Michel Houellebecq: Možnost ostrova (recenze)

„Stojím v telefonní budce, je po koncisvěta. Mohu telefonovat, jak chci, žádný limit už neplatí. Těžko říct, zdaněkdo další přežil anebo jestli mé telefonáty jsou jen monologem šílence.Některý hovor je stručný, jako by mi ten druhý položil sluchátko před nosem;jiný se protahuje, jako by mi na druhé straně naslouchali s provinilouzvědavostí. Není ani den, ani noc; situace nemůže skončit.“
(Houellebecq, Michel. Možnost ostrova. Přel. Jovanka Šotolová. Praha:Odeon, 2007. 7.)

Citované podobenství německé novinářky HarrietWolfové tvoří rámec zatím posledního románu francouzského spisovatele MichelaHouellebecqa Možnost ostrova (La Possibilité d’une île. Paris: LibrairieArthème Fayard, 2005). Podle novinářky mělo symbolizovat postavení spisovatele,který si v současném světě jen těžko vynucuje nějaký ohlas. Houellebecq sejím inspiroval pro svůj románový obraz věčného života „neolidí“, kteří jsouzávislí na virtuálním kontaktu.

Z celkové Houellebecqovy tvorby tento nový román vybočuje svým příklonemk žánru science fiction – setkáváme se v něm se sektou elohimitů,jejímž cílem je zajistit svým přívržencům věčný život ve formě nekonečnéhosledu klonovaných bytostí. Vzniknou tak neolidé, kteří nahradí nedokonaléhoa smrtelného člověka. Obraz sekty je v mnohých ohledech stereotypní –charismatický vůdce žije v přepychu na účet svých obdivovatelů, kteřísektě věnují veškerý svůj majetek. Houellebecq podrobuje satiře fanatickouoddanost stoupenců sekty i všudypřítomnou estetiku kýče, na niž členovésekty nekriticky přistupují. Přesto se naděje elohimitů na budoucí nesmrtelnoststává jistým východiskem z úpadkové skutečnosti. Následní neolidé jsoubytosti zbavené prožitku bolesti, ale také citů a tužeb, žijí rozeseti pocelé zeměkouli v bytech, které je chrání před okolním světem zničenýmjadernými válkami, jsou odkázáni na virtuální kontakt s ostatnímineolidmi. Jedinou náplní jejich života je pokračování ve „věčném životě“ svýchlidských předchůdců a komentování sepsaných životních příběhů.

Na novém románu Michela Houellebecqa na první pohled upoutá forma – sledčíslovaných fragmentů Daniel1.1–28, Daniel24.1–11, Daniel25.1–17. Číslovánípřipomíná biblický text s tím rozdílem, že fragmenty po sobě nenásledujíchronologicky, ale jsou promíšeny. Daniel24 a Daniel25 vstupují dovyprávění, jež bylo „sepsáno“ dva tisíce let před Danielem1, a připojujík němu vlastní komentář, aby se tento mohl stát předmětem komentáředalších Danielů, kteří budou podobně jako Daniel24 a Daniel25 klonypůvodního Daniela – „typické lidské bytosti“ z 21. století. Forma románudotváří obraz elohimitského učení jako nového náboženství, které nahradilovšechny dosavadní a dalo lidským (resp. „neolidským“) životům novouduchovní náplň.

Prvotní Daniel, úspěšný komik, čtyřicátník, jehož životní příběh tvořípodstatnou část knihy, je v mnohém podobný předchozím hrdinůmHouellebecqových románů. Pro své bohatství a slávu se nemusí v ničemomezovat, a přesto naráží na prázdnotu života, nemožnost hlubších vztahůmezi lidmi, těžce prožívá své stárnutí a ztrátu nadějí na šťastný milostnýa sexuální život. Danielovy reflexe oscilují mezi cynismem, kterému vděčíza kariéru oblíbeného humoristy-komentátora společenského dění, a mezisentimentalitou, s níž se rozepisuje o marném hledání láskya o své neutuchající víře v její existenci. Podobně jako Michelv Houellebecqově románu Platforma (2001) nebo postava programátorav Rozšíření bitevního pole (1994) i Daniel symbolizuje„průměrného člověka“, jehož zájem a životní smysl se v jinakmaterialistickém a bezútěšném světě s čím dál větší určitostí zužujína jediné – uspokojení sexuální potřeby.

Podobně jako předchozí romány Michela Houellebecqa, i Možnost ostrovavyšla ve Francii za velké pozornosti médii. Je to částečně způsobeno autorema nakladatelem propracovanou mediální kampaní a částečně tím, žeHouellebecq tradičně rád provokuje a do úst svých postav vkládá politickynekorektní bonmoty (výroky o islámu dokonce Houellebecqovi v nedávnédobě vysloužily soudní proces). Ani Daniel v tomto ohledu nezklame – jakoprofesionální komik se bez skrupulí pohybuje na hranici rasismu, parodujenárody a náboženství, zesměšňuje humánnost – vyžívá se v tom, co jepro soudobou společnost zdánlivě nepřípustné, ale co mu přitom (nebo právěproto) zajišťuje takový úspěch u publika, takže může zbytek života strávitv luxusu a všemi respektován. Ještě spíš než jako provokátor je všakHouellebecq silný na poli hořké ironie, nezřídka překvapí originálním obrazemjako například v ukázce jednoho z Danielových skečů: „K čemu tije, že bydlíš na Korsice,“ drze mu vmetla dívčina, „když máš barák přímov serpentinách…?“ – „Když pozoruješ, jak jezdí kolem auta,“ odpověděl(odpovídal jsem), „můžeš si aspoň připadat, že žiješ.“ (s. 63)

Vedle pusté provokace lze v románu sledovat i vážnější polohu. Danielrelativizuje svůj celoživotní vysměvačný postoj slovy: „Vždycky nakonecnarazíme na stejný problém, a to že život, ve své podstatě, komický není.“(s.274) Současně se pouští do poměrně vážné kritiky kultu mládí a tělesnékrásy, který je zdrojem novodobého elitářství „bez zásluh“, srovnatelnéhos významem urozeného původu v minulých dobách: „Moc hezké holcemužské pokolení neustále věnuje zvýšenou pozornost a hýčká ji, a tovčetně těch – naprosté většiny –, kdo nemají už žádnou naději, že za to budoupo sexuální stránce jakkoli odměněni, a jež podlá řevnivost dovedlav padesáti letech až k čisté senilitě; před moc hezkou holkou sekaždá tvář rozzáří, kvůli ní se všechny obtíže urovnají, všude ji přijímajíjako královnu světa; ona se přirozeně stane svým způsobem sobeckou, sebevědomoua domýšlivou stvůrou. Fyzická krása zde hraje přesně tutéž roli jako zastarého monarchistického režimu urozená krev, a i když si tyto dívkymohou během dospívání krátce uvědomit čistě náhodný původ svého společenskéhopostavení, u většiny z nich velice rychle zvítězí pocit jakésivrozené, podvědomé a bezděčné nadřazenosti, což je cele řadí mimo,a ve velké většině případů značně i nad zbytek lidstva.A protože se každý z jejího okolí snaží seč může ušetřit ji jakékoliújmy a uhádnout sebemenší z jejích přání, taková hezká holkajednoduše začne nahlížet zbytek světa, jako by se skládal ze samých sluhů,a jí zbude jediný úkol, totiž pečovat o svou erotickou hodnotu –v očekávání chlapce, který by si zasloužil být jí poctěn.“ (s. 157–8.)

V rozhovorech Houellebecq soustavně klade na vrchol hierarchie žánrůpoezii. Také román Možnost ostrova je proložen básněmi – většinou originálními,výjimečně z pera Houellebecqova oblíbence Charlese Baudelaira. Básně hrajív románu významnou úlohu, představují zřejmou spojnici mezi životem lidía neolidí. Jsou prostorem pro vyjádření duchovních prožitků, které jsoupříznačně lidské a svědčí o lidské podstatě neolidí. V závěrumají verše dokonce určující vliv na dějovou linii a překvapivě objasňujínázev románu – „možnost ostrova“.

Ve Francii Michel Houellebecq a jehoromány už několik let budí rozruch. Obdivovatelé se sdružují ve fanklubech, odpůrcipíší zdrcující kritiky, v nichž označují Možnost ostrova za„nejhloupější román na světě“. Většina se však shoduje v jedné věci:Houellebecq píše o současném světě a klade otázky jeho blízkébudoucnosti. Jakkoli jeho styl nemusí být každému blízký, stojí za to jehoromány znát.

Anna Čmejrková

(Michel Houellebecq: Možnost ostrova. Odeon,Praha 2007)