Margaret Atwoodová: Penelopiáda

Příběhem, který vyprávěla znovu, byla legendární Odyssea. Dílo inspirující autory po celá staletí, dílo s dnes již klasickou fabulí. Na rozdíl od starověkého autora, jenž svůj zrak upřel na hrdinské skutky muže, si Atwoodová všímala vnitřní síly a kladných rysů ženy, díky nimž mohla stát na stejném piedestalu jako Odysseus.

Výběr ženské hrdinky není u Atwoodové neobvyklým ani překvapivým motivem. Autorčiny ženy, které jsou v centru zájmu, jsou velmi současné, stejně jako Pénelopé, jež k nám promlouvá soudobou řečí, srozumitelnou a v konfrontaci s mytickým eposem poněkud šokující formou.

Z Penelopiády nabýváme pocitu, že ženský úděl je v každé historické epoše obdobný. Současná žena je právě tak jako Pénelopé ženou podřizující se společenským konvencím, je zklamaná iluzí manželské idyly a věrnosti. Její hlas doplňuje chór dvanácti služebných, sžíravý, místy obscénní a nesmlouvavý, glosující útrpnost ženské role podřízené mužům.

Feministický pohled a narážky na to, co je pro ženu společensky vhodné a co naopak nepřípustné, je Pénelopou sarkasticky komentováno. Prostřednictvím Pénelopé nám Atwoodová odhaluje velmi intimní pohled na emancipaci.

Pramenem byly Atwoodové také řecké mýty a homérské hymny. Právě ty dodaly ději na autentičnosti. Zvláštním prvkem se však stalo jejich parodování, díky němuž se autorce podařilo legendární příběh představit s lehkostí a přizpůsobit jej požadavkům 21. století.

Autor: Erika Zlamalová