Masakr na náměstí Nebeského klidu je stále tabu

Už je tomu dvacet let, co studenti a jejich učitelé naplnili náměstí Nebeského klidu – požadovali demokracii, ale místo odpovědi po nich jezdily tanky a střílela na ně čínská armáda. Zakázaný romanopisec Ma Jian, který se protestů zúčastnil, přijíždí do Pekingu, do země, která se vzpomínky na tisíce nevinných obětí snaží zahladit.

Před dvěma tisíci lety přemýšlel Konfucius o neúprosném plynutí času. S pohledem upřeným k řece si povzdechl: „Všechno plyne jako nekonečný proud dní a nocí … V Číně jako by čas zamrzl, ale zároveň ho nelze zastavit. Masakr na náměstí Nebeského klidu, který před dvaceti lety zpustošil Peking, ve kterém zemřelo tisíce neozbrojených občanů a který jich miliony změnil, jako by byl uzamčen do dvacátého století, zapomenut a ignorován, zatímco Čína slepě pádí k svojí vlastní budoucnosti.

Během olympijských her, které se v Pekingu uskutečnily v srpnu loňského roku, jsem svého syna vzal na náměstí Nebeského klidu. Běžel až na místo, kde studenti před dvaceti lety vztyčili polystyrenovou repliku Sochy svobody. Pak se podíval na sever, k bráně Nebeského klidu, vstupu do Zakázaného města, kde žili čínští vládci. V roce 1949 na ní stál Mao a deklaroval vznik lidové republiky. Krvavě rudé zdi brány jsou nyní obehnané lešením a pletivem. Přístup ke zdem je v politicky citlivých časech zamezen z důvodu „důležitých rekonstrukcí“, aby se zabránilo jejich pošpinění podvratnými nápisy. Turisté mohou fotografovat pouze místo s portrétem předsedy Maa uprostřed oblouku.

Můj syn se upřeně podíval na tyranův růžový, zavalitý obličej a zeptal se mě, kdo to je.

„Mao Ce Tung,“ odpověděl jsem.

„On už je mrtvý?“ otázal se mě a pot se mu přitom řinul po tváři.

„Zemřel už dávno, jeho tělo leží támhle v té budově,“ vysvětlil jsem mu a ukázal na šedé betonové mauzoleum za námi. Můj syn se otočil, rozběhl se k zmrzlinovému stánku a já jsem si pomyslel, že tenkrát v roce 1989 jsem také musel v úmorném horku běžet přes náměstí. Nesl jsem v batůžku na zádech pytlík s nanuky, a ty jsem pak rozdělil svým kamarádům spisovatelům, kteří na náměstí připochodovali z literární akademie Lu Xun, aby protestovali za svobodu projevu a proti vládní korupci. Jakmile se zastavili, předal jsem jim symbol vítězství. Tenkrát přišel asi milion lidí. Obloha byla blankytně modrá. Vzduch, místo aby voněl květinami a stromy, čpěl kyselým potem, hnijícími odpadky, chvěl se mohutnými výkřiky odporu.

Zatímco můj syn očima prohledával prodavačův zmrzlinový box, já jsem se zahleděl na most přes vodní příkop Jinshui, který lemuje bránu Nebeského klidu. Stojí podél něj policejní kordon. Jsou tady, aby zabránili sebevražedným skokům protivládních činitelů. K takovému fatálnímu činu se před pěti lety odhodlal Ye Guoqiang. Protestoval proti násilnému vystěhování ze svého domova, které se uskutečnilo z důvodu stavby olympijského areálu. Pád přežil a za zostuzení státu ho odsoudili na dva roky. „Pokud se chcete zabít,“ řekl mu soudce, „nedělejte to před očima předsedy, ale doma v soukromí. Občané mají tu čest být pod Maovým portrétem zastřeleni, ale nesmí zde spáchat sebevraždu.“

Naproti Muzeu čínské historie na východní straně náměstí jsem si před oslnivě žlutooranžovou květinovou nástěnkou svého syna vyfotil. Nápis pod ní hlásal: „Jeden svět, jeden sen.“ Bylo to na začátku května 1989, během jedné masové stávky, kdy jsem své kamarádce řekl, že pokud armáda přijde na náměstí a namíří proti nám zbraně, půjdeme se schovat  do muzea. „Ty myslíš, že by proti nám namířili zbraně?“ smála se. „Blázníš?“ V té době nosila slaměný klobouk, na kterém byl vepředu nápis: „Smutek! Radost!“ Jako téměř všichni v té době nevěřila tomu, že by lidově osvobozenecká armáda začala střílet na nevinné civilisty.

28. května 1989 měl můj bratr v rodném městě Qingdao nehodu a upadl do kómatu. Okamžitě jsem opustil Peking, abych se o něj postaral, a nestal se tak svědkem masakru 4. června. (Pokud bych tam byl, asi bych o tom nikdy nemohl psát.) Moje kamarádka Li Lanju, vůdkyně studentského sdružení v Hongkongu, mi říkala, že v časných hodinách 4. července právě seděla před muzeem. Viděla, jak se z něj vyhrnuli vojáci PLA (Lidově osvobozenecké armády) v zelených helmách a seřadili se na schodech. Chlapec, ve věku asi patnácti let, se proti nim rozběhl s kamenem v ruce a křičel: „Zabili jste mi bratra! Pomstím ho!“ Lanju ho chytla a strhla stranou. O několik minut později se okolo mihl muž, který chlapce nesl. Byl mrtvý, obličej měl plný krve. Záznamy o tom, co se odehrálo na schodech Muzea čínské historie, v jeho sbírkách budete hledat marně.

Pokračovali jsme směrem na jih, minuli Maovo mauzoleum a moje myšlenky se opět vrátily do roku 1989, do okamžiku, kdy jeden student z mého stanu říká, že přímo prahne vzít pár lidí, vtrhnout do mauzolea, vyvléct Maovo tělo a hodit je do řeky Jinshui. Tvrdil, že pokud Maovo nabalzamované tělo zůstane na náměstí, v Číně nebude mír.

Letos v únoru jsem se vrátil do Číny, abych sbíral materiál pro svoji další knihu. Vládní orgány vědí o tom, že jsem na západě publikoval své romány včetně toho posledního – Pekingského komatu, knihy o studentu zastřeleném na náměstí Nebeského klidu. Ale zatím mi dovolují se vracet. Neustále mě prohledávají, zabavují mé doklady, monitorují můj pohyb, ale bez pochyby jsou přesvědčeni o tom, že jim  nemohu příliš uškodit, pokud můj hlas v Číně nebude slyšet. Bez ohledu na to, že moje nová kniha nemá s náměstím Nebeského klidu nic společného, jsem se několik dní po mém únorovém příjezdu přistihl být tím nesmírně rozlehlým prostorem nedobrovolně přitahován. Vzal jsem si taxi. Náměstí bylo pusté a pokryté tenkým kobercem sněhu. Jehličnany podél jeho obvodu, třpytící se jako posázené smaragdy, přitahovaly můj pohled. Stáhnul jsem okénko, abych si udělal fotku, ale než jsem stihl stisknout spoušť, řidič vyštěkl: „Zavřete to okno! Je na to nová vyhláška, to jste nevěděl? Všechna okna taxíků musí být při průjezdu přes náměstí Nebeského klidu zavřená. Náměstí bylo prohlášeno za politicky citlivé místo.“

Tento rok je pro Čínu ve znamení mnoha výročí. Uběhlo právě šedesát let od založení lidové republiky a dvě desetiletí od masakru na náměstí Nebeského klidu. Vláda nikdy nebyla tak na pozoru jako teď. Zatáhl jsem okno a zahleděl se na náměstí. Zavzpomínal jsem na množství zdvižených rukou, transparentů a vlajek. Napětí milionu mlčících protestantů ovládlo moji mysl a zastínilo to, co jsem před sebou viděl ve skutečnosti.

Trvalo mi deset let, než jsem dokončil Pekingské kóma. Prvních pár let jsem napsal jen málo. V práci mě brzdila jedna utkvělá představa: Na kovové posteli leží muž, na rameni má vrabce, jeho hruď je osvícena chladným paprskem světla. Těch deset let, co jsem psal Pekingské kóma, to byl můj boj. Musel jsem zjistit, co znamená ten paprsek světla a kolik energie se v něm schovává.

„Jak je možné, že lidé umí tak snadno proměnit ráj v peklo?“ zamumlal jsem si pro sebe a zavřel oči.

Taxikář se podíval z okna a řekl: „Tohle nic není. To byste měl vidět, kolik nasněžilo v naší vesnici…“

„Už nechci vystoupit na náměstí,“ řekl jsem. „Rozmyslel jsem si to. Otočte to, prosím, a odvezte mě na Tongxian.“

Číňané uzavřeli faustovskou dohodu s vládou. Vyměnili požadavek politické a intelektuální svobody za hmotný blahobyt. Touží po úspěchu a v jejich životě není místo pro bolest. Mluvím-li s mladými Číňany, pravidelně mě označují za lháře a vlastizrádce. Když o tom řeknu svým starým přátelům, pohrdavě mávnou rukou. Jsem si ale vědom, že pod slupkou výsměchu a apatie se skrývá opravdový strach. Všichni vědí, že pokus o prolomení tabu masakru na náměstí Nebeského klidu může stále zničit život jednotlivce i celé jeho rodiny. Vládní orgány mohou mít monopol na státní zdroje, ale nikdy se jim zcela nepodaří ovládnout duši národa. A každým dalším dnem teroru, ve kterém se zvětšuje složitá konstrukce lží, se blíží k vlastnímu kolapsu.

Knihkupectví Xidan, největší v Asii, leží pět minut chůzí od Zhongnanhai, vládní čtvrti, směrem dolů po Changan Avenue. O několik dní později jsem si tam šel koupit čínský překlad knihy Austerlitz od W. G. Sebalda. Podobně jako postava z nějakého dramatu, se  vždycky snažím přijít na to, kolik vzpomínek lze napěchovat do jednoho lidského života. Pětipatrové knihkupectví prodá 100 tisíc knih denně. Poblíž hlavního vchodu se na velkém plakátě směje prezident Obama. Uvnitř si můžete koupit nejnovější vědecké a ekonomické svazky, knihy, které mapují pět tisíc let historie Číny. O masakru na náměstí Nebeského klidu tam ale nenajdete ani slovo. Nenajdete tam ani přesné výčty všech tragédií, které komunisté v Číně napáchali od roku 1949. Kapitoly, které v dějinách národa chybí, oslabují sílu všech ostatních čínských textů, které v obchodě můžete najít.

Musím myslet na svého bratra, který před dvaceti lety upadl do kómatu. Jeho žena a děti už ho dávno opustily. Bratr dneska dokáže jíst, pít, spát, ale neprojevuje žádný cit, nemá žádnou sebeúctu. Nemluví, ale televizní pořady ho rozesmívají k slzám. Zrovna tak někdy celé hodiny civí do stropu. Nemá nad svým životem žádnou moc. Je jako Číňané.

Naposledy, když jsem ho navštívil, se stalo něco neobvyklého. Často mu dávám tužku a papír, sleduji, co bude kreslit. Někdy nakreslí jenom pár čtverečků a křížků, jindy napíše mé jméno nebo jméno své první dívky. Tentokrát ale nakreslil koně, který cválá po otevřené louce. I když byly jeho tahy tužkou poněkud roztřesené, já bych něco tak působivého nakreslit nedokázal. Na chvíli jsem na jeho hrudi zahlédl slabý paprsek světla, uvědomil jsem si, že existuje naděje.

Ma Jian

The Guardian, 2. června 2009

přeložil Petr Soukup