Autorka nebyla předtím příliš známá (jedině jako dcera několikrát nominované spisovatelky Anity Desai) – ostatně románu samého se před zveřejněním výsledků prodalo pouze něco málo přes dva tisíce kusů. Když vzápětí ve finále porazila takové autory jako Edwarda St. Aubyna nebo Sarah Watersovou, ozvaly se mnohé nespokojené hlasy s tím, že její román nedosahuje takových kvalit, aby si toto ocenění zasloužil, a že je příliš „postkoloniální“.

..

.

Skutečnou kvalitu jejího díla však docenili navzdory kritickým reakcím především sami čtenáři – po celém světě se ho do dnešního dne prodalo na 1,5 milionů kusů a byl přeložen do několika desítek jazyků. Skutečnost, že jde o „postkoloniální“ román, nebyla navíc v tomto případě přítěží, ale spíš výhodou. Román se v první řadě svezl na obrovské vlně popularity, jíž se tento literární žánr těšil na přelomu milénia. Stačí se podívat na seznam vítězů Bookerovy ceny, který dává tušit, že čistě britští autoři v těchto letech poněkud upadli v nemilost a finálové soupeření se hned několikrát stalo soubojem mezi autory irskými, a právě spisovateli pocházejícími z indického subkontinentu. Takto namátkou vyhrála v roce 2007 k nelibosti několika členů poroty Arundhatí Royová s Bohem maličkostí, v roce 2008 potom Aravind Adiga se svým Bílým tygrem.

Sémantika slova „postkoloniální“ dává tušit, že jde o druh literatury, která má co do činění s koloniálním dědictvím. Primárně by se mělo jednat o literaturu, která pochází z doby krátce po dekolonizaci a je přímým protikladem tzv. literatury mateřské země, v tomto případě Velké Británie. Postupem času se však pod tento kánon začala zařazovat i díla autorů, kteří buď z oblastí původních kolonií sami pocházeli (Salman Rushdie), nebo byli potomky někdejších migrantů. Jejich romány obvykle zachycovaly střet dvou odlišných kultur a pokoušely se prolomit hranice, které tyto dva vzdálené světy oddělovaly.

Termín postkoloniální může být do značné míry zavádějící, protože se díky němu hází „do jednoho pytle“ jak anglicky píšící autoři žijící a tvořící v někdejších koloniích, například v Indii, tak i tzv. autoři diaspory, kteří ve většině případů popisují osobní zkušenost s migrací a následným životem v nové zemi. Důvodem směšování těchto dvou proudů jsou hlavně společná témata, která nalezneme ve valné většině děl postkolonialismu: motiv cesty, hledání domova, konfrontace s koloniální minulostí, vliv literatury a jazyka, především angličtiny, na život jednotlivých postav a střet reality a snů. Výjimečnost románu Dědictví ztráty Kiran Desai spočívá v tom, že jako jedno z mála děl tohoto žánru dokázal mistrně spojit oba výše zmiňované proudy a věrně nastínit komplikovanost a fragmentárnost současné Indie.

Podíváme-li se blíže na nejznámější díla postkoloniální literatury, například Děti půlnoci Salmana Rushdieho a Boha maličkostí Arundhatí Royové, jako první si všimneme nepochybně jejich roztříštěnosti – mozaiková struktura, kde autoři přeskakují z místa na místo, z doby do doby, mění styly, způsoby vyprávění a pracují s grafickými ozvláštněními, vypomáhají si výpůjčkami z místních jazyků. Sama Kiran Desai vysvětluje v jednom z rozhovorů, že to je jediná možná cesta, jak zachytit složitou osobnost lidí, kteří si prošli obdobnou zkušeností: ona sama se v dětství přestěhovala z idylické uzavřené komunity na předměstí Dillí do rozbouřeného podhimalájského Kalimpongu, kde poprvé okusila, jaké to je být minoritou, a který ji inspiroval při psaní Dědictví ztráty. Rodina se poté nakrátko usadila ve Velké Británii a nakonec natrvalo přesídlila do USA. Autorka se dodnes pohybuje mezi New Yorkem, Mexikem a Indií, také však osciluje mezi současností, ať již v značně globalizovaném Dillí nebo kosmopolitním New Yorku, a neustále se připomínající minulostí – koloniálním dědictvím, které si jak ona, tak celá její rodina stále nese v sobě. Ostatně, jak říká Salman Rushdie, nic takového jako jedna jediná Indie neexistuje – je jí několik milionů verzí. A pokud na ni navíc člověk pohlíží zvnějšku, musí počítat s tím, že finální obraz bude složený ze střípků, z nichž některé nemusí být pravdivé a některé mohou být navždy ztraceny. Proto je třeba dopřát sluchu různým hlasům, vzpomínkám, jen tak může být daný pohled na tuto zemi alespoň trochu úplný.

.

.

Jak již bylo výše uvedeno, román Dědictví ztráty je unikátní především proto, že propojuje oba typy postkoloniální literatury. Nejlépe je to vidět na jednom z leitmotivů tohoto žánru, migraci. Desai proti sobě postavila zkušenost dvou zcela odlišných postav – soudce ve výslužbě Džémúbháíe Popatlala Patela a Bidžua, syna jeho osobního kuchaře. Třebaže oba podniknou obdobnou cestu z někdejší kolonie – periferie – do Velké Británie a Ameriky – center, jde v každém z případů o zcela jinou zkušenost cesty. Džémú pochází z dobré rodiny a jede do Anglie studovat na prestižní právnickou univerzitu. Tato zkušenost mu sice po návratu přinese kýžené uznání a postavení, ale zároveň ho vzdálí rodině a běžným lidem. Bidžu je oproti tomu typický příklad ekonomického migranta – jede do Ameriky, aby si vydělal, aby si uloupnul trochu toho amerického snu, o němž každý mluví. Jenže skončí u pomocných prací v podzemí newyorských restaurací a po čase je nucen vrátit se s prázdnýma rukama domů. Třebaže se může zdát, že jejich cesty spolu nemají nic společného, obě jsou poznamenány fatálním omylem a sebeklamem: Džémú i Bidžu odjíždějí z vlasti pod vlivem mylných představ a snů, okouzleni krásnou, ale zavádějící literaturou, a oblouzněni lživými dopisy a vyprávěními příbuzných a lidí, kteří odešli před nimi. O to větším zklamáním je, když záhy zjistí, že ani jedna ze zemí, kam se vydali, není oním příslovečným rájem na zemi – že Anglie není oázou zelených pastvin a honosných panských sídel a ani Amerika není zemí neomezených možností. Tedy alespoň ne pro všechny. Každý z hrdinů byl navíc postaven před nelehký úkol: musel se vypořádat s vlastní identitou a pokusit se asimilovat v nové situaci. Oba však bez rozdílu selhali. Džémú tak, že odvrhl vše, co na něm bylo indické, a stal se tím, čemu postkoloniální teoretici posměšné říkají „mimic man“ – papouškem, který přebírá a napodobuje identitu někoho jiného. Bidžu naopak odmítl přijmout strategii mnoha krajanů, kteří se povznesli nad veškeré vazby s rodnou zemí a naučili se těžit z výhod, které jim jejich nezakotvenost může přinést. Cena, kterou za svou zkušenost oba zaplatili, je vysoká – osamělost a vyloučení.

Koloniální nadvláda Británie nad indickým subkontinentem však neměla dopad jen v politické či geografické rovině. Ovlivnila život každého jednotlivce v tomto prostoru i po stránce kulturní a jazykové. Když Britové ovládli Indii, zaměřili se kromě vládních a politických reforem také na reformu zevnitř, tedy systematickou převýchovu místních obyvatel. K tomu použili nejúčinnější možnou zbraň – jazyk. Zemi, které byla lingvisticky roztříštěna díky desítce jazyků a dialektů nebylo až tak náročné vnutit jeden nadřazený, společný jazyk. Vlivem povinné výuky angličtiny a literatury na školách pak vytvořili Britové novou třídu lidí, kteří se, slovy nechvalně proslulého lorda Macaulayho, stali prostředníky mezi negramotnou většinou a britskými úřady. Vznikla tak hybridní vrstva obyvatel, Indové barvou pleti i původem, ale Angličané chováním, způsoby, názory, morálkou a inteligencí se vzorem ve viktoriánské literatuře.

Vrátíme-li se k soudci Džémúovi, i on je dokonalým produktem této politiky. Pudruje si obličej, nosí buřinku, chodí na lov. A když si má na univerzitě zvolit nejoblíbenější knihu na přednes, zvolí si Scottova Lochinvara. Co na tom, že ho pak deklamuje se silným a směšným indickým přízvukem. Jakkoliv je obdiv ke staré dobré Anglii a literárním klasikům pochopitelný v době soudcova mládí, tedy před několika desítkami let, v osmdesátých letech 20. století, kdy se k soudci Džémúovi nečekaně nastěhuje jeho dosud nepoznaná vnučka Sai, je tato fascinace vším viktoriánským poněkud absurdní a překonaná. Jenže některé stereotypy nejenže přežily, ale dokonce se ještě utužily. Stále platí, že na to, aby se dívka dobře vdala, musí mít nejen světlou pleť a husté vlasy, ale také musí mluvit perfektně anglicky. V elitní škole pak může uspět jen takový chlapec, který ovládá kriket a umí citovat klasiky. Ostatně jak říká sama Sai, pokud chcete v životě dokázat víc, než vám bylo dáno do vínku při narození, pak je angličtina nutností, protože angličtina rovná se svět. Zálibu mladičké Sai ve staré literatuře, především v dílech Austenové, Dickense, sester Brontëových, podporuje nejen dědeček soudce, ale také její staropanenské tetičky, které s ní s železnou pravidelností podnikají cestu do místní knihovny. Všechny tři se pak znovu a znovu noří do krásných příběhů o vznešených dámách a čaji o páté.

Jenže svět se na rozdíl od ospalého Kalimpongu od vyhlášení nezávislosti zásadně proměnil. Ne všichni sdílejí stejné hodnoty jako naivní, poevropštělá a od reality odříznutá Sai. Její první láska, domácí učitel Gyan sympatizující s místními povstalci, jí vyčte, že ona i jí podobní jsou jen směšnými šašky, kteří posluhují Západu. Právě takoví lidé podle něj mohou za rozdělenou společnost v Indii a zvětšují propast, která zeje mezi jednotlivými společenskými vrstvami v zemi.

Kiran Desai však svým románem ukázala, že ne vždy je třeba otročit vzorům. V duchu slavného Rushdieho výroku „Impérium vrací úder – perem,“ přistoupila k psaní osobitým způsobem stejně jako mnoho jejích slavných krajanů. Angličtina je sice jejím jazykem, její literární tradice ale ne. Proto si ji přetvořila, obohatila o nejrůznější ozvláštnění ve stylistické, grafické a lexikální rovině. Mnohými kritizované výpůjčky z místních jazyků, které u většiny děl znamenají nutnost rejstříku s vysvětlivkami a překladem, slouží jako most mezi oběma kulturami a jako způsob, jak pomocí cizího média zachytit vlastní, nadmíru bohatou realitu.

Slovo „ztráta“ není v názvu románu Kiran Desai náhodou. Jestli mají všechny postavy Dědictví ztráty něco společného – bez ohledu na jejich postavení, věk, kastu či zkušenost – je to právě pocit, že nežijí život, jaký by chtěly žít, že o něco přišly. Džémú, Sai, Bidžu, kuchař i většina barvitých postaviček podhimalájského Kalimpongu nedokáží fungovat v přítomnosti. Neuvědomují si však, že minulost již dávno neexistuje a neustálými návraty jim proklouzává mezi prsty cenná přítomnost. Všechny tyto postavy jsou typickými produkty postkoloniální éry – uvízlé někde na půli cesty. Geograficky mezi Indií a Západem a v čase – mezi pro ně nezajímavou přítomností a zavádějící a pokřiveně vnímanou minulostí.  

.

Autorkou článku je Markéta Musilová.