Ma Jian: Příběh náměstí Nebeského klidu

Dai Wei, student medicíny na univerzitě v Pekingu, má celý život před sebou. Urostlý, čestný a spolehlivý – „typ muže, který se líbí ženám“ – přežil nelehké dětství v posledních letech kulturní revoluce, která pokořila a nakonec zcela zničila život jeho otce houslisty.

Oznámení ekonomických reforem Deng Xiaopinga nabírá na tempu a vzduchem vane vůně nového rozkvětu; čínským studentům je dovoleno cestovat do zahraničí a Dai Wei má příbuzné v Americe, kteří jsou ochotní podporovat jej při studiu na Berkeley. Ale Čína je také zemí, kterou ovládá korupce, a idealističtí studenti začínají na náměstí Nebeského klidu volat po politických reformách.

Unášeni vlnou všeobecné podpory netuší, že jejich činy vyústí v tragédii, která nesmazatelně poznamená jejich životy. Dai Wei je postřelen do hlavy a následujících deset let leží v kómatu, během něhož udržují jeho slábnoucí tělo naživu jen vzpomínky.

Zatímco se Dai Weiův mozek snaží propojit nahodilé matné útržky, události bouřlivých týdnů před čtvrtým červnem jsou líčeny v pronikavém detailu. Vidíme ho s přáteli, jak ve studentských ubikacích hovoří o Freudovi, o večírcích a předčasné ejakulaci; vidíme, jak se zamilovává, nejdříve do dívky z Hong Kongu a pak do Tian Yi, kterou ošetřuje během hladovky na náměstí; vidíme demonstranty, kteří „poslouchají nahrávky Simona a Garfunkela, hrají na harmoniku nebo hrají poker“.

Nenucenost studentských rozprav i s jejich vulgárnostmi a vtipnými poznámkami je zdařile zachycena ve stylovém, živém a citlivém překladu Flory Drew.

Euforie se rychle změní ve zmatek, boj zblízka a prosazování moci, když studenti a pracující lid zaplaví náměstí („takové věci jsou teď v módě“); poslední napjaté dny vedoucí k masakru jsou líčeny s obdivuhodnou jasností.

Část geniality románu je v Ma Jianově schopnosti umístit okamžiky téměř groteskní komedie do scén absolutně vážných. Když se Dai Wei – navzdory všem předpisům – miluje na koleji se svou přítelkyní, dají si přes hlavy umyvadlo, aby se utlumil zvuk jejich hlasů, a pustí kazeťák s nahrávkou Devíti set anglických vět.

V jiné kapitole se moč, kterou Dai Weiovo tělo produkuje, stává zázračnou drogou tak proslulou, že dokonce zdobí stránky Le Monde. Tato tragikomedie v románu prohlubuje smysl pro lidskost a stupňuje pocit ztráty, který pociťujeme, když se dozvídáme o osudu hlavních hrdinů.

Jemně vyvážené humorné prvky, navzdory drasticky živému vykreslení zvěrstev, nečiní z románu s bohatým dějem pouze příběh lidského neštěstí, ani vyprávění o naivních studentech bojujících proti zločinné vládě, ale povyšují jej na fascinující popis země a lidí hledajících svou vlastní identitu.

Někteří z přátel Dai Weie, kteří s ním studovali, se například vracejí jako majitelé pozemků, s mobilními telefony, spokojeně vyměnili idealismus za peníze.

Snad nejdojemnějším prvkem v celém románu je paralelní dějová linie, která vykresluje srdcervoucí úsilí Dai Weiovy matky udržet svého bezvědomého syna naživu v zemi, jež se po celá devadesátá léta krkolomnou rychlostí mění. Žijí v zchátralém bytě „jako cáry papíru povalující se v tmavém koutě ulice“, neboť jediné, co má v této nové Číně hodnotu, je materiální bohatství.

V hlubokém ponoru do paměti a vzpomínek symbolizuje Dai Weiovo tělo nejen náměstí Nebeského klidu, ale i samotnou Čínu, kde „by se miliony malých buněk mohly shromáždit a zapomenout na sebe a, což je důležitější, zapomenout na ty silné tísnivé zdi, jež je obklopují“. Svým houževnatým odmítáním podlehnout smrti Dai Wei vypovídá o změnách v zemi, která sama sebe ničí tragičtěji než kterákoli jiná.

Jednou za čas – snad za desetiletí či dokonce za jednu generaci – přichází román, který do hloubky rozebírá způsob, jakým se díváme na svět a na sebe. Pekingské kóma je poetickým rozborem nejen jedné země v určitém okamžiku její historie, ale i všelidského práva pamatovat si a doufat. V každém ohledu se jedná o mezní dílo románové literatury.

Tash Aw reviews Beijing Coma by Ma Jian, by Flora Drew
The Daily Telegraph 26/04/2008

z angličtiny přeložila Michaela Červenková

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan