskuzi o libovolném tématu, které by mohlo ztrapnit lidi u moci. To všechno vedlo Gordimer k tomu, aby si ještě jednou oblékla zbroj a vyrazila do bitvy proti vládě. Spisovatelka věří, že chce kabinet zničit demokratické výdobytky posledních dvou dekád.

Společně se spisovatelem André Brinkem vytvořila petici, která na sebe poutá pozornost. Podepsala ji řada významných spisovatelů, jako J. M. Coetzee, akademik a spisovatel Njabul Ndebele, nebo herec a dramatik John Kani. Petici formálně předloží prezidentovi Jižní Afriky Jacobu Zumovi.

Gordimer doufá, že se spisovatelé budou schopni spojit s radou advokátů a novinářskými organizacemi a vytvořit tak opozici vůči zmíněnému legislativnímu návrhu. Považuje za ironický fakt, že skoro po dvaceti letech, co pomáhala svrhnout apartheid, musí bojovat proti vládě, jež nenáviděný systém nahradila.

„Je to víc než ironie,“ říká. „Lidé v boji o svobodu umírali. Svoboda je znovu v ohrožení. Všichni autoři jsou ohroženi - cenzurou. Ta je realitou schovávající se za fráze typu „mediální soud.“ Protestujeme proti institucím a mediálnímu soudu, jež ve skutečnosti jsou „slovní policií.“ Psaní předpokládá interakci se čtenáři. Pokud je práce a svoboda spisovatele v ohrožení, svoboda každého čtenáře v Jižní Africe je také v ohrožení. Náš protest je akcí svolanou Jihoafričany.“

„Ve prospěch všech Jihoafričanů na sebe bereme závazek a požadujeme, aby byla naše země svobodná, aby zde panovala svoboda myšlení a vyjadřování, svoboda dialogu, abychom se dozvídali beze strachu pravdu o nás samotných.“

Gordimer uznává, že nejvíc se připravovaný zákon – pokud ho schválí – podepíše na práci novinářů. Stejně tak ale i na práci ostatních kreativních autorů. „Absence svobody slova nás opravdu může ohrozit. Jde o naši vlastní formu vyjadřování, kterou se snažíme popsat život lidí v Jižní Africe. Novináři nám dávají fakta, ale v poezii, divadle a románech leží hluboká celistvost a ta bude uvězněna vládními silami. Naším cílem je zkoumat život,“ a ten, jak říká, bude zkompromitován novými pravidly.

V eseji nazvaném Spisovatelova svoboda, vydaném na vrcholu apartheidu v roce 1976 a znovu opublikovaném v její poslední knize Telling Times, vysvětluje, proč je svoboda životně důležitá.

„Jakákoli vláda, jakákoliv společnost, jakákoliv vize budoucí společnosti, která respektuje autory, musí spisovatele a novináře podporovat a poskytnout jim co největší svobodu tak, jak oni sami chtějí, podle jejich vlastního výběru formy a jazyka a podle jejich vlastního objevení pravdy.“ Na konci eseje ještě cituje Turgeněva: „Bez svobody v tom nejširším slova smyslu…je opravdový umělec nemyslitelný; bez vzduchu není možné dýchat.“

Během apartheidu bylo několik jejích knih zakázáno - Svět cizinců (1958) po dvanáct let, Pozdní buržoazní život (1966) po deset let... Ona se přesto odmítá krčit před problémy a v Jižní Africe zůstává, i když mnozí z jejích současníků odešli. „Exil,“ řekla jednou, „je šílená věc, třeba i v pohodlí.“

V boji proti cenzuře hrála tato spisovatelka významnou roli. Pomohla založit Kongres jihoafrických spisovatelů. Vždy ale odmítala nálepku politické autorky. Bála se, že na ní bude nahlíženo jako na propagandistku nebo konformistku. „Sloužíte své věci nejlíp tím, že říkáte pravdu tak, jak jste ji odhalili,“ řekla před sedmi lety.

Propagandisté věří, že mají monopol na pravdu; spisovatelé uznávají své omyly - nikoliv „pravdu“, ale tu „pravdu, tak jak jí znáte.“ Strach má z prostředí, ve kterém jsou autoři odmítáni. Jde o svět, kde vláda rozhoduje o publikování knih a novin, o tom, které materiály ohrožují národní zájmy. Spisovatelé k tomu musejí zaujmout postoj; jsou pod tlakem, musejí se zpolitizovat, už déle nemohou být sami sebou. Psaní se proměňuje ve zbraň, už je víc než intelektuálním dobrodružstvím.

Nadine Gordimer zdůrazňuje, že její petice má zaujmout a získat podporu u píšících autorů ze všech částí společnosti. Je si vědoma nebezpečí, že ji bude vláda vyobrazovat jako bohatou bílou spisovatelku, která nemá ponětí o současném jihoafrickém politickém dění. Už podobné škatulkování zažila v roce 2001. Tehdy ohodnotili její román July´s people (1981), vyobrazující občanskou válku v Africe, jako „rasistický“. Jedno z regionálních ministerstev školství ho zakázalo. „Náš protest nemá co dělat s barvou kůže nebo rasou,“ uzavírá Gordimer.

úryvek z článku z deníku The Guardian přeložil Tomáš Rákos
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha