Michel Houellebecq korunován Goncourtovou cenou. Konečně!

Nenápadně liknavá meditace nad konečností jednotlivce i celků jednotlivci vytvářených, obraz skomírající civilizace bez velkých slov a moralizování, to je poslední román spisovatele Michela Houellebecqa Mapa a Území (vydal Flammarion, Paříž, 2010). Dílo si udržuje v dnešní době nadmíru vzácnou vlastnost – nezapadá. I za cenu nepochopení, osočování, zavržení. Přepych vlastní nerovné cesty, nejasné a přesto klidně vyřčené vize, jediné výsady básníků.

Málokdy se stává, že je takové úsilí oceněno ještě za života umělce, ale stalo se tentokrát. Goncourtova akademie dnes sedmi hlasy proti dvěma (nemocný Michel Tournier se nezúčastnil) udělila nejstarší a nejprestižnější cenu francouzského literárního světa právě tomu, koho v předchozích letech již dvakrát odmítla v posledním kole. Velký úspěch letošního podzimu, román Mapa a Území, jehož se do této chvíle prodalo 200 tisíc výtisků, tak může očekávat dvojnásobný možná i trojnásobný náklad. Šťastné to země, v kterých hlavní literární cena stále ještě otevírá úvodníky, šťastné nikoliv kvůli slávě, ale protože se v nich stále ještě čte…

Vedle nepopiratelného finančního úspěchu, který takovou cenu doprovází v případě nakladatele i autora, stojí za připomenutí slova Teresy Cremisiové, ředitelky Flammarionu a Houellebecqovy nakladatelky, která nás vedou zpátky k věci, tj. k literatuře: „Michel Houellebecq je veliký spisovatel, kterému je třeba naslouchat, proto je zbytečné z něj dělat hvězdu, je lepší ho číst.“

Jak se nad tajemstvím konečnosti (konce hrdiny, konce příběhu, konce života) zamýšlí sám autor, když v samém závěru Mapy a Území nechá svého hlavního hrdinu, malíře Jeda Martina, navštívit Porůří?

„Celý ten kraj se svými vysokými pecemi, haldami, nevyužívanými kolejišti, na kterých ve rzi dokonávaly nákladní vagóny, s řadami zcela totožných, čisťounkých vilek čas od času zkrášlených dělnickou zahrádkou, připomínal skanzen prvního průmyslového věku v Evropě. Co Jeda tehdy ohromilo, byla hrozivá hustota lesa, který ani ne sto let po skončení činnosti obklopoval továrny. Jenom ty, které bylo možné přizpůsobit novému, kulturnímu poslání, byly opraveny, ostatní podléhaly postupnému rozkladu. Průmyslové kolosy, v kterých se kdysi soustřeďoval základ výrobní schopnosti Německa, nyní rezivěly, téměř se rozpadaly, bývalé dílny okupoval rostlinný porost pronikající mezi troskami, které postupně zarůstal neprostupnou džunglí.

Na tvorbu, které se Jed Martin věnoval v posledních letech svého života, může být proto nahlíženo, takové je alespoň bezprostřední vysvětlení, jako na tesknou meditaci nad koncem průmyslového věku v Evropě a ještě obecněji, nad pomíjivostí a dočasností veškerého lidského snažení. Toto vysvětlení se nicméně jeví jako nepostačující tváří v tvář neklidu naplňujícího nás při pohledu na ony trapné figurky jako z Playmobilu, ztracené uprostřed nesmírného, abstraktního města budoucnosti, města, které se drolí samo od sebe, rozpadá a postupně se rozptyluje v široké vegetaci sahající do nekonečna. Tento bolavý pocit se nás též zmocňuje s narůstajícím vědomím, že ona zpodobení lidských bytostí, které Jeda Martina provázely na pozemské pouti, vlivem  různých nečasů zvětrají a nakonec se rozpadnou na kousky, kteréžto obrazy se v jeho posledních videozáznamech, zdá se, staly přímo symbolem všeobecné záhuby lidského druhu. Propadají se, ještě chvíli rádoby zápasí, ale už se dusí několikerými vrstvami rostlinstva. Pak se vše uklidní, zbývá už jen tráva kolébající se ve větru. Vítězství vegetace je naprosté.

Denis Molčanov
Paříž, 8. listopadu 2010