Milan Kundera: Nesamozřejmost národa

Svou kulturu, politické zřízení, často své hra­nice jsou s to národy pociťovat jako vlast­mi lidské dílo, tedy jako otázku a problém, ale sama národní existence je pro ně da­ností povýšenou nad jakákoli tázání. Nepří­liš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout této klamavé sugesci. Existence českého náro­da nebyla totiž nikdy samozřejmostí a prá­vě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením.

Nejzřetelněji je to patrno na začátku 19. století, kdy hrstka se intelektuálů pokusila vzkřísit polozapomenutou češtinu a v další generaci i polozahynulý národ. Toto vzkří­šení byl záměrný čin a každý čin je volba mezi pro a proti. Intelektuálové českého obrození, i když se rozhodli pro, znali i váhu protidůvodů. Věděli — mluví o tom např. Matouš Klácel — že germanizace by ulehčila život obyvatelů Čech, dala prak­tičtější příležitosti jejich dětem. Věděli též, že příslušnost k většímu národu poskytuje mnohem větší prostor i působnost duchov­ní práci, kdežto češtinou věda — cituji Klácela — „ouží známost důkladné práce své". Znali nevýhody malých národů, kte­ré, jak říkal Kollár, „myslí a cítí takořka jen napolo", jejichž vzdělanost — cituji opět Kollára — „bývá malicherná a nedu­živá; ona nežije, jen živoří, neroste ani nekvete, jen vegetuje, ne vyvodí stromy, ale jen chrastiny".

Plné vědomí důvodů i protidůvodů klade do základů novodobého českého bytí otáz­ku být či nebýt a proč být. Jestliže obrozenci zvolili bytí, byla to velká výzva bu­doucnosti. Postavili národ před úkol ospra­vedlnit v průběhu historie správnost obro­zenecké volby.

Bylo zcela v logice této podstatné nesa­mozřejmosti českého bytí, jestliže Hubert Gordon Schauer hodil roku 1886 do tváře mladé, leč do své malosti pohodlně se již zabydlující české veřejnosti, skandální otázky: Nebyli bychom přinesli lidstva víc, kdybychom svou duchovní energii byli spo­jili s kulturou velkého národa, která je na mnohem vyšší úrovni, než klíčící kultura česká? Stála námaha vynaložená na znovuzřízení národa vůbec za to? Je kulturní hodnota národa tak velká, aby ho ospra­vedlnila? A druhá otázka: Je s to ho ta hodnota zabezpečit v budoucnosti před eventuálním odnárodněním ?

Český provincionalismus, plně uspokoje­ný pouhým vegetováním, považoval ovšem takové obrácení jistot v otázky za útok proti národu a proto vyobcoval tehdy Schauera z národa. A přece o pět let pozdě­ji začínající kritik Salda označuje Schauera za největší postavu své generace. Jeho stať označuje za vlastenecký čin v nejpůvodněj­ším slova smyslu. Nemýlí se. Vždyť Schau­er koneckonců vyhrotil to, co věděli všich­ni velcí obrozenci. Palacký píše: „Nepovzneseme-li ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u souse­dův neuhájíme ani přirozeného bytu své­ho.'' A Neruda: „Nastává povinnost, abychom národ svůj na výši světového uvědo­mění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili."

Otázku samého bytí národa podmiňují obrozenci kulturními hodnotami, jež má ná­rod vytvořit. A ty hodnoty chtějí měřit ni­koli bezprostřední nacionální užitečností, ale měřítky, jak se 'tehdy říká, všelidskými. Chtějí být součástí světa, součástí Evropy. Chtěl bych v této souvislosti upozornit na zvláštní specifikum české literatury, která vytvořila v jiných literaturách velmi vzácný typ překladatele, typ překladatele jako významné, ba vůdčí literární osobnosti. Vždyť když se to tak vezme, největší literární postavy předbělohorského století byli překladatelé: Řehoř Hrubý z Jelení, první překladatel Erasma na světě, Daniel Adam z Veleslaví­na, Jan Blahoslav. V základech obrozenecké češtiny je slavný Jungmannův překlad Miltona a dodnes je naše překladová literatura jedna z nejlepších na světě a překladatelé mají   u nás   váhu   literárních   osobností.

Smysl té velké role překladatelství je zřejmý: Čeština se právě na překladech utvá­řela a dotvářela jako plnohodnotný evrop­ský jazyk s evropským pojmoslovím, a za druhé, právě  překladovou literaturou vy­tvářeli si Čechové svou česky psanou ev­ropskou literaturu a literatura si vytvářela své česky čtoucí evropské čtenáře.

Pro velké evropské národy s tzv. klasic­kou historií je evropský kontext čímsi při­rozeným. Ale Čechové střídali v dějinách údobí bdění s údobím spánku, některé pod­statné vývojové fáze evropského ducha promeškali a musili si evropský kontext vždy znovu sami zprostředkovávat, osvojo­vat, vytvářet. Nic nikdy nebylo Čechům sa­mozřejmou daností, ani jejich jazyk, ani jejich evropanství. I jejich evropská pří­slušnost je jejich věčným bud' anebo: buď nechat češtinu zplanět v pouhé evropské nářečí a její kulturu v pouhý evropský folklór, anebo být jedním z evropských ná­rodů se vším, co to znamená.

Jen druhá alternativa zaručuje skutečný život, ale ona je právě neobyčejně obtíž­ná pro národ, který celé devatenácté sto­letí musel věnovat většinu své energie na budování základů, od středního školství až po naučný slovník. A přece už na začátku 20. století, a zejména v údobí mezi dvěma válkami, dochází ke kulturnímu rozkvětu bezpochyby až dotud největšímu v české historii. Na nepatrné ploše 20 let tvoří vedle sebe celá plejáda geniálních lidí, kteří v závratně krátké době poprvé po­zvedli od dob Komenského českou kulturu ve vší její svébytnosti opět na evropskou výši.

Toto velké období, tak krátké a tak in­tenzívní, že po něm dodnes pociťujeme nostalgii, bylo ovšem pořád ještě mnohem spíše obdobím jinošství než dospělosti: Čes­ké písemnictví mělo ještě převážně lyric­ký ráz, teprve se rozbíhalo a nic nepo­třebovalo víc než dlouhý, klidný a souvis­lý čas. Přerušit v tuto chvílí vývoj tak křehké kultury nejdřív okupací, vzápětí stalinismem, dohromady téměř čtvrt sto­letí, izolovat ji od světa, zredukovat její mnohočetné vnitřní tradice, snížit ji na úroveň planého propagandismu, to byla tragédie, která hrozila odsunout český ná­rod znovu a definitivně na kulturní peri­férii Evropy. Jestliže se právě v těchto posledních několika letech česká kultura znovu rozběhla, jestliže je dnes nepochyb­ně nejúspěšnějším oborem národní činnos­ti, jestliže vzniklo mnoho vynikajících děl a některá odvětví, jako právě český film, prožívají dosud největší rozkvět ve svých dějinách vůbec, pak je to nejdůležitější národní událost posledních let.

Ale je si toho naše národní společenství vůbec vědomo? Je si vědomo toho, že se naskytla možnost navázat na velké jinoš­ství meziválečné literatury a že je to ne­opakovatelná příležitost? Je si vědomo, že osud její kultury je jejím osudem? Anebo snad dnes již přestal platit názor obrozenců, že bez silných kulturních hodnot není národní bytí vůbec zabezpečeno?

Postavení kultury v národě se od dob obrození jistě změnilo a nebezpečí národ­nostního útlaku nám sotva dnes hrozí. Přesto však si myslím, že kultura pro nás svůj význam národního ospravedlnění a za­bezpečení naprosto neztratila ani dnes. V druhé půli 20. století otevřely se velké perspektivy integrace. Vývoj lidstva se po­prvé spojil v jednotnou světovou historii. Malé celky spojují se do větších. Meziná­rodní kulturní úsilí se koncentruje a sjed­nocuje. Vzniká masové cestovatelství. A tím vším vzrůstá role několika hlavních světo­vých jazyků a tak jak se stává veškerý ži­vot čím dál víc mezinárodním, působnost jazyků malých národů se čím dál víc ome­zuje. Mluvil jsem před časem s jedním bel­gickým Vlámem, divadelníkem, který si mi stěžoval, jak je ohrožen jejich jazyk, jak se vlámská inteligence stává dvojjazyčnou a začíná dávat přednost před rodným jazy­kem angličtině, která jí umožňuje přímější styk s mezinárodní vědou. V těchto okol­nostech mohou malé národy bránit svůj ja­zyk a svou svébytnost jedině kulturním vý­znamem svého jazyka, nenahraditelností hodnot, jež vytvořil a jež jsou s ním spjaty. Plzeňské pivo je ovšem také hodnota. Je­nomže všude ho pijí jako Pilsner Urquel. Plzeňské pivo nárok Čechů na vlastní ja­zyk neospravedlní. A budoucnost sjednocu­jícího se světa bude nemilosrdně a zcela oprávněně požadovat účty z ospravedlnění existence, kterou jsme si před 150 lety zvo­lili a bude se ptát, proč jsme si ji zvolili.

Není nic důležitějšího, než aby si životní význam své kultury a svého písemnictví plně uvědomovalo celé naše národní spo­lečenství. Česká literatura totiž — a to je její další specifikum — je pramálo aristo­kratická, je to plebejská literatura spjatá s širokým národním publikem. V tom je její síla i slabost. Síla proto, že má své pevné zázemí, v němž její slovo silně rezonuje, slabost proto, že nejsouc dost emancipo­vaná, je příliš odvislá od veřejnosti, od její vzdělanosti i svobodomyslnosti, je kdykoli příliš zasažitelná projevy její eventuální nekulturnosti. Děsím se někdy toho, že dnešní naše vzdělanost ztrácí onen evrop­ský charakter, jejž měli na srdci čeští hu­manisté a obrozenci. Řeckořímská antika i křesťanství, oba tyto základní prameny evropského ducha, které vytvářejí napětí jeho vývoje, téměř vypadly z povědomí mladého českého vzdělance, což je ztráta, kterou nelze nijak nahradit. Existuje totiž železná kontinuita evropského myšlení trvající přes veškeré myšlenkové revoluce, která si vytvořila svůj slovník, svou termi­nologii, svá podobenství, mýty a svá téma­ta, bez jejichž znalosti se evropští vzdělan­ci nemohou dohovořit. Četl jsem nedávno otřesný dokument o znalostech, jaké mají budoucí učitelé češtiny o světové literatu­ře a nechtěl bych se dovědět o jejich zna­lostech všeobecných světových dějin. Provincionalismus není jen záležitostí literární orientace, ale především problém celoná­rodního bytí, zejména jeho školství, novinářství atd.

Viděl jsem nedávno film, který se jme­noval Sedmikrásky a vyprávěl o dvou nádherně odporných holčičkách, suverénně spokojených s vlastní roztomilou omeze­ností a vesele ničících všechno, co přesa­hovalo jejich obzor. Zdálo se mi, že vidím dalekosáhlé a velmi aktuální podobenství o vandalismu. Kdo je vandal? To vůbec není negramotný sedlák, který  v návalu hněvu podpálí zámek nenáviděného stat­káře. Vandal, jak ho kolem sebe vidím,  je sociálně zabezpečený, gramotný, sám se sebou spokojený a nejma se celkem za co mstít. Vandal, to je pyšná omezenost, která se cítí dobře v sobě samé a je ochotna se kdykoli dovolávat svých demokratických práv. Tato pyšná omezenost se domnívá, že k jejím nezadatelným právům patří přetvá­řet svět ke svému obrazu a protože svět je především to nesmírně mnohé, co ji pře­sahuje, upravuje si tedy svět ke svému obrazu tím, že ho ničí. Tak výrostek urazí v parku hlavu soše, protože socha pře­sahuje urážlivě jeho lidskou míru, a urazí ji s uspokojením, protože každé sebestvrzení přináší člověku uspokojení. Lidé, kteří žijí jen ve své bezprostřední pří­tomnosti, bez vědomí historické kontinuity a bez kultury, jsou s to proměnit svou vlast v pustinu bez historie, bez paměti, bez ozvěn a bez krásy. Dnešní vandalství nemá totiž jen policejně postižitelné formy. Když se představitelé občanů nebo kompetentní úředníci usnesou, že socha (nebo zámek, kostel, staletá lípa je zbytečná a nařídí její odstranění, je to jen jiná forma van­dalství. Není podstatného rozdílu mezi le­gálním a ilegálním ničením a není ani pod­statného rozdílu mezi ničením a zakazová­ním. Jeden český poslanec žádal nedávno ve 'sněmovně jménem jedenadvaceti poslan­ců zákaz dvou vážných, náročných filmů, mezi nimi, ironií osudu také Sedmikrásek, tohoto podobenství o vandalech. Obvinil nesmlouvavě oba filmy a zároveň výslovně prohlásil, že jim nerozumí. V takovémto postoji je jen zdánlivý rozpor. Hlavním hří­chem obou děl bylo totiž právě to, že pře­sáhla lidský obzor posuzovatelů a tím je urazila.

V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nád­hernou větu: „Nesouhlasím s tím, co říká­te, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to." To je formulace základního etic­kého principu novověké kultury. Kdo se vrací historicky před tuto zásadu, dělá krok z novověku do středověku. Jakékoliv potlačování názorů, ba i násilné potla­čování nesprávných názorů směřuje ve svých důsledcích proti pravdě, protože pravdy je možno dosáhnout jen v dialogu ná­zorů, které jsou rovnoprávné a svobodné. Jakýkoli zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem a pro naší rozbíhající se literaturu okovem.

Jedna věc je přece nesporná: Došlo-li k rozmachu našeho umění, došlo k němu proto, že se duchovní svoboda rozšířila. Osud české literatury je v této chvíli na míře duchovní svobody životně odvislý. Já vím, že když se řekne svoboda, někteří lidé dostávají hned sennou rýmu a namítají, že svoboda socialistické literatury musí mít přece své hranice. To se ví, že má každá svoboda své hranice, dané už tře­ba mírou soudobých znalostí, vzděláním, předsudků apod. Jenomže žádné nové pro­gresivní období se přece samo nedefinovalo svými omezeními! Renesance se sama pro sebe nedefinovala ohraničující naivitou svého racionalismu, ta byla zřejmá až z historického odstupu, ale racionalistickým překročením dosavadních ohraniče­ní. Romantismus se sám pro sebe definoval překročením hranic klasicistních kanónů a novým objevem, jehož se za těmito hra­nicemi mohl zmocnit. A také slova socia­listická literatura dotud nebudou mít pozi­tivní smysl, dokud nebudou znamenat po­dobné osvobozující překročení.

Jenomže u nás je pořád větší ctností střežit hranice než je překračovat. Nej­různější momentální společensko-politické okolnosti mají ospravedlnit, že se duchov­ní svobody různě ohraničují. Ale velká po­litika je ta, která nadřazuje epochální zá­jmy nad momentální zájmy. A velikost české kultury je pro český národ zájmem epochálním.

Je jím o to víc, že má dnes před se­bou zcela mimořádné příležitosti. V 19. století žil náš národ na periférii světové historie. V tomto století žije však v samém jejím středu. Toto bytí ve středu his­torie není, jak víme, žádný med. Jenomže na zázračné půdě umění proměňují se strasti ve zlato. Na této půdě se např. i trpký zážitek stalinismu mění v para­doxní a nenahraditelný zisk. Nemám rád, když se dělá rovnítko mezi „fašismus" a „stalinismus". Fašismus založený na otevřeném antihumanismu vytvořil situaci morálně celkem jednoduchou; ponechal humanitní principy a ctnosti nedotčeny, poněvadž vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl však dědicem velkého hu­manitního hnutí, které i uvnitř stalinské nemoci zachovalo mnoho původních po­stojů, myšlenek, hesel, slov a snů. Vidět, jak se takové humanitní hnutí před oči­ma zvrátí v cosi opačného a strhuje s se­bou všechnu lidskou ctnost, jak mění lás­ku k lidstvu v krutost k lidem, lásku k pravdě v denuiiciaci atd.,  to otvírá neuvěřitelné pohledy na samu podstatu lid­ských hodnot a ctností. Co je to historie, a co je to člověk v historii, a co je to vů­bec člověk? Žádnou z těchto otázek není možno zodpovědět stejným způsobem před tímto zážitkem jako po něm. Nikdo ne­vstoupil do této historie stejný, jako z ní vyšel. A nejde ovšem jen o stalinismus. Celý příběh tohoto národa mezi demokra­cií, fašistickou porobou, stalinismem a so­cialismem (násobený ještě zcela jedineč­nou problematikou nacionální), obsahuje v sobě všechno podstatné, co dělá 20. sto­letí dvacátým stoletím. To nám umožňuje klást možná podstatnější otázky, vytvářet možná smysluplnější mýty než ti, kteří touto anabází neprošli. Tento národ prožil snad tedy v tomto století více než mno­hé jiné národy a byl-li jeho génius bdělý, snad také i více ví. Toto větší vědění by se mohlo proměnit v ono osvobozující pře­kročení dosavadních hranic, v překročení hranic dosavadních vědomostí o člověku a jeho údělu a dát tak české kultuře smysl, dospělost i velikost. Jsou to za­tím spíš snad šance, spíš možnosti, ale mnohá díla vzniklá v posledních létech dokázala již plnou reálnost těchto šancí.

Jenomže znovu se musím ptát: Je si na­še národní společenství vědomo těch šan­cí? Ví, že jsou to jeho šance? Ví, že his­torické příležitosti jsou neopakovatelné? Ví, že prohrát tyto šance znamená prohrát českému národu jeho 20. století?

„Uznáno jest hlasem všeobecným," na­psal Palacký, „že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé." Spisovatelé čeští mají odpovědnost za samo bytí svého národa a mají ji dodnes, protože od úrovně českého písemnictví, od jeho velikosti či malosti ,odvahy či zba­bělosti, provinciálnosti či všelidskosti, zá­visí do značné míry odpověď na životní otázku národa: Stojí jeho existence vůbec za to? Stojí za to existence jeho jazyka? Ony nejzákladnější otázky položené do zá­kladů novodobého bytí tohoto národa če­kají stále ještě definitivní zodpovězení. Pro­to každý, kdo svou bigotností, vandalis­mem, nekulturností, nesvobodomyslností podráží nohy nastavšímu kulturnímu vývo­ji, podráží nohy samému bytí tohoto ná­roda.

LN číslo 38 přinesly diskuzní příspěvek Milana Kundery před­nesený na IV. sjezdu čs. spisovatelů. Pro­tože příspěvek mohl vyjít jen ve zcela okleštěném znění, otiskujeme jej tentokrát v původní, nezkrácené podobě.

R.