Margaret Atwoodová: Návrat do strašidelné budoucnosti a na seznam bestsellerů

Jsou jen jejími postavami a katastrofami. I tak Margaret Atwoodová říká, že z nich má někdy taky strach. To když její představivost nabere obrátky. Poslední katastrofické spekulace této uznávané kanadské spisovatelky můžeme najít v románu „The Year of the Flood“ (Rok potopy). Vyšel v předposledním zářijovém týdnu.

Jde o příběh lidí, kteří přežili katastrofickou pandemii. Násilnická společnost je v jejich době plná geneticky upravených bytostí a zvířat. Životní prostředí je v troskách a prosazují se kulty uctívající vědu, přírodu a náboženství.

„Občas sebe sama neuvěřitelně vyděsím,“ přiznala Atwoodová během nedávného rozhovoru v New Yorku. Přiletěla sem z domovského Toronta poobědvat. Po obědě ve vegetariánské restauraci ji čekalo knižní turné se zastávkami zpátky v Kanadě, poté Velké Británii, Nizozemí, Německu, Rakousku a Spojených státech.

Co je na jejích futuristických příbězích – která sama nazývá spekulativní fikcí – nejhrozivější? Podle ní ukazují scénáře vzešlé ze současné reality: prostupování korporací do mnoha částí společnosti, rozklad životního prostředí, high-tech rozmnožování, stále rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými.

„Nepíšu o planetě X, píšu o tom, kde teď jsme,“ říká vítězka Bookerovy ceny z roku 2000. Získala ji za knihu „Slepý vrah“. Nejvíc je známá asi díky svému, teď už klasickému feministickému podobenství „Příběh služebnice,“ vydaném v polovině 80. let zasazeném do pravicové teokracie v budoucnosti.

„Zrovna jsme otevřeli největší krabici s hračkami na světě. Myslím tím genetický kód,“ říká Atwoodová, které bude v listopadu sedmdesát let. Je malé postavy s načepýřenými stříbrnými vlasy. Často se směje a zlehčuje vážná témata. „Začali jsme,“ pokračuje, „umíme spravovat a vyrábět úžasné věci; umíme spravovat a vyrábět hrozivé věci.“

Autorka více než 35 knih (románů, poezie, dětských knížek, non-fiction) získala řadu ocenění. Je členkou literární honorace. Kniha „Rok potopy“ zatím obdržela většinou dobré recenze. Strach z neúspěchu ji v noci nebudí.

Možná překvapivě Atwood hledá důvody, proč přistupovat k budoucnosti optimisticky. „Ještě jsem neshodili všechny naše atomové a vodíkové bomby,“ suše konstatuje. Zanícená stoupenkyně ochrany životního prostředí říká, že byla v kontaktu s mnoha lidmi, kteří se urputně snaží zlepšít svět. „Lidem říkám, aby si vybrali jednu věc,“ soudí o problémech tam venku.

„Velké otázky jsou v případě člověka stejné jako u všech ostatních biologických forem: co budeme jíst?“ Atwoodová dodává „co myslíme tím „my“? My: já a Vy v této místnosti? My v Severní Americe? Dávno není pravdou, že by jedno „my“ nemělo dopad na jiné „my“.“

Je si jistá, že pokud by ženy byly u moci, neutlačovaly by muže stejným způsobem, jako to dělají oni. „To se nikdy nestane,“ říká. „Protože v čistě biologickém smyslu ženy jsou zvyklé více investovat do svých dětí, investují mnohem více svého fyzična, své fyzické podstaty“.

„Byly zde bohyně, mocné ženské osobnosti, ale pokud vím, nikdy neexistovala společnost, která by utlačovala muže.“

Zatímco Atwoodová dumá nad velkými otázkami o lidské cestě k dokonalosti („Kdo nás bude soudit?“), nebo nad tím co považuje za neutuchající potřebu lidí vyprávět příběhy – příběhy o o jejich účelu a původu – rozjíždějí autorčino vyprávění hlasy postav, či konkrétní obrazy. Nikoliv abstrakce.

Pro „Rok potopy“ vyčarovala hlas Adama 1, Rena a Tobyho. Adam 1 je vůdcem asketického kultu Bohových zahradníků, jejichž náboženství hlásá úctu k životnímu prostředí a zvířatům a respekt před vědou. Věří, že příběh stvoření nemůže být brán doslova.

Ren vyrostla na ulici a pracuje jako tanečnice. „Potopu bez vody“ (bezejmenná epidemie) přežije zamčená uvnitř striptýzového baru. Toby je pak někdejší člen zahradníků, který se schovává uvnitř přepychových lázní. Chce uniknout stopaři, který ho sleduje.

„Potopa“ není ani důsledkem, ani příčinou románu „Oryx a Crake“ z roku 2003. (I když „Oryx“ nám obstarává pozadí příběhu). „Jde o stejný časový úsek,“ vysvětluje Atwood. „Jde ale o jinou část krajiny a absolutně odlišný pohled na věc“. „Potopu“ napsala jako odpověď na otázky okolí. Co se stalo poté?

Teď pracuje na další knize, kterou chce pomyslnou potopovou trilogii dokončit.

Atwood do knihy zasadila i různé „stromečky", objasňující vztahy mezi postavami. Vytvořila tabulky, které zdůrazňují jejich narozeniny a dokonce ukazují jejich horoskopy. V astrologii vidí pomůcku. Díky ní lidi o sobě víc mluví.

„Přece nechcete, aby Vaše postava měla špatný horoskop. Stejně tak byste nechtěli, aby měli špatná jména,“ odpovídá. Zároveň při psaní podnikla důkladný výzkum náboženských hymnů. Jak sama říká, aby mohla přijít se čtrnácti úplně novými chvalozpěvy, napsanými přímo pro Boží zahradníky.

Na turné se Atwoodová chystá zásobit svými poznámkami svůj Twitter a internetový blog. Na yearoftheflood.com mohou čtenáři volit osobnosti, které by rádi zařadili mezi „svaté“ Božích zahradníků. Seznam už obsahuje Ala Gorea, Rachel Carsonovou a Karen Silkwoodovou.

Sama spisovatelka se považuje za přísnou agnostičku. Nepovažuje vědění jako něco neznámého. I tak ale věří v romantické spojení vědy a náboženství. Jak dodává, jen do chvíle, kdy se náboženství stane jedním z těch běžných, které známe. Výhrady má zároveň k lidem, kteří „démonizují všechny okolo“, nebo se přehnaně topí v dogmatech.

„Myslím, že takový druh usmíření už přichází a prostě musí přijít, pokud chceme naději pro tuto planetu,“ vzkázala Atwoodová skrze email. „Věda a náboženství nemohou působit o samotě. Je to za a) nemožné ve smyslu interpretace hmotného vesmíru, nebo za b) bezútěšné. Nemůžeme přeci nechat stranou celou lidskou zkušenost.“

Felicia R. Lee, New York Times