Mýty a skutečnost

Kniha „KGB a druzí…“ byla publikována v ukrajinštině, původně napsaná rusky a připravena k vydání už rok před tím. To je docela příznačné pro dnešní Rusko. Nicméně spisovatel (který emigroval ze SSSR v roce 1978), novinář BBC a ruského vysílání Rádia Svoboda Rusko („umělec z vysuté hradby“, jak si sám říká, se zdráhá obviňovat ruské politické klima z toho, že na jeho knihu přes rok sedal prach.).

„Nezlomným faktem je to, že nejdříve vyšla v překladu, ne v mém rodném jazyce. Lidi, kteří pracují s jazykem, láká místo, kde se svoboda názorů a informací cení.“

Vydání nové knihy v Kyjevě je také příznačné. Autora s touto zemí totiž mnohé spojuje. Mimo jiné například město Chernivtsi, které upřímně miluje a kde žil po 17 let svého života. Opustil ho v roce 1970 a vrátil se o čtyřicet let později.

„Bylo mi pět, když mne rodiče přivezli z Bajkalu do Chernivtsi. Stále si pamatuji přechod z bezbarvého prostoru do světa sedmi barev, bouření pocitů, sad jabloní, šťavnaté ovoce, chloupky na meruňkách.“ Podobně mluví o ukrajinském jazyce: „Nejdřív jsem si s tímto, skoro rodným jazykem nerozuměl. Teprve později jsem pochopil, že si ho člověk může láskyplně osvojit. Ukrajinská slova, jako by byla vytvořena z tvrdého materiálu, ne ze zvuků.“

„Jsem často obviňován ze světoběžnictví. Možná tomu tak je, ale příchod do Evropy pro mne – do velké míry – znamenal setkání se sám se sebou.“

U příležitosti vydání nové knihy Pomeranzev navštívil pět ukrajinských měst. Ale destinací číslo jedna byl Chernivsti, spisovatel opustil město v roce 1970 a nikdy se tam nevrátil. Vlastně druhá – prozaická část „KGB a druhých…“ - sestává z esejů napsaných v různých letech, ale člověk zde může jednoduše a bezchybně najít Chernivtsi. To dokazuje zvláštní pouto mezi Pomeranzevem narozeném na Bajkalu a Pomeranzevem-literátem z Chernivtsi.

„Návrat by pro mne dramatický, nebyl jsem ve městě skoro čtyřicet let. Ze sentimentálních důvodů jsem se bál vrátit. Jsou tu hroby mých příbuzných – otce, babičky, tety a staršího bratra. Věděl jsem, že se musím dotknout toho, čeho jsem se instinktivně bál.

„Nejdřív jsem necítil nic – byl to výsledek obranné reakce. Bydleli jsme v hotelu na jedné z hlavních ulic. Viděl jsem jí jinak, stejně jako dřív. Byl jsem za to rád, protože je pojmenovaná po Šchorsovi, mytickém hrdinovi z nějaké sovětské ikonostáze. Prázdná osobnost, která se stala slavnou na Stalinův příkaz. A dál sleduji svou ulici – vidím jí ale skrze vlastního hrdiny. To znamená, že nejen pojmenovávání, ale také topografie dějin a paměti prochází změnami. Přeji si, aby děti, které tudy budou chodit, žily ze své vlastní historie, ne ze sovětských mýtů.“

„Mýty jsou národním a státem ovládaným fenoménem. Mohou být nebezpečné. V mytologii je velmi důležitý výběr Bohů. Jde o zásadní úkol. Slyšel jsem hodně o hrdinech odbojového hnutí ze západní Ukrajiny ve čtyřicátých letech minulého století. Jsou tragickými postavami, kteří se ocitli mezi kladivem a svastikou.

Připadá mi, že jejich vyobrazení jako hrdinů nových mýtů postrádá delikátnost – v případě srdce i ducha. Nejsem tvůrcem mýtů, ale považuji generaci Ukrajinců z šedesátých let za hrdiny. To je můj pantheon.“

„Rusko představuje kolosální problém. Umlklá paměť, popření historické paměti – sovětské šovinistické mýty jsou jen variací na barbarství. Jde o psychiatry neprobádanou oblast. K historii se výlučně chováme jako k poctě národa. Jenom krčíme rameny. Dost mne to bolí. Výjimečná kultura, skvělá literatura – a taková interpretace vlastní paměti! Jako když mizí křída ze školních tabulí – tak se chová Rusko k dějinám. Krutě i primitivně.

publikováno 4. listopadu 2009
článek redakce