Mýtus Dada IV

Dada tedy nikdy nebylo pouhým žertem, nebylo pouhou oživenou náhodou, nebylo ani pouhou hrou. Čím tedy vlastně mělo být? A lze se vůbec ptát po jeho smyslu? Nebo máme souhlasit s Hansem Arpem, když říká: „Dada je pro umění bezesmyslu, což neznamená nesmysl. Dada je bez smyslu jako příroda. Dada nic neznamená, nic znamenat nechce. Slova a věci jsou. Nic víc.“ ? Bylo dada skutečně ničím? Jen gestem a ojedinělým konstatováním skutečnosti? Nemůže se tak jevit ani pohledem retrospektivním. Neboť už přesahem, kterým prorůstá až do dnešních dob, dědictvím, které nikdy zcela nezanikne, svým nábojem, jedinečností a originalitou nevídanou nikdy předtím ani potom bude dál fascinovat a inspirovat.

Přesto ve své totální ambivalenci, dada sebe cele prosazující i popírající, stěží se dá vtěsnat do jasných mantinelů. Hlavně proto je těžké jakkoli je uchopit a definovat. Dnes už nikomu nečiní problém nazývat dada uměním, ačkoliv u dadaistů samotných by i toto nejspíš vyvolalo značný odpor. Dada v tomto smyslu samo sebe popíralo. A je-li něco, co spojuje všechny dadaisty snad bez výjimky, je to právě schopnost a ochota negovat a vyjádřit odpor.

„Mnoho papírů se popsalo o dadaistickém A N T I . Ze šifry se stalo zaklínadlo a vedlo ke zploštění celé té rozsochaté epochy. Jistěže, duch odporu vůči minulosti a přítomnosti, vůči dané společnosti a danému státu, vůči měšťácké morálce a vůbec starému způsobu myšlení, posléze – jak jinak? – i vůči běžným představám o umění byl mohutnou hnací silou. Je však východiskem, nikoli cílem. Především pokud jde o umění. Negací to vše vlastně začalo. Už roku 1914 pravil prý Marcel Duchamp při spatření nového typu letadla, že dokonalost vrtule znamená konec výtvarnému umění. Budiž, Duchamp, jenž v té době měl už za sebou kubismus i futurismus a svá první ready-mades, měl na takovouto básnickou nadsázku plné právo. Je gestem které odpovídá jeho práci, jeho stavu mysli. Dadaistické útoky oproti konvenčnímu umění /včetně takzvané moderny/ znamenají v dalším desetiletí od tohoto výroku ve svém radikalismu patrně skutečnou revoluci v umění, výraz nejzřejmějších děl je vždy spíše exemplární než umělecký. Termín ANTI-umění, jenž se špendlí k většině dada produkce, je však natolik matoucí, že odpůrcům dovoluje některé tvůrce a jejich práce prostě pomíjet...“

Nezbývá než se snažit vyhnout všemu zjednodušování.

„Přitom je vše mnohem spletitější: Arp a Schwitters například vždy o umění usilovali a milovali je až naivně, Picabia jím byl přímo posedlý, Groszovi a Heartfieldovi sloužilo za vynikající zbraň proti měšťáctví, prušáctví, militarismu, Hausmann je vyplétal do nových a nových souvislostí a ani Duchamp, jehož čin byl nejdůsažnější, se příliš nebránil sběratelům a svolil posléze i k výrobě svých dvou „kufříků“, v nichž byly zmenšené reprodukce jeho děl. Celá ta „bláznovská hra s nicotou, hra, do níž jsou vpleteny všechny „vyšší otázky“, jak napsal Ball, celá ta galerie postojů je spojena tolika nitkami s dobou, společností, minulými i současnými etapami umění, že celé to ANTI je buď rozplizle všeobsáhlé nebo naopak jako pouhé „anti-umění“ degeneruje mezi spornými polohodnotami. Ani pozdní výroky dadaistů, kteří „byli u toho“ a kteří vše /jako Grosz/ nezavrhli, nejsou vždy závazné. Hans Richter vložil sice ominózní ANTI do titulu své knihy, vidí však všechny ty staré souvislosti a vykládáje, byť někdy ve vzpomínkovém oparu. Huelsenbeck jakoby mimochodem uhodil hřebík na hlavičku, když praví, že anti-umění je „všeobecný dojem, pocit, sdělení, které vychází od umělce a jde k publiku: "že umění, které dává, je zároveň více i méně, nežli se zdá být“. To posouvá ošidný terminus ANTI do reálných mezí. Ale Huelsenbeckovo porovnání, neřku-li vyrovnání dadaismu s existencialismem /abychomzvolili aspiraci z nejnáročnějších/ obstojí jen při generalizaci tak obecné, že v mezích století se zcela ztrácejí kontury.“

Zobecnění je možné a někdy i nutné, aby bylo možné věci zasadit do kontextu. Přesto je nezbytné hledat souvislosti, byť jen v rámci dějin dvacátého století. I to se ale může stát poměrně složitým úkolem. A to nejen z toho důvodu, že dada bylo proměnlivé a víceznačné ve své podstatě, ale i proto, že je fenoménem evropským. Tímto neopomíjím činnost newyorské skupiny kolem Mana Raye a Marcela Duchampa. Ale historie severní Ameriky stála (a dodnes stojí) především na tradici evropské. Téměř vše, co zde vykvetlo, bylo kořeny spojeno s Evropou. A ani Evropa sama jako celek nedokázala dada přijmout. Přestože velký duch dadaismu – Tristan Tzara – přišel do Paříže z balkánského poloostrova, přestože dadaisté pořádali své manifestace také v Praze, omezila se jeho působnost téměř výhradně na Evropu západní. Česká moderna zůstala netečná, ba odmítavá. Dvacátá léta u nás chytala stále zřetelněji rudý nádech, a to napříč společností a kulturou. Tíha války se transformovala jinak než na západ od našich hranic. Poprvé se u nás mluví o sociálních aspektech umění a morálce. Namísto boření a radikálních změn nastupuje opatrnost ústící ve stagnaci.

Vraťme se ale zpět k dada anti, k dada jako protestu. Nejen válka, ale směřování civilizace jako takové, její vratkost a tápání kompenzované násilím a slepě vynucovanou autoritou, bylo mu hnací silou. Umění, které nenabízelo pražádná východiska, ale strnulo na svém vlastním oltáři. Jako něco velkého, člověka a život přesahujícího. Nic z toho nemohlo pronikavé dadaistické osobnosti nechat netečnými. Dada jako sekera štípalo tyto oltáře na třísky. Zavrhlo umění jako ozdobu bytí. Povýšilo samotný život na umělecký akt.

Není třeba vypočítávat proti čemu všemu dada protestovalo, co všechno a priori zavrhlo, co se pokoušelo zcela zničit a popřít. Důležité je, že přes svoji nepochybnou duchovní hodnotu se nesnažilo vyvyšovat a budit dojem něčeho nadobyčejného. Že transcendentální přesah mělo a má, je věc jiná. Ve své nejniternější podstatě ale zůstávalo uměním obyčejných lidí. Manifestací obyčejnosti, která ve své nahotě dává zcela nové významy a nová svědectví.

Václav Kovář

citace: Ludvík Kundera - DADA, odpovědný redaktor Karel Srp, vydala Jazzová sekce jako přílohu bulletinu Jazz /8445/69/, edice „Jazzpetit“ č. 13, 1983