Michel Houellebecq: Platforma

Jedni jej četli kvůli pornografii, druzí kvůli skandálu, další kvůli společensko-politickým myšlenkám. Vypravěč „Platformy“ vychvaluje sexuální turistiku, vysmívá se Arabům a ukazuje zdrcující obraz naší civilizace, jejíž hlavním hříchem je podle autora individualismus. Povaze průměrného Francouze a člověka Západu vůbec připisuje odporné rysy. Lze polemizovat s diagnózami a názory v knize vyjádřenými, ale nelze jí upřít, že vyrůstá ze skutečného hoře.

Prázdniny střední vrstvy

Svobodný čtyřicátník z Paříže a úředník ministerstva kultury Michel je člověk průměrný, nezajímavý, výjimečně nesympatický. O světě mluví výhradně uštěpačně. Na dlouhém seznamu jeho antipatií najdeme mimo jiné Araby, islám, Jacquese Chiraca, turistické průvodce a agentury, ekology, bestsellery Johna Grishama a Fredericka Forsytha, Anglosasy, vlastního otce, bílé ženy, spojence padlé ve 2. světové válce (alias „čuráky, kteří zahynuli za demokracii“)… Naopak uznání získávají: sex, alkohol a prostitutky, zejména thajské.

Michel se vypraví na organizovaný výlet do Thajska, kde se oddá rozkoším masážních salonů a pozná půvabnou 27-letou pracovnici cestovní kanceláře Valérii, s níž po návratu naváže vztah. Valérie v turistickém koncernu dostává vysoké postavení a úkol zatraktivnit jeho nabídku. Vyřeší jej díky geniálnímu Michelovu nápadu: zavést do katalogu sexturistiku. Podle Michela je to ideální řešení problémů dnešního světa. Obyvatelům Západu umožní vybít si sexuální frustraci, vyplývající ze zániku mezilidských vztahů v individualistické společnosti, a tropům přinese finanční prospěch.

Život zasvěcený náhodě

„Platforma“ je román idejí. Západní svět je pro Michela zdrojem utrpení. Co jej trápí? Dopady kapitalismu a individualismu, dravost volného trhu, globalizace, ekonomické a erotické soupeření, jakož i nutnost pěstovat vlastní individualitu. Sám se tomu vyhýbá. Nemá profesní ctižádost, neusiluje o seberealizaci v soukromém životě, nikoho nemiluje, s nikým se nepřátelí, nemá žádné koníčky. Je to ztracený člověk, ale takový, co se ani nikdy nepokusil nic získat – život zasvětil náhodám. A z tohoto postoje bankrotáře hodnotí svět. Francouzskou vzdělanou levici pobouřila Houellebegova sugesce, že tento šovinistický a misogynský  průměrář má mentalitu typického Francouze – a jeho apatie je budoucností celé společnosti Západu, jehož étos zbankrotoval.

Proti egu

Stejně jako v „Elementárních částicích“ Houellebecq i v „Platformě“ proplétá román fragmenty suchých diskursů: výňatky z turistických průvodců, tisku, společensko-ekonomických teorií. Lidi přirovnává ke zvířatům a vede paralelu mezi džunglí a společností. Titulní „Platforma“ (fr. „Plateforme“) je dozajista „forme plate“ čili „mělká forma“. Houellebecqova spisovatelská technika zrcadlí nechuť k individualismu, ba dokonce individuálnosti: postavy zbavuje psychologické hloubky. Proto má toto psaní hodně společného s literaturou Osvícenství – jako Swiftovy „Gulliverovy cesty“ nebo filozofické příběhy Voltairovy.

S filozofickými příběhy Houellebecqa spojuje také kritika společenských jevů a posměšný humor. Naproti tomu ideově je spisovatel blízký Aldouxovi Huxleymu: jak odsouzením Západu, tak i občasnou chválou buddhismu, jenž nepřipouští rozvoj bujného ega. Avšak v „Platformě“ se přednosti kultury vzešlé z buddhismu projevují hlavně produkováním nejlepších prostitutek na světě.

Teoretická láska

Ve jménu čeho Houellebecq páše svou kritiku? Tvrdí, že jediné kladné vlastnosti jsou láska a dobrota. Ale při pokusu dotknout se těchto věcí, jako spisovatel utrpěl porážku. „Platforma“ od první věty navazuje na Camusova „Cizince“: necitelnost Michela má svůj pravzor v necitelnosti Mersaulta a stejně jako Mersault najde v sobě zápal teprve v okamžiku, kdy stojí před smrtí, tak jej má Michel najít díky Valérii. Ale ta láska je ryze teoretická: nevíme, co tu dvojici váže kromě sexu. Michel opakuje, že Valérie „dokáže dávat“ – leč čtenář vidí jedině, že ochotně rozdává pouze tělo.

Houellebecqův hrdina si vytváří utopii – všude jinde mimořádně pronikavý se stává zázračně naivní vůči jednomu jevu – prostituci. Thajské prostitutky v „Platformě“ jsou milé a srdečné dívky, které se radostně věnují zákazníkům. Neznají ponížení, patologii, ani nemoc a sex s nimi je jako z pornofilmů. Houellebecqovský hrdina natolik upadl, že chválí sexuální turistiku. Ale proč je tak slepý? U Houellebecqa kladné tóny znějí méně přesvědčivě než záporné. Proto, že si vyžadují (např. láska) to, co Houellebecq potírá – uznání individuálnosti a psychologické hloubky? A možná prostě nejsou autentické, leč pouze ideově potřebné k uskutečnění kritiky společnosti, která se ve skutečnosti neděje ve jménu lásky a dobra.

Někteří Houellebecqa podezírají z fašizování. Ano. Cynický je.  Spisovatelovy společenské diagnózy jsou asi nadsazené a přesvědčení přímo nebezpečná. Zřejmě asi vyjadřuje jedině své komplexy a hoře. Ale jelikož jsou autentické, jeho hlas zní velice silně. Vlastně v tom tkví magie „Platformy“. Společenská kritika zde není plakátově-novinovým záměrem, ale je psaná krví.

Miro Procházka